SRDCE
BÁSNĚ
1927
B. KOČÍ V PRAZE
[5]
BŮH
Tak tiše přijde večer, tiše,
jak po něžných by ptačích nohou
šel k nám, a my se vznesem’ výše
až mezi hvězdy, které mohou
v tmě modré kvésti, plody dáti.
V obzorech širých svět se točí,
a v srdcích našich bez závrati
a prostě: Bůh otevře oči.
[7]
JARO
S modrého nebe pršely
zázračné žluté čilimníky,
zem do objetí sevře-li,
to prší zlaté čilimníky.
Ó, za to blaho díky, díky!
Jaké to bylo jaro, ach!
Svět točil se jak v kolovrátku.
Když srdce tonou v samotách,
život se přede v kolovrátku,
a volá, prosí: „Ještě, ještě!
Přívaly zlatého deště!“
Ó díky, díky, jarní svátku!
Tvůj věčný vzlet buď veleben,
největší moudrost byl tvůj sen
zlatého deště, zlatého deště,
zlatého deště!
[8]
OSUD
Oceán, oceán, země a oceán...
Kdo stojí na břehu? Muž, rek a srdce pán,
pán srdce velkého nad celý širý svět,
malého zázraku, jenž byl jak sémě vset
do ňader hluboko, hlouběji nežli v zem...
Já že ten lásky div, já že to srdce jsem?
Usedám na kámen, vznícena tajemstvím
nadzemské propasti, zmámena zrakem tvým.
Mlčím a dívám se, plameny ve hrudi,
jaká se odpověď v tvých očích probudí.
A zatím oceán, zpívá mi oceán:
„Hle, onen muž a rek – je tvého srdce pán!“
[9]
BALLADA
Co zlatých listů napadlo
v rybníku klidné zrcadlo!
A divili se, spojeni
v té pozdní, sladké jeseni
oblaků pouti náhodě
i na nebi i ve vodě.
A jak se v sobě shlíželi,
dva těžké mraky letěly.
„Ty ve slunci se odhmotní!“
,Jak krásné je – být samotní!‘
„Obláčku můj!“ ,Ty se mnou pluj
až do smrti!‘ „Obláčku můj!“
Blesk. Rána. Nic. Jen v úžase
zem’ pod objetím chvěla se:
[10]
milenci pevně spojeni
v té pozdní, sladké jeseni
na břehu noci záhadné,
kam slunce navždy zapadne.
[11]
HŘÍCH
Je pozdě! Z ráje meč nás vyhání,
krvavě červený jak plamen.
Kde bít se v prsa, činit pokání
a strhat cáry hříchů s ramen?
My zhřešili jsme, přijímejme trest,
do světa spolu odejděme
své břímě nést pod věčnou klenbou hvězd
v zápasy nekonečné, němé!
Pokorně svatou lásku vzývejme,
ať životem nás doprovází,
je strašné, než nás milost obejme,
poznati s hrůzou, že jsme nazí!
[12]
ŽALOV
Žalov, Žalov! Oči vyděšené
v jabloňové záři jsem tam stála,
mraky, skály, slunce zkrvácené...
Přemýšlení slula jedna skála.
Přemýšlení v propast nebe rylo
tvrdé otázky a odpovědi,
jaro všecko vzalo, nevrátilo,
jen krev rudou do života šedi.
Kostelíček jako narcis bílý
v blankyt zasazený nad Vltavou,
dole cesty dvě se překřížily:
čekající záhon s křivkou dravou.
Země krásná, přebolestně drahá,
posvátnými ohni duše zkvétá,
ale Žalov stíny svými sáhá
do celého života a světa.
[13]
TŘEŠŇOVÁ CESTA
Třešňová cesta až ke skále
vede zamyšlené,
šlépěje po ní jdou zoufalé,
k smrti odsouzené.
Nebe a květy a duší vzlet
s životem se stýká,
budeme věčně si náležet,
ať trvá žár, jenž vzniká.
