STARÁ ZAHRADA.

STARÁ ZAHRADA.
Stará zahrada šlechtická, déšť erb nad vraty časem smyl. A tuší dávný, cizí svět a stopy zašlých mrtvých let, kdo procházkou sem zabloudil. Připadla nám jak list vybledlý v knize, s rozvlhlým písmem slzami a lety, v kronice stránka zažloutlá, a cize dnes chvějící se její dlouhé věty. Připadla nám jak opuštěná žena, jíž nechal čas jen teskné vzpomínání, a z květů – hrstku vonícího sena, a z písní akkord bolestného štkání! My náhodou jsme přišli na podzim, když jako jeden nekonečný hrob pod listím žlutým, těžkým, spadalým splývaly cesty s drnem beze stop, 61 když větve zřidlé jako bronzové se zableskly v posledních paprscích, a tiché umírání říjnové se vlhkou vůní tetelilo z nich. Ten skon, ta doba jeseně tak sluší v rámec těchto cest! Líp umírati vznešeně dovedou, nežli s jarem kvést. Zde nezříš pozdních růží oslzených, ni pestrých aster, barev chrysanthem, na zarostlých těch cestách zapomněných květ planý opadal a zlíbal zem. Šum tichý, ševel jak rtů pohyb pouhý se vlní vzduchem, šepot a vzdech dlouhý; snad těkají to duše sférou touto, a láká je sem dávné sladké pouto! Ztracené kroky, jež tu šustily, a sliby lásky, jež se daly tady, a přísahy, jež lásku zradily, zapadlé touhy v trávu do zahrady, hedvábné vlečky, písně s mandolinou tu vzdechem posmrtným dál plynou! Vše poetickým jenom stínem a paprskem jak v listí bloudí, 62 a slzou, která s větví stéká, se chvěje tu. Dál jako řeka, jež mezi břehy v dálku bloudí – dál kypí život – nad tím stínem! Nic nezbylo tam z odplynulé doby, z těch románů, jež se tu zapřádaly, z těch soubojů, jež se tu odehrály, jen dva pomníčky nad němými hroby: kůň „Cassel“ hnědou hlavu ještě k trávě shýbá, a na pískovci sedí špaček „Ataliba“. A zlatá pěšina dál listím vede a prořidlými stromů korunami. Pad purpur nebes na kamení šedé s nádechem sivé zeleni... Jame sami... A zahradou se tříští od západu blesky a nachem kropí větve, zvlhlé listí stezky, a jak by žlutý příval s břehů stoup’ – vše jedno moře... Nad ním přeražený jak osud sám se zvedá starý sloup, a těžká krůpěj kane přes písmeny, přes němý vzdech na kámen zachycený: „Ach, könnten wir vergangene Tage – künftig machen!“ 63 Jak z dávných časů, když se duše vrací (nad něčím stanula, co se světa se ztrácí), jsme vyšli z parku... A hned za zahradou, jež světu zamčena je, tichá, snivá, silnice šedá do města se vrývá, roubena těsně domů dlouhou řadou. Ruch, život, práce, chvat zírá zde odevšad, muži a ženy jdou tou cestou zblácenou schváceni po práci. V prsou jim burácí chuť silná k životu, a přes tu mrákotu, jež se jich zmocňuje po tíží kladiva, ženu muž obejme, v zrak se jí zadívá, děti si z ulice zavolá, jak roj včel kdyby to do chudé světnice přiletěl! V těch hlavách co vře snů, myšlének výbojných, za dvacet, třicet let – co činů bude z nich! Na růžích nelehnou, na růžích nevstanou, tvrdý je ten jejich mozolný chléb, těžký je zápas ten, rána jde za ranou, zdravě však v prsou těch zní srdcí tep, mocně se žilami krev hrne zpěněná, pro život, budoucnost do víru stržená! Tuší dav ten as, že marně nekrvácí: otvírá se mozek, paže rostou v práci, 64 a z těch srdcí nová obrodí se, pučí, ale žití kalich – do dna pln je žluči. V illusích ať lid ten sklamán, zlomen, stlačen, šlapán bude, ať na jiných v krvi rudé křivdy páše sám v tom boji, ať se nové otvírají, než se staré rány zhojí, ať se souží, věčně touží, nedojde neb dojde k metě: přec je mocnou vlnou v světě, která v před se hrne, vzdouvá, síří, roste, dme a vstává, před níž zbledlý nimbus couvá, jehož růže – opadává. Ztichla stará zahrada. Je něma, teskně smutna, opuštěna ode všech, s tím, co chvěje se tu, co víc nemá, s památkami, stromy, loubím, květy, jako ostrov proudem podemletý, plný přepychu a ruchu v dávných dnech! Rostoucí ty prudké vlny zvenčí teď ji – žití odumřelou věnčí, 65 skličují a jednou v západ krvavý jako list ji svadlý strhnou, odplaví... Marně lítostivý zachvívá z ní vzdech: „Ach, könnten wir vergangene Tage – künftig machen!“ 66