V pozdní chvíli (1909)

Verše, Růžena Jesenská

Této knihy vydáno sedmdesát výtisků číslovaných, autorkou podepsaných
[I] Vydala svým nákladem Růžena Jesenská. Vytištěno v knihtiskárně Edvarda Leschingra v Praze.
[II] V POZDNÍ CHVÍLI
[1] RŮŽENA JESENSKÁ
V POZDNÍ CHVÍLI
VERŠE
PRAHA 1909
[3]
Kdo pozvedl mě k Slunci do závrati Kdo pozvedl mě k Slunci do závrati
a v mysterie štěstí vzkřísil život můj, mne proměnil, naučil přijímati a chápat plameny arkana, dal mi tepot srdce svůj, zázračné philtry lil do snů mých ztracených...
Fantomem lásky číš mou naplnil a se mnou oddaně z tmy věčných zaslíbení pil, hvězd zlata nečítal, neželel světa zrad, svou lásku vyvýšil nad času bludný chvat a kouzlo bytosti své vlil do snů mých vrácených... [5]
JAK PLULA OBLAKA...
Jak plula oblaka, jež jediná měls rád, Baudelairův cizinče! A přišly zázraky, podivné soumraky – a jedno slovo vydechnuté tisíckrát, a jitra šedivá s poraženými kmeny, a závrať plná proroctví a drahých pout: tvá láska vtělila se v srdce ženy... Víš, jak jsem řekla ke všem snům a touhám tvým: „Chci.“ A srdce k tomu tlouklo slibem tajemným: „Pohádkou luny tiše po tvém nebi plout.“ A nikdy kouzelnějších oblak nebylo a večerův a zdůvěrnění jasnějších a nocí světějších a nikdy nebe zázračněji nesnilo... 7 než tenkrát v potkání! Ty můj! Chci srdce svého tajemstvím Krásy tebe ještě zahrnout v plamenů symfonie – do zhasnutí jeho... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Baudelairův cizinče, až budeš milovat zas jenom oblaka, chci v samotu a noc a chlad pohádkou luny tiše po tvém nebi plout. 8
U MOŘE.
Noc hluboká a hvězdnatá a tmavá, a moře nesmírné tu přede mnou, žalm varhan jeho bouřně k nebi vstává a opět mizí v dálku tajemnou. A vlny na hřebenech prosvítají modrostí očí, jež se v hloubkách tají. Stíny se chvějí plny přízraků... Loď jakás černá, dávno utonulá neslyšně do závojů noci vplula, kde mrká žluté oko majáku... Tu moře – s nebem nerozluštěných tajemství, moře strašné, přitažlivé s oblaky, světly, s tmou cest ztracených, jak zákon přísné, jak sen proměnlivé 9 a smiřující jako smrt... Jsem sama, a moře přede mnou – veliké drama, zrcadlo, v němž se Věčnost shlíží, pohybů vášeň, klidu majestát! Už z dálky daleké snad loď se blíží... Ó, uzří mě tu v žhavé touze stát? A nezmýlí se? Neutone člun, jejž ověnčený pro mne poslat má? Ó, teskné kraje opuštěných dun před mořem nesmírným! Je noc a tma... 10
NOKTURNO.
Stála jsem v stínu hřbitova a nebylo tam hvězd a nebylo tam věrné ruky, jež by moji stiskla, jen bílá mlha padala do křížů smutných cest, a kdesi slza ztracená se na kamenech blyskla. Zavolat slovo zázračné o touze života! Leč ticho nesmírné jen mému srdci odpovídá, jen tanec divných závojů se v šeru mihotá, a mlčelivý stín se s vonným dechem střídá. Mříž studená jak otázka přede mnou trčela, jsou-li tam pro mne zítřky za horami, za mlhami? S bolestí záhadnou, na niž jsem nezapomněla, a se štěstím, jež slibuje nám: „Budu s vámi!“ 11
JARO...