Třešňová píseň se rozptýlí
v tisíc plátků snových,
dávají odpověď mohyly
v několika slovích:
„Veliké lásky když uchvátí
srdce rozšílená,
vždycky jsou závratnou závratí
k smrti odsouzená!“
[14]
SMRT
Jak bylas krásná před smrtí,
ne, její prsty neškrtí,
ne, její zákon nestraší,
já byla s tebou, nejdražší!
Tvůj modrý pohled utkvíval
v mých očích, něžně pil můj žal.
Smrt byla v mých, v tvých žití sníc,
a v obou láska bez hranic.
Ta rozloučení hodina
den se mnou končí, počíná.
A každý den můj odmění
to věčné s tebou spojení.
Tvá smrt, můj život – obojí
je totéž v mlžném závoji.
Jen květy, plody přenáší,
jsi se mnou, moje nejdražší!
[15]
HLAS LIDSKÝ
Hlas lidský tajemně je zachycen
na živých stránkách nejkrásnějších knih,
z komůrek, žalářů i z chrámů stěn
zní jeho světlá hudba, pláč i smích,
na stromech, záhonech, kde zněl a ztich’,
kouzelně kvete jeho zlatý sen.
Kde jsi mě slyšel? Nalezl můj hlas?
V krev proměněný, v růže nebo hvězd
v závratné mlčení? Kde potkal nás
společný osud? Jít a nenalézt
je bolestno! Jdi, jdi – a poznáš jas
rudého srdce na křížích mých cest!
[16]
K ANDĚLŮM
K andělům jsi mě vzýval,
k andělům kamenným,
park zlatým listím zpíval
a mnohá srdce s ním.
A byly dálky dálné,
ty parkem jsi šel sám,
veděls té chvíle žalné,
jak strašně vzpomínám.
I já šla potom sama
těch křídel k těžkým snům,
vyplakat temné drama
již jen k tvým andělům.
[17]
TRÁVNÍKEM SMARAGDOVÝM
Trávníkem smaragdovým
jsme šli a šli.
„Cos krásného ti povím!“
,Rci, doufáš-li?‘
Šla zeleň, slunce zlato
a modro vod,
mé srdce s jeho spiato
v ten doprovod.
„Já nejen doufám, věřím,
že dojdeme
k tajemným našim dveřím,
otevřeme.
Náš domov tam již čeká
snem svítícím,
je chvíle nedaleká,
kdy budeš mým!
A chci ti ještě říci
cos krásného...“
,Ne, srdce milující,
žij bez mého.
[18]
Jak kámen na dně vody
je nezvěstné,
měj, srdce, lásky hody
jen bolest –ne!‘
Trávníkem smaragdovým
jsme dále šli...
„Co nastane, ti povím:
tma – zhasneš-li!“
Tma po zemi i nebi
se prostřela,
jen v srdci žhnuly hřeby,
krev hořela.
[19]
DRAMA
Poslední úder hodin v černém tichu.
Věžičky chvění za ním zmizelo.
Co vzbudilo mě? Dozvuk zlého smíchu,
jak těžký motýl sed’ mi na čelo.
Je půlnoc. Snad duch odpoután k ní vzlétá,
snad objetím vzplanulo tělo v ní,
neb vzchopila se vina neprokletá
a tančíc třeští v síni hodovní?
Jak ztuhlá v tichu hrobovém a ve tmě
na znaku ležím, zatajujíc dech,
a přec, tys po jásavé louce ved’ mě,
bych shlížela se v jasných pramenech!
Teď nejsi sámsám, a přece na mne myslíš,
svým strašným hříchem spoutal tě ten dům!
Pojď se mnou odtud, vzývám tě, mě vyslyš!
Chci štítem býti všem tvým zápasům!
Ať táhla léta mučivě a krutě,
vše zapomenu, v radost změním žal,
pojď, do volnosti světla odvedu tě...
Ó, úžas – –: v chodbě krok, krok zašeptal!
[20]
Krok opět blíž! Já na loži se tyčím,
těch kroků šňůru svírám v úzkosti,
Ó, nedej, nedej zlákati se ničím,
svůj život z kouzla zlého vyprosti!
