KDYŽ NA VŠE POMYSLÍM ZPÁTKY...
Když na vše pomyslím zpátky,
jak prudce den po dni minul,
v tom kus je k románu látky
někoho, který již zhynul.
Dívám se nazpět v tu kolej –
divně se, nesměle točí,
neslyším nic, ó, jen volej,
vidino uhaslých očí.
Nejsem to já, která světem
šla jako pěšinou z kvítí,
křídla mám zraněna letem,
noha má trny též cítí.
Nejsem to já, která s vírou
bezmeznou zří v duše lidí,
rozsety tou zemí šírou
slzami růže jen vidí.
74
Nejsem to já, která znala
život jen z písní a z knihy,
já sama k životu vstala,
ať pln je bojův a tíhy.
Dneska můj soucit je jiný,
jiný můj obdiv, mé chtění,
míň vidím na mnohých viny,
míň jiných srdce mé cení.
Obzor se rozšířil kolem,
světla se lazurem svítí,
po cestách lesem a polem
jiné mi rozvilo kvítí.
Vím teď, že v života bojí
šťastný sen zaplane – krátký,
však za tou vidinou svojí – –
nešla bych, nešla bych zpátky!
75