POD HORAMI.
Zde stojím pod horami zatmělými
a zamlklými,
v nichž tisíciletí
a tisíciletí pne se němě k výši.
I ptáci, kteří do těch stínů letí,
jsou oddaně a zamyšleně tiší,
jak šerá kleč, jak kámen poslední,
jenž ostře do modra se vrývá.
Odplulo slunce polední,
zmizelo jako lampa zázračná...
Ballada naše zazlacená, oblačná
kdes v odcházení teskně zpívá –
a vroucně veliká
jak Sen a srdce tep v prostoru zaniká.
Zálivy jezer teple modrají se v prohlubních,
a výšky nejvyšší jsou led a sníh,
53
a nikde člověka ni hlasu. –
Jak přitahuje onen led a sníh a věčný klid,
v němž slyším srdce bít!
Přijímám úžasného ticha krásu
v pokoře jako před nejvyšším ritem
vysněné pravdy! – Smírné hvězdy v prsou buší,
a důvěrně a svátečně v tom šeru skrytém
má duše potkává se s tvojí duší.
54