Jaro plné nezrozených květů, chvějné záře, zvuků záhadných, pro polibky nastavených retů, tajemství, jež snoubí pláč a smích, plné Srdcí rozevřených v kalich rozpoutané touhy dávat, přijímat, plné pohybův a rozkoše a malých písní velké Písně, plné přísah, zrad, plné očí, které k nebi hledí s věčnou otázkou po marné odpovědi, plné hvězd, v nichž mluví srdce: „nezhasnu“, plné tvůrčí rosy, spěšných vyznání, hudby zeleni, jež vlídně zaclání, plné vidin, dotekův a snů. – – – Jaro – hrůza svátečnosti, výkřik žití, echo zoufání, sen cosi nalézti a míti. 12 Jaro, jaro... Bledé smutné ruce vztahují se k němu, ke plamenům zvonů roztoužených, ku závrati proudů rozbouřených, i k závoji rudě střísněnému. V dithyramby světla, radostí a poupat, do východů zlatých v opojení stoupat – stoupat... Jakás věčná, strašná Síla v modrém vzduchu trčí: jako lampa skrytá. Křídla k sobě vábí pod oblaka bílá, určujíc jich osud, srdci jejich zmítá, – Srdci zmítá... Nekonečným tepotem zachvívá se země – náruč otevřená... Jaro: hymnus Srdcí, rozzvučených životem, pro Smrt slavně připravená scéna. 13
SMUTNÝ VEČER.
Usíná město. Vzduchem táhnou písně, jež ozvěn nezanechají, a umíráčky plny zádumčivé tísně jak noční motýle se slétají na římsy starých domů a zvonic utichlých. Tmou ulic, pod oponou černých stromů smutně se zachvěl něčí smích, a rozptýlená světla po hloubkách i návrších paprsky dlouhé rozslala tmě, stínům, srdcím, která bdí. A řeka tiše zalkala: – Pojď k moři... Slyšíš moře? Ono nezradí. – Ó, moře! A tma všecko zatáhla; jen v dáli, jak sliby pro zítřek by prosvítaly, 14 tajemně zrcadlí se divné končiny: Osudy zítřku zjevné! Za stínem noci, věží, zvonic utichlých – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – jakési plochy bezbarevné: Hořké Planiny. 15
BALLADA.
Pohřební píseň mezi zahradami a střechami kdes temně naříká, ztlumeně vzdychá, chvíli zaniká a zase plně zahřmí korunami platanů starých. Kde se průvod tají, že nevychází? V křivých uličkách a na pavlačích ženy naslouchají pochodu smutečnímu – jako v snách, též ony zrakem pátrají po původu té písně, jež mne opájí, též ony slyší! A průvod nevychází... Divným ohlasem chvějí se domu zdi, a píseň tišší, tišší, soumraku prozlacena topasem a zadýchána vůní zahrad, ustává – 16 ta záhadná... A průvod nevychází. Jen světel oblačných se vznesla záplava jak skrytých kaditelnic dým, a slunce poslední své růže hází mrtvému Srdci, mrtvému tajemnému Srdci – touhám posledním. 17
BALLADA O SMRTI.
Tys neviděl tenkrát Smrt, jak v bílém světle u okna stála a pátrala po mém srdci a zraku, tys netušil hloubku, jež mi závrať dala, tys nechápal smutek tónů uvadlých a rytmus krve mé a tíži stínů mých! Tišeji byl bys mluvil o černém mraku, který se sunul od blízké řeky nad moje čelo! Úzkostný pláč zalkal shroucenou duší, na oknech víno se úponkami tmělo. Úsměv tvůj měkký změnil se náhle v grimassu, z které se tuší zachvění krvavého žáru zapadlých Sluncí v moře, kde loď tvoje kývá, svinuté plachty, hvězdu na stožáru. 18 A hleděli jsme pod zhaslým lustrem, jak plují oblaka, ta divně proměnlivá, jak vítr půlnoční neznámou žalost zpívá, jak flory smuteční poletují městem. A cosi hrozného před námi pnělo! Tys neviděl tenkrát Smrt, jak na mne míří strašlivým gestem, neviděl prázdné ty důlky jako mrtvé věky, upřené do mého srdce a zraku! Tišeji byl bys mluvil o tmavém mraku, který se sunul od blízké řeky nad moje čelo! Růžový věnec kolísal jako hračka pod zhaslým lustrem. 19
ROMANCE.
Dole v sítinách se cosi zachvělo jako stíny nebo vzdechy nebo strach, podivně se zablesklo a zetmělo dole v sítinách. Neprůhledná noc. Pak jitro kamenné, střízlivé jak zákon, řešící, kdo je zabitý, kdo vrah. Slunce pátrá rudě plamenné, koho prozradit. A vítr volá plačící dole v sítinách. 20
V LISTOPADU...
