PĚT LIDÍ

PĚT LIDÍ
Hluboko v černé tmě pod zemí zřím v řadě podivných lidí pět, kahany svírají dlaněmi, nahoře vášnivě kvete svět. Pod zemí vleče se strašný klid, záhadně civí, nic neříká. Promluvím: „Je vám tu těžko žít?“ ,Práce a okolnost všeliká!‘ A teď ty tváře tak zrůdněly v tragické masky svým úsměvem, jenž přelét’ rty jejich nesmělý: ,Není to nejhorší vejít v zem!‘ Však já jim v duši své vnesla tam nebe a moře a zahrady, cosi se rozbřesklo oněm tmám: sen, růže, neznámé poklady! A jeden z těch pěti – nejmladší, bledý a krásný můj kahan vzal: ,Sám vám chci svítit.‘ Oč bohatší šli jsme pak chodbami všickni dál! [33] Jeho zrak démantně rozzářen co asi vidí? Mé představy, vnuknuté touhou jim stvořit den, nad nímž se Bůh s dary zastaví? Snad i ta černá tma radost má, nahoře vústí a spočine u hvězd a kvítí ta černá tma, v světlo se změnivši nevinné. Těch pěti hmota v tmě ulpěla, jen jejich oči jdou za mnou, jdou, jak duše světelné bez těla, jehož snad ještě dnes pozbudou. Zářící den mě vzal v náruč svou, z těch pěti tam stal se milion, bušících nesmírnou odezvou v každého mrtvého srdce zvon. [34]