Jen dveře již nás dělí, a teď ruka
dotkla se kliky, vůně, sladký host,
pronikla ke mně, ale jaká muka:
krok zašeptal, se vzdaloval, a dost!
Bouře se v prsou zvolna utišila.
On růže kladl sem jak pro mrtvou,
jež o životě velké lásky snila.
Štkala jsem hořce: „Jak jsem byla tvou!“
Zazlátlé ráno v náruč svou mě vzalo,
květiny v ruce v dál jsem chvátala.
Tam pochováno vše se vzdalovalo – –
jen krvavá mi růže zůstala.
[21]
SAMOTA
Jak v stín zhalený netopýr
v svém věžním hnízdě civím,
hvězd znamením pečetím smír
s osudem zádumčivým.
Vstupuje město zázračné
s tajemstvím světů ke mně,
průvody chimaer oblačnéoblačné,
zpěv zahrad, náruč země.
Mé duchovité návštěvy
jsou zjevy nejdražšími,
každá bývalé záchvěvy
poselstvím přináší mi.
Jak pošetilý samotář
chci vesmír obsáhnouti,
mám pro svět – sebe dvojí tvář,
svou společnost, své pouti.
Cíl bludný! A mých žádostí
přemíra! Kdy z nich slevím?
Vždyť tak již blízko k věčnosti,
a co je věčnost – nevím!
[22]
Nic nevím, moje samota
však divů nezapírá,
křídlo se z tísně vymotá,
a vzlétne v život víra.
Ohromný prostor. Mlčení.
Malost se všecka ztrácí,
skutečnost v sen se promění,
jak v chvíli zaklínací.
Za čtyřmi okny v lucerně
mé srdce bdí a svítí
tak prostě a tak nezměrně
nad vlnobitím žití.
[23]
SRDCE
Ne boží strom – to šibenice
kříž zlomenýzkomolený k nebi hmatá,
k ztuhlému tělu jako svíce
na hlavu sedá hvězda zlatá.
A cosi od pohoří k moři
jak rudý granát hoří, hoří:
horoucí srdce oběšence
v stříbrných oliv šeré věnce.
A lesy, lesy nepřehledné
těch dřev a srdcí. Všecka sláva
před vámi, Srdce žhavá, bledne,
jen vaše oběť k nebi vstává,
jak bolestná, tak jedinečná,
tak nesmrtelná v strázni celé!
Buď vaše vůle pro nás věčná,
vy srdce, srdce Spasitele!
[24]
TULAČKA
Tulačkou jsem se stala toho dne,
kdy zjevil, že mé srdce probodne.
Nad hlavou vyšlehly mi plameny,
a křídla trhla mými rameny.
Mé oči zřely v dálky úžasné:
„Tam umři, srdce, uhasni, můj sne!“
Pokorně, pyšně, snivě táhla jsem
přes hory, doly, řeky, moře, zem.
A žádostivě jsem se vracela
na místo, kde jsem zakrvácela –
s růžemi nachovými na líci
tulačka sladká, umírající...
[25]
SVATÁ
Kamenná svatá rozevlatá,
hor dálka volná kolkolem,
za větrem úsměv její chvátá,
snad tišit jej má úkolem.
Plaménky hvězd se vroucně chvějí,
kam zdivený zrak pozvedá,
do nastavené dlaně její
stříbrný měsíc usedá.
Kdos viděl za měsíčné noci,
že rozpuštěný vlas jí vlá,
že pohnula se vlastní mocí,
ohlédla se jak obživlá!
Jsou strašných vášní schopni svatí.
Je divem něžná proměna,
když probudí se do závrati
i ona svatá kamenná?
Pět kroků studánka je hadí.
Kdos pod jabloní v noci skryt
zřel ďábla, jak tu svatou svádí...
A já tam slýchám srdce bít!
[26]
HOLČIČKO UBOHÁ
Za vonným keřem růžovým,
holčičko ubohá,
jsi naříkala: „Všecko vím,
pro Boha, pro Boha!“
Přec nevědělas o ničem,
svět byl ti pouhým snem,
ohlédla ses jak za míčem –
za srdcem, za srdcem.