„Ulalume – Ulalume – Tis the vault of thy lost Ulalume!“
V podvečer Ulalume jsme četli, a tys pak rozloučil se, odešel v krajinu mlhy se žlutými světly, kde vody stály, vlhký hrob se tměl, kde šeré lesy v hloubku lákaly, a legendární stíny těkaly. Tys bloudil teskliv, ale nevzpomínal, a zasněn cosi zázračného hledal, před tebou obzor noci rozepínal, své hory zvedal. Mně slunce zhaslo, tma mé slzy skryla: končina Weiru se mi objevila, jezero kalné, strusky lávy žhavé, vše uvadlé a nebe popelavé. 21 Alejí cypřišovou někdo kráčí etherem vzdechů v neslyšeném pláči se srdcem rozechvěným. A tiché hvězdy oknem otevřeným s podivným jasem vcházejí ke mně, s nimi vzdálená záhadná slova tvým, tvým drahým hlasem šeptaná truchlivě – mně souzená: „Ulalume ztracená, Ulalume ztracená!“ 22
PÍSEŇ.
Zámek přede mnou ve výši pluje, okna svítí šerou perletí, věže vstávají jak tmavé thuje v modré noci tichém objetí. Nechať moře slyším, dej mi závrať, noci plná mocí čarovných, píseň srdce odešlého navrať, dohořívá světlo v prsou mých! A Sny slétly k okna mého římse jako hvězdy rozsvícené tmám: po oblaku v plachty měnícím se na moře je k tobě posílám! 23
BYL KONEC DNE...
Byl konec dne, a soumrak padal v zahradu naši s tichým snem, a starý Lulli pro nás skládal svatební píseň pod bezem. Na keřích kvetly bílé růže a bílé růže na ňadrech, tys řekl: „Kdo mi bránit může? Na srdci svém mě umřít nech!“ Já usmála se: „Příliš časně bys opustil ten krásný svět!“ A motýl tančil v naše básně neslyšitelný menuett. Kytary zněly pozdním stínem... Tys vzal mě teple za ruku. Náš Watteau plakal pod jasmínem odhodiv bílou paruku. 24 Houpačka v modru míhala se, a bílá Dafné, Venuše koupaly mramor v luny jase, hvězd napršelo do duše. Tys láskou stonal. Po pěšinách se zachvívaly gavotty. Jsme na Cytheru? V našich vinách byl zázrak svaté prostoty. Vodopád smál se, tiše vzlykal, hedvábně zašuměl můj šat, kdes nový, skrytý zákon vznikal, tys šeptal: „Mám tě strašně rád!“ Prchala světla korunami, smolnice tmavě hořely. Odešli všichni. Sami, sami jsme vešli v obzor ztemnělý. Ó, kde jsou ony dávné časy, kde čarovných snů zahrady? Jak změnily se srdce hlasy, jak duší velké záhady! Dnes stojíme na břehu moří s myšlenek těžkou závratí, loď ztrozkotaná ke dnu noří Sny Růží, jež se nevrátí. 25 Tajemným blahem, chmurnou mukou jsme spiati v nerozlučný stín, bouřemi žhavá srdce tlukou, osudu zříme do hlubin. A na chvíli když zapomenem všech propastí a tvrdých skal, zvěst šlehne v nitru rozhořeném: „Mře vždy, kdo strašně miloval!“ 26
A ZÍTRA NEBUDE JIŽ SLUNCE...
A zítra nebude již slunce žhnouti a proměnlivý oblak v dálku plouti, nebude azur lákat v objetí, a nejsvětější hvězda – zhasne ti! Jar nebude již ani odkvétání, rozplyne těžký sen, jenž hlavu sklání, umlknou moře, stromy, vzduch a zem kdes tiše vydechnutým rozkazem. Poslední lilie ni růže prvé nebude, zastaví se píseň krve, nebude tajemství, těch podivných, nebude bouřných oceánů tvých. Nebude chimaer, za nimiž se ženem, ni smutků na obzoru uzavřeném, nebude záhad ani závratí, tma nic už – ani bolest nevrátí. 27 A radost nepronikne clonou dusnou, slzy se utiší, polibky usnou, myšlenky jako listí spadají, a jedno srdce – všecko utají. Dnes nezachráněný ráj prchne z nitra, a rozkvete snad se vším smír už zítra, jen přejít ještě onen temný most, a všecko bude mrtvá minulost. 28
VIDĚNÍ.
Moře poslalo mi vzdechy tajemné, hrůzu zápasu a strašných křečí, Srdce rozhořené mělo ode mne a sen Duše, která před ním klečí. Bouře trvala, a pláč se dálkou chvěl zděšením a v nic už nedoufáním, příboj vln na okna moje dorážel s temných osudů mých smutným vláním. Byla černá noc, a dvě tři hvězdy v ní na mých oknech temně krvácely, tiše přiletěli ptáci podivní, jejich peruti se v oknech tměly. 29 A za nimi bledá jakby zasněná zjevila se Smrt – – A stála, stála u mých oken. – Moře ztichla ozvěna. A já v Prázdno oči upírala. 30
NOKTURNO.
Pod mými okny ulička sní středověká, a husté, černé stíny domů nad ní visí, ponuře tiše zpívá chvátající řeka, po níž jsme pluli spolu v mlžném ránu kdysi. Tak rozhozena do tmy žlutá světla hoří jak hvězdy na nebi a ponořené v moři, tak věže chmurně ční, v nich mlčí zhaslé zvony, jest uzavřena noc na zlaté, těžké spony. Ze zahrad hořkých vůní vlny přicházejí, a polodechem smutná křídla zašuměla, a teď, kdy luny závoj padá nejtišeji – tvé struny tajemné bych uslyšeti chtěla! Tak cítím, jak jsi příliš v této chvíli vzdálen, v obzorech nepřístupných mému srdci ztajen, 31 jak všecko mlčí, jak se moje půlnoc blíží s omamných tajemství usmrcující tíží, jak přece nesmírně jsem osamělá! Ó, zavřít oči! Noc... A bílých cest v ní není! Tak v mrákotách a snech o velkém zaslíbení tvé struny tajemné bych uslyšeti chtěla! 32
DO ČERNÝCH MRAČEN...
Do černých mračen ponořit mám hlavu a sama klesnout u té strašné skály v myšlenek mučivých šíleném davu? Opustit slunce, soumrak sbližující a vidět hvězdy mizeti tam v dáli, ty zlaté, svaté, tolik slibující? Do slepých pustin svoje srdce vložit a přijmout rubáš ebenových nocí, v zděšení zápas smrti znovu prožít? A u té skály padnout bez pomoci a vidět mosty, vidět bílé cesty s tušením cíle, podivnými městy, jež mají domov, krby rozzářené a harmonie srdcím přislíbené? 33 A zemřít sama u té strašné skály, kde vlny roztříštěné umírají ve tmě a chladu? V propasti se sřítit, v něž slzy řekami se vylévaly, a Srdcem, v němž se Slunce lásky tají, krvavě v příští dny a noci tvoje svítit? 34
PÍSEŇ.
Tam v dálce šeré, nepoznané tma zježených vln s nářkem běží, a kdesi dole jiskra plane: můj prsten na dně moře leží. Tak na vždy v nekonečné urně poslouchat temné noci lkání a v řasách vlhkých stínů chmurně Smrt věčného snít objímání! Ó, bledé ruce, tiše proste, hlas umíráčků slétá s věží, květ Smrti z oněch stínů roste: můj prsten na dně moře leží. 35
V HLUBOKÉ NOCI...
O, Mort, vieux capitaine, il est temps! Levons l’ancre! V hluboké noci slyšela jsem zvony, nerozhoupané zvony temně znít, nehybných srdcí v píseň slité stony chvěti se v modrý prostor, v sen a klid. Vstala jsem k oknu. Zvony neutichly. Blouzní ta srdce aneb je to klam, a noc je němá? A já posledních-li úderů zlatých křídel vzpomínám? Ó, propast! Tma. Ni zákmit světlý! Zrcadlo černé. A já vidím v něm, jak Stíny mříže cypřišové spletly přes moje srdce s tichým requiem. 36 A vím už, proč jsem do hlubiny zřela záhadné, a proč s věží ponurých ta píseň zvonů nepohnutých zněla, a vím, proč divné stíny rostly z nich! 37
BOLESTI VELKÉ...
„Bolesti velké kanou v kalich duše mé!“ „„Chceš vyprostit se z jejich pouta? – Zemřeme!““ „A vzletí duše bez nich ve tvém objetí volná a šťastná v nesmrtelnost?“ „„Nevzletí!““ „Nastane tedy mír a klid, v němž bude snít, u tebe snít?“ „„Nebude snů; jen mír a klid!““ „A duše v nekonečném jasu étheru?“ „„Rozplyne s vůní drahých, dávných večerů!““ „A kdo si ku věčnosti cestu proklestí, když duše milující ne?“ „„Tvé bolesti!““ 38
K RUDÝM ZÁPADŮM.
Chci s tebou jíti do zářivých zahrad a zablouditi v žhavých hymnách Slunce; své finale v tom rozjásání zahrát na strunách zázračných a tajemných, chci hudbu světel, krásu orchidejí, horoucnost růží, fontán tichý smích, rozkoše snů, jež v oblacích se chvějí, neznámých dálek azurný chci klid, bez bolu nedopověděné chápat, radostně vítat zkrvácený Západ, tvé Srdce blízko, blízko slyšet bít – a uhořeti v žhavých hymnách Slunce. 39
UMŘELA LUNA.
Nezvučí harfy v stromech zavěšené, umlkly mladé hlasy v křovinách, spadaly hrozny země zaslíbené neslyšně jako ve pradávných snách. Ulehl vítr uštvaný a slabý, oněměl řeky rozjásaný chvat, vybledly barvy, marně slunce vábí je rozhořeti, do krvava vzplát. Odlétly písně, usedly tam kdesi na jiných pólech země truchlící, a zapomněly touhou šumět lesy, ze zahrad prchli sny a slavíci. Umřela luna. Zvadly orchideje, nejvyšší tóny klesly do hlubin, tmy věčnost záhadná pod okny zeje, a horou k nebi roste její stín. 40 Odešla z komnat divně krásná chvíle, zhasíná v mlhách hvězda krvavá, oblaky táhnou bez hluku a cíle, a srdce zvonů bíti přestává. Nesmírným tichem vzdech se jenom vrací a ptá se, ptá, jak věčnost zatmělá, a neodpoví nikdo. Vykrvácí snad Slunce též, když Luna umřela. 41
BÍLÉ NOCI.
Bílé noci rozechvěly bílé písně v duši, ó, kdo by jim nepodlehl, srdce nerozžal? Rty se spojí, sen se zdvojí, propast mosty sklene, vím, co pro mne učinil jsi, čeho jsi se vzdal. Bílé noci vracejí se hluboké a sdílné, vidím v nich tvé věrné srdce žhavě rozsvícené, a stříbrná luny pouta v kruh se chvějí užší, svírají nás v mysterie velké, neomylné, ó, kdo by jim nepodlehl, srdce nerozžal! 42
MÁM DRAHOU KNIHU...
Mám drahou knihu, která v hrobě byla, slzami nasáklá je, desky zpuchřelé stříbrnou plísní voní, tma se skryla v záhyby listů, jichž se dotkly nesměle podivné oči tvorů ze hlubin a Smrti stín. V té knize čítám, okna kathedrály když svítí průsvitně, jak ve klenbách by z hrobek svých k modlitbám mrtví vstali a tiše zalkal stínů chmurný sbor, jak Poeův havran v drahé knize mé: „Nevermore!“ K té metě později neb dříve dojdeme, až v naše Sny tma spáry svoje zatne, a všecko bude minulé a nenávratné. 43 Čtu sloky ponuré a v úzkosti se ptám, kam ještě jdeme, kam, – kterému Slunci vstříc a které Noci, nežli zkamení nad námi osudné, všech ukončených vzniků znamení záhadné a prosté: „Nikdy víc!“ 44
STÍN BLEDÝ.
Stín bledý padl na můj práh, mou duši sevřel v žal a strach. Neviditelné ruky třpyt mi přikazoval odejít. Své pozdní chvíle nečekat, až sáhne v srdce stín a chlad. Zaplanul západ naposled, a katafalk byl celý svět. A věže jako cypřiše tměly se chmurně do výše. A zvony smutně zpívaly, v mém srdci hvězdy tepaly. Tak nikdy před tím nebyla noc černější než mohyla. 45 Tak nikdy obzor plamenný mi nebyl na vždy ztracený. Na dálných pólech šlehal jen bludiček prchající sen. Tys růží nasypal mi klín: jsem věrna ti jak Světlu stín. Ty šťastný buď, já smutna jsem: Stín bledý tkví na prahu mém. 46
DO NEJVZDÁLENĚJŠÍCH ZAHRAD.
Do nejvzdálenějších zahrad za nejčarovnější křivky paláců a chrámů slunce odešlo a zavěsilo na hrad zlatých korouhví a v rámu oblak zvolna zhasínalo. Všecko zhasínalo, jako plamen, zrozen dohořet, jitro, které večerem se stalo, Srdce žár, jenž v temné vášni kvet’. Modří motýli se snesli soumrakem na řeku a střechy, tiše zněly hrany s věží od života odloučených, pluly větrem dozpívány s perleťově šedým oblakem do nejvzdálenějších zahrad. 47 Z oken otevřených zapomenuté se písně chvěly, lodi pohnuly se, tmavý břeh – pohřížený ve stínech a snech – nehlučně a vážně opouštěly, ověnčeny luny zastříbřenou ratolestí, mlhy bílým květem; mizely jak přelud Štěstí do nejvzdálenějších zahrad. Prostor okřídlil se milliony světly, rozptýlenými světem, touhy do šílených objetí se spletly v nesmírný, omračující klid. Naše duše odcházely veliký Sen snít do nejvzdálenějších zahrad. 48
V HLUBOKÉ TICHO VELIKÉHO OSAMĚNÍ.
Vím, že jdeš cestou lásky závratné se srdcem mým v život, jenž podivně snad změní vše toužené zachvěním osudným v hluboké ticho velikého osamění, že to, co cítíme ve štěstí zázračném, i v přítomnosti snad je pouhým snem a zítra bude žhavou bolestí, vím, že je těžko srdce rozhořené v klid nesmírnosti Výšin donésti, bouřemi světa nezhašené, však věřím, že mé lásky zář a chvění v hluboké ticho vejde tvého osamění! Já vím, až budeš naše drahé knihy číst, mnou zbožně dotýkané, že mnohý list vstříc duší mojí tobě vzplane, 49 že ve stmívání svítivých nalezneš odstín barvy komnat mých a důvěrnosti klid, že moře zjeví ti, kam sen můj nedospěl, a němá noc, proč muselo tak být. A vím, že kdysi smuten Beethovena uslyšíš, jak onen div mým srdcem šel, a potkáš se v něm se mnou zase! Já budu srdci tvému blíž než celý svět. A v nedostižné, divné kráse spatříš své chvíle minulé, na věky usnulé, a sejmeš smutek s jejich křídel a pošleš duši do obzoru dávných sídel našeho štěstí: obestře tě jeho zazáření v hlubokém tichu velikého osamění! 50
ZÁZRAČNÉ CESTY.
Zázračné cesty slunce otevřelo, a tys jich neviděl? Ztemnělé pozdní slunce jako střelná rána, jež zahojí se, odcházelo, a všecko odhalilo naposled: prameny kouzelné, v nichž věrně blankyt bděl, zahrady čarovné, v nichž neopadal květ, a píseň, která nemá býti dozpívána, a zlaté plody slibující sílu v dar bouřlivých, obětavých jar. Již světel nikde nebylo, ni slunce, luny, hvězd, a cesty svítily všech vroucím odleskem, jak čekaly by ještě na příjezd velkého Štěstí zakrytého noci Snem. Zázračné cesty – s dálkou tajemnou odvážnou věčnost objevují přede mnou 51 a lotos, růže kvetou z jejich kamení a slibují nám nesmrtelné štěstí – Nám. Bránící řetězy jak žhavé tepny odpoutám a půjdem osamělí, na vždy spojeni, a nalezneme rozluštění všeho na cestách zázračných a otevřených do nesmírna. Nejvyšší dotkne se nás struna smírná: královsky zapadlého slunce nach. Zázračné cesty čekajíčekají, v hlubiny snův a v závrať pravdy volají. A jasno je mi teď a klidno v prsou již: vím, že je uvidíš. 52
POD HORAMI.
Zde stojím pod horami zatmělými a zamlklými, v nichž tisíciletí a tisíciletí pne se němě k výši. I ptáci, kteří do těch stínů letí, jsou oddaně a zamyšleně tiší, jak šerá kleč, jak kámen poslední, jenž ostře do modra se vrývá. Odplulo slunce polední, zmizelo jako lampa zázračná... Ballada naše zazlacená, oblačná kdes v odcházení teskně zpívá – a vroucně veliká jak Sen a srdce tep v prostoru zaniká. Zálivy jezer teple modrají se v prohlubních, a výšky nejvyšší jsou led a sníh, 53 a nