DRAMA

DRAMA
Poslední úder hodin v černém tichu. Věžičky chvění za ním zmizelo. Co vzbudilo mě? Dozvuk zlého smíchu, jak těžký motýl sed’ mi na čelo. Je půlnoc. Snad duch odpoután k ní vzlétá, snad objetím vzplanulo tělo v ní, neb vzchopila se vina neprokletá a tančíc třeští v síni hodovní? Jak ztuhlá v tichu hrobovém a ve tmě na znaku ležím, zatajujíc dech, a přec, tys po jásavé louce ved’ mě, bych shlížela se v jasných pramenech! Teď nejsi sámsám, a přece na mne myslíš, svým strašným hříchem spoutal tě ten dům! Pojď se mnou odtud, vzývám tě, mě vyslyš! Chci štítem býti všem tvým zápasům! Ať táhla léta mučivě a krutě, vše zapomenu, v radost změním žal, pojď, do volnosti světla odvedu tě... Ó, úžas – –: v chodbě krok, krok zašeptal! [20] Krok opět blíž! Já na loži se tyčím, těch kroků šňůru svírám v úzkosti, Ó, nedej, nedej zlákati se ničím, svůj život z kouzla zlého vyprosti! Jen dveře již nás dělí, a teď ruka dotkla se kliky, vůně, sladký host, pronikla ke mně, ale jaká muka: krok zašeptal, se vzdaloval, a dost! Bouře se v prsou zvolna utišila. On růže kladl sem jak pro mrtvou, jež o životě velké lásky snila. Štkala jsem hořce: „Jak jsem byla tvou!“ Zazlátlé ráno v náruč svou mě vzalo, květiny v ruce v dál jsem chvátala. Tam pochováno vše se vzdalovalo – – jen krvavá mi růže zůstala. [21]