Zvíš víc, jak růže z poupěte,
až planouc po prvé
tvé malé srdce rozkvete
do krve, do krve.
Byť blažena jsi poklekla –
v své nebe věřit chcem –
vše zvíš, až vejdeš do pekla
za srdcem, za srdcem...
[27]
NAD STOLKEM MÝM
Nad stolkem mým tvář tvoje
z rámečku ze zlata
se dívá do závoje
mých dnů tak dojata,
tak krásná, mladá, sladká,
vše se mnou žijící,
mnou nejšťastnější matka
i krutě trpící.
Tvá láska svrchovaná,
div duše přejasné,
v mém srdci, milovaná,
nezhasne, nezhasne!
Ó, dívej se sem ke mně
až do dnů posledních,
ať rozkvétá mi země
pod nebem očí tvých!
[28]
SVATÝ JAN POUSTEVNÍK
Svatý Jan poustevník zde žil
v oranžích, růžích v šťastných dnech,
snů jeho nikdo nestřežil,
nepátral v srdce plamenech.
Posaď se ke mně! Poustevník
tu žebřík k nebi zanechal
v oranžích, růžích. Buď mu dík,
jak divně lidské srdce znal!
Dej všecko mi a nevyslov,
co bylo tisíc věků tvým,
buď píseň písní beze slov
v oranžích, růžích tajemstvím!
[29]
VĚČNOST
Kdosi mluvil svítícíma očima,
hlasem třpytivým a srdcem vzníceným.
Soumrak kouzlo má, a moře duši má,
touha křídla má! A já jdu s hořem svým!
Kde jsem slyšela již onu horoucnost,
kde to mládí žhavé mě již vzývalo?
Úsměv můj si našel odpověď – a dost:
šla jsem s hořem svým, jež sladce zpívalo.
A pak v půlnočním jsem zřela zrcadle,
jak i moje oči svítí modrostí
oblohy a moře... Noci vychladlé,
buďte pozdraveny svatou věčností!
[30]
ZAHRADA
Od země k nebi větve, vzduch,
květy a květy, květy
a život hýřivých barev, duh
v růžové zlato vsetý.
Do květů slunce zapadá,
ve slunci květiny hoří,
kouzelná je tvá zahrada
od nebe dolů k moři.
Až k moři a tam čeká loď,
bělostně plachty svítí,
na konec světa mě doprovoď
a vrať se k svému kvítí!
A nech mě jíti do stínu,
usměj se odchodu mému,
značí jen změnit krajinu –
srdci opuštěnému.
[31]
MĚSÍC
To nejslavnější měsíc byl
šílený rozkoší světla,
jenž mě té noci okouzlil,
že jsem s ním tulácky kvetla.
Přec byla jsem víc člověkem,
nežli on nadzemskou tváří,
v prostoru modrém, dalekémdalekém,
jež září mi,září,září!
Až do dna moře dívá se,
až do dna mé touze, mukám
v neslyšném, snivém zápase
ten milenec sladký. Jdu? Kam?
Jdu! Kam! Ó, moře ohromné,
měsíci čarovný! Tiše
se život sune mimo mne
a se mnou.Tiše hleď s výše,
ty nejslavnější měsíci.
Ó, jaká to byla chvíle
s tisíci srdcí tisíci –
a s jediným – tvojí milé.
[32]
PĚT LIDÍ
Hluboko v černé tmě pod zemí
zřím v řadě podivných lidí pět,
kahany svírají dlaněmi,
nahoře vášnivě kvete svět.
Pod zemí vleče se strašný klid,
záhadně civí, nic neříká.
Promluvím: „Je vám tu těžko žít?“
,Práce a okolnost všeliká!‘
A teď ty tváře tak zrůdněly
v tragické masky svým úsměvem,
jenž přelét’ rty jejich nesmělý:
,Není to nejhorší vejít v zem!‘
Však já jim v duši své vnesla tam
nebe a moře a zahrady,
cosi se rozbřesklo oněm tmám:
sen, růže, neznámé poklady!
