DĚTI.
Řekne se „dítě“ – je to květ boží,
spadne jich s nebe jak růží v hloží,
ale jak mnohé v batistu roste,
osud dí druhým: jděte a proste,
nedá jim lásky, která vše zvedá,
na cestu v život síly jim nedá,
žene je v ulic bludiště křivá,
odkud se na svět poprvé dívá,
kde svoje ruce – poprvé spíná,
kde na nich první uvázne vina,
kde dětství místo u matky vysní,
kde slina bídy čelo mu třísní,
kde nejdřív slza z očí mu kane,
nežli je srdce k odporu štvané,
kde cár mu spadne visící s ramen,
kde mu je nejblíž na dlažbě kámen.
Tady a tady trousí se děti,
jak ptáci z hnízda na jaře letí,
46
vztahují dlaně, do cesty vkročí,
často lež na rtech, nevinné oči,
nevidí propast zející ve dne, – – –
a kdo to dítě zapadlé zvedne!?
Hnáno je proudem nad hlavou mraky,
tam v mlhu šerou upjalo zraky:
v daleku zlato vlní se polem –
veliký dům jak stvůra tam leží,
a tolik cest v to nádvoří běží – – –
káznice bílá, tvrdé zdi kolem. – – –
47