TULAČKA

Růžena Jesenská

TULAČKA
Tulačkou jsem se stala toho dne, kdy zjevil, že mé srdce probodne. Nad hlavou vyšlehly mi plameny, a křídla trhla mými rameny. Mé oči zřely v dálky úžasné: „Tam umři, srdce, uhasni, můj sne!“ Pokorně, pyšně, snivě táhla jsem přes hory, doly, řeky, moře, zem. A žádostivě jsem se vracela na místo, kde jsem zakrvácela – s růžemi nachovými na líci tulačka sladká, umírající... [25]