A jeden z těch pěti – nejmladší,
bledý a krásný můj kahan vzal:
,Sám vám chci svítit.‘ Oč bohatší
šli jsme pak chodbami všickni dál!
[33]
Jeho zrak démantně rozzářen
co asi vidí? Mé představy,
vnuknuté touhou jim stvořit den,
nad nímž se Bůh s dary zastaví?
Snad i ta černá tma radost má,
nahoře vústí a spočine
u hvězd a kvítí ta černá tma,
v světlo se změnivši nevinné.
Těch pěti hmota v tmě ulpěla,
jen jejich oči jdou za mnou, jdou,
jak duše světelné bez těla,
jehož snad ještě dnes pozbudou.
Zářící den mě vzal v náruč svou,
z těch pěti tam stal se milion,
bušících nesmírnou odezvou
v každého mrtvého srdce zvon.
[34]
SLUNCE
Slunci se zachtělo otevřít oblak
a na nás pohlédnout. Tulák!
Slunce a my! My spolu tulácké hlavy
žhavě klademe v zelené trávy.
Modli se, slunce, přísahej, srdce,
bij v prsou, hoř v nebi, horoucně, prudce!
Slunce je zázrak, jako slunečnice,
jak kolébka a zhaslá píseň svíce.
Stojíme na zemi a poznávámepoznáváme,
svět s nebesy jak vítězí a klame.
Slunce, tys přišlo ohněm naše dráhy změřit?
My chceme žíti, milovat a věřit.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Slunce krvavé zapadá, a noc se blíží,
dvě osamělé pěšiny se zkříží.
[35]
SVĚT
Místečko v písku, sluncem vyzlacené,
schoulena k břehu piji modrý svět
vln, nebe, zraku, dálky roznícené...
Kdos vedle klečí, jak by trhal květ.
Hořkosti lásky, shoř, ať tě víc není!
Co všecko nevím a co všecko vím,
je marné obojí, když ohnisko se mění.
Kdos vedle vstal a šel, já tiše s ním.
Spojení závratné, co rozhlásilo
na všecky strany ve svět daleký
strašného štěstí dvou!! A smutno zbylo:
Kdos odešel a zůstal na věky.
[36]
ZA BÍLÝCH NOCÍ
Jaké jsou to květiny
za bílých nocí,
jaké jsou to kameny,
stvořeny lunou, prameny,
za bílých nocí?
Kameny, květiny
a hvězdy zlaté
polibek jediný
ještě mi posíláte
za bílých nocí?
Milenci v objetí stojí
u rudých růží v nepokoji
za bílých nocí.
Zbožňuji lásku, předu jim štěstí,
ty jejich růže zřím kvésti
a nové, radostné na cestu jim sázím
za bílých nocí,
ve tváři vryté bolestné vrásky,
svými hvězdami je doprovázím
velikou mocí
své lásky
za bílých nocí.
[37]
BOLEST
Je bolest dávno přeměněna
v cos nadzemského. Smrtí její
se hlásí v paměť drahá jména,
jež sáhla v život nejvroucněji.
A život chvátá v spádu, vzletu,
a do vědomí krve vniká,
že opuštěna kdesi kvetu
bez přítele a kajícníka.
Veliké Srdce, budiž mojím,
ať darem tvým vždy byla rána!
Já se vztyčenou hlavou stojím
na tvrdé zemi vyrovnána.
[38]
CHALCEDON
Jak v oblacích neb v trávě skrytý zvon,
Plinie moudrý, zpívám si tvůj sen,
že měsíční můj kámen – chalcedon
je z nadpozemské růže narozen.
Když božská růže s nebe padala,
s ní obláčky šly, hvězdy v objetí,
a všecky jejich krásy – tra-la-la –
v kameni planou duchem nadsvětí.
Při svitu luny zem jej objeví,
ve skalách, řekách jsem ho hledala,
od smutku, děsu skytá úlevy
a před démony chrání – tra-la-la.
