POJĎ, POLOŽ HLAVU...
Pojď, polož hlavu na má prsa sem
a srdce utiš tady v klidný zvuk,
a budeš myslit, že to bylo snem,
co duši vyštvalo do bouře muk.
A slzu palčivou jen kanout nech,
já polibkem ji v úsměv proměním,
a do mé duše vnoř ten těžký vzdech,
na křídlech v blaho odletíme s ním.
Těch stínů tmavých, jež tě děsí snad
zde mžikem ještě u mne na prsou,
ó, neboj se jich, půjdou na vždy spat,
viz lásku mou a svou – to světla jsou.
A rány, jež tě pálí hlouběji,
jen rozevři, já chci je zahojit,
zoufalství buď ti u mne nadějí,
a bouře rozporů buď pevný klid.
91
Pojď, polož hlavu na má prsa sem,
tu klíčí nový život v ňadrech mých,
co byla noc, to šťastným bude dnem,
a ústa má – pojď – vezmi sílu z nich!
92