PĚT LIDÍ
Hluboko v černé tmě pod zemí
zřím v řadě podivných lidí pět,
kahany svírají dlaněmi,
nahoře vášnivě kvete svět.
Pod zemí vleče se strašný klid,
záhadně civí, nic neříká.
Promluvím: „Je vám tu těžko žít?“
,Práce a okolnost všeliká!‘
A teď ty tváře tak zrůdněly
v tragické masky svým úsměvem,
jenž přelét’ rty jejich nesmělý:
,Není to nejhorší vejít v zem!‘
Však já jim v duši své vnesla tam
nebe a moře a zahrady,
cosi se rozbřesklo oněm tmám:
sen, růže, neznámé poklady!
A jeden z těch pěti – nejmladší,
bledý a krásný můj kahan vzal:
,Sám vám chci svítit.‘ Oč bohatší
šli jsme pak chodbami všickni dál!
[33]
Jeho zrak démantně rozzářen
co asi vidí? Mé představy,
vnuknuté touhou jim stvořit den,
nad nímž se Bůh s dary zastaví?
Snad i ta černá tma radost má,
nahoře vústí a spočine
u hvězd a kvítí ta černá tma,
v světlo se změnivši nevinné.
Těch pěti hmota v tmě ulpěla,
jen jejich oči jdou za mnou, jdou,
jak duše světelné bez těla,
jehož snad ještě dnes pozbudou.
Zářící den mě vzal v náruč svou,
z těch pěti tam stal se milion,
bušících nesmírnou odezvou
v každého mrtvého srdce zvon.
[34]