Noc červnová s růžemi po keřích
a s chalcedonů září na zemi,
ta růže hoří jak z váz myrrhinských,
a obojí jsou mými růžemi.
A kdosi vložil mi je do dlaně,
„Růženo“ drahá ústa šeptala:
„Vítězství dává“! Čekám oddaně,
své sny a život zpívám – tra-la-la.
[39]
ÚSMĚV
Jásavá barva rudých šalvějí,
čí rty se krví srdce usmějí?
Šli po trávníku lidé zoufalí,
šlí jiní, kteří v cosi doufali.
A dva šli spolu, jaká blaženost!
Jim rudý květ v plameny srdce vrost’.
Spojené rty v bolestné naději
do černé tmy se usmát nesmějí.
Však cítí, že kdys v chvíli líbeznou
na jiných rtech svůj úsměv naleznou.
[40]
ODCHÁZÍM
Až přijdu nakonec všeho, co začíná,
pochopím, země, tvůj maličký svět.
Udeří hodina bledá a nevinná,
srdce, chceš růži mé odpovědět?
Srdce to hloupé a zraněné do krve,
svět, život, cestičky, uličky v něm,
odkud to smích zaštkal do krve po prvé?
Jdi a trp v zápase nekonečnem!
Růže a nebe a láska, a co chceš víc?
Začíná, končí se zákonem snů.
Ty světlým pravdy snem horoucně, tiše bdíc,
duše má, ponoř se k života dnu!
Odcházím. Budu se za tebou ohlížet,
hvězdičko zemská! Ty krásná, leť dál!
Dokvete tebou v mém srdci můj svět, můj květ,
růže a nebe a láska a žal.
[41]
U TĚCHTO OKEN
U těchto oken jsme spolu stáli,
a jejich ruce se mne dotýkaly
láskyplně a jemně,
jedny bílé a táhlé, druhé mozolnaté,
jak bledý obláček a drahá země.
Věže se dívaly na nás a hvězdy zlaté.
Ty jedny ruce okřídlené odletěly
a nebeskou cestu zpátky zapoměly,
a druhé ztuhly, sepiaté na prsou,
ty nade mnou bdí a věrny jsou.
U těchto oken samotna stojím,
nekladu hvězd již do dlaní rukám dvojím.
A život, můj život poslední verš si již dobásní.
Celá Praha se modlí. A já s ní.
[42]
ŽIVOT
Ať dopadla za ranou rána,
jak života jsem nadýchána,
jak opojena jeho zřídly,
jak uchvácena jeho křídly,
plameny, nebezpečím,
jimž za vítězství vděčím.
Miluji život ve pokoře,
jak moře – jeho věčné hoře,
a jeho krásu, něhu, změnu,
sen, za nímž se jak vítr ženu,
přeludy přitažlivé –
obláčky tklivé, sivé.
Bolesti, nejste proklínány,
radosti, buďte požehnány,
a nezapřeno nic, co žito,
a ničeho mi nebuď líto,
co srdce žhoucí rvalo,
co kvetouc uvadalo.
[43]
Vše život byl – a spravedlivý
a svatý ctností lásky, divy
jež konala jak v nadvědomí...
Miluji život, – ať mě zlomí.
Ach, stoupám dosud v jeho třemen,
vznáším se nad úrodu semen,
kvetoucích k věčným nivám:
jsem živa, neboť zpívám!
[44]
KDE RŮŽE NEROZKVETLY
„Široká cesta, jako mléčná dráha,
stvořená neznámými světly,
k tobě má ruka, k tobě dálkou sahá.“
,Zde růže nerozkvetly.‘
„Tys důkaz nemožnosti rozloučení!
Přes propast temnou
k vysoké věži, kde již světa není,
tys byla vždycky se mnou.“
,Já vždycky s tebou?! Srdce svého těla
jsi hodil kdysi za mým: dvě se střetly.‘
„Vracím se k tobě, což jsi nevěděla?“
,Zde růže nerozkvetly.‘
„Podivná závrať, věčnost dnův a nocí,
jak zářily a škrtily a létly!“
,Přijď, srdce své tu budeš nalézt moci,
kde růže nerozkvetly!‘
[45]
DOMOV
Je daleký a otevřený svět,
a mně ho již jen málo zbývá,
snad Petřín letos kvete naposled,
a poslední kos dole zpívá.
Pohnuta stojím, domov přede mnou,
hrad svatý, Praha stověžatá;
stříbrně snovou písní tajemnou
Vltava ku severu chvátá.
A já v dál toužím, v dál až k oblakům
za moře, hory! Pak se vrátím,
tulačka opita a přízrakům
podlehlá! Země má, kveť zatím!
Horoucně kveť! Až přijdu, spočinu
tu navždy zbožně, s tebou srostu.
Má každé srdce svoji končinu
a cestu k nebeskému mostu.
Co křídla jsou, jež v dálku unesou?
Jen závrať, sen, pláč u mohyly!
Zde srdce mé hořelo píseň svou,
zde lásky, moje lásky žily.
[46]
Miláček Petřín teple zazlátne,
Hradčany opálově zšeří
obrysy úchvatné a posvátné
do mojích oken, mojích dveří.
A zase ke mně s něhou důvěrnou
vstoupíte, stíny milované,
a mojí čtyřoknovou lucernou
nad Prahou cos jak zázrak vzplane.
[47]
VLTAVA MI ZPÍVÁ
Vltava mi zpívá. Těžké století
složilo tu křídla zkrvácená.
Kam všech smutných srdcí píseň odletí?
V oknech kvete Praha postříbřená.
Nade mnou a ve mně věčné tajemství
rozsvěcuje světla zádumčivá.
Otázky se třesou. Kdo jim odpoví?
Život? Smrt? Sen? Vltava mi zpívá.
Co tu bylo lásky a s ní bolesti,
zklamání a stálé víry za ně,
která umí svítit, hory přenésti
pro dech políbení v prázdné dlaně.
Vltava mi zpívá dávnou sonatu.
Tiše, tiše, srdce tady dříme.
Světla zlátnou, tma, tma vzdychá tu.
V ráji se již nikdy nespatříme.
[48]
ZEMĚ MÁ
Ohromný život lásky tu žije
v této drahé podivné zemi.
Řeky, hory, lesy, pole – nechte mi je,
umříti nechce se mi!
Maminka, duše, milenec, dítě,
modlím se k nim a k té půdě,
pomněnka u potoka, chrpa v žitě –
tak jsme tu žili jen chudě.
Bohatě snili jsme, milovali,
srdce nám plamenem hoří –
tobě i mně, tobě i mně, a v dáli
omamná píseň se rozhovoří.
Umříti nechce se mi a naslouchám kráse,
slzy v oblačné řase. A cítím
tajemné lásky kroky na zemi zase,
jak když jdou nebeským kvítím.
Země má sladká, drsná a milovaná,
nešťastná! Nešťastná? Strach srdce svírá.
Umříti chci, nežli dopadne první rána
a v smrti štkát: „Ona ať neumírá“!neumírá!“
[49]
OBSAH
Bůh
Jaro
Osud
Ballada
Hřích
Žalov
Třešňová cesta
Smrt
Hlas lidský
K andělům
Trávníkem smaragdovým
Drama
Samota
Srdce
Tulačka
Svatá
Holčičko ubohá
Nad stolkem mým
Svatý Jan poustevník
Věčnost
Zahrada
Měsíc
Pět lidí
Slunce
[51]
Svět
Za bílých nocí
Bolest
Chalcedon
Úsměv
Odcházím
U těchto oken
Život
Kde růže nerozkvetly
Domov
Vltava mi zpívá
Země má
[52]
TUTO KNIHU VYZDOBIL F. KOBLIHA, VYPRAVIL K. DRYNK, VYTISKLA STÁTNÍ TISKÁRNA V PRAZE, NÁKLADEM B. KOČÍHO V 549 VÝTISCÍCH, V PRAZE 1927.
540
E: až; 2004
[53]