BALLADA

BALLADA
Co zlatých listů napadlo v rybníku klidné zrcadlo! A divili se, spojeni v té pozdní, sladké jeseni oblaků pouti náhodě i na nebi i ve vodě. A jak se v sobě shlíželi, dva těžké mraky letěly. „Ty ve slunci se odhmotní!“ ,Jak krásné je – být samotní!‘ „Obláčku můj!“ ,Ty se mnou pluj až do smrti!‘ „Obláčku můj!“ Blesk. Rána. Nic. Jen v úžase zem’ pod objetím chvěla se: [10] milenci pevně spojeni v té pozdní, sladké jeseni na břehu noci záhadné, kam slunce navždy zapadne. [11]