SAMOTA
Jak v stín zhalený netopýr
v svém věžním hnízdě civím,
hvězd znamením pečetím smír
s osudem zádumčivým.
Vstupuje město zázračné
s tajemstvím světů ke mně,
průvody chimaer oblačnéoblačné,
zpěv zahrad, náruč země.
Mé duchovité návštěvy
jsou zjevy nejdražšími,
každá bývalé záchvěvy
poselstvím přináší mi.
Jak pošetilý samotář
chci vesmír obsáhnouti,
mám pro svět – sebe dvojí tvář,
svou společnost, své pouti.
Cíl bludný! A mých žádostí
přemíra! Kdy z nich slevím?
Vždyť tak již blízko k věčnosti,
a co je věčnost – nevím!
[22]
Nic nevím, moje samota
však divů nezapírá,
křídlo se z tísně vymotá,
a vzlétne v život víra.
Ohromný prostor. Mlčení.
Malost se všecka ztrácí,
skutečnost v sen se promění,
jak v chvíli zaklínací.
Za čtyřmi okny v lucerně
mé srdce bdí a svítí
tak prostě a tak nezměrně
nad vlnobitím žití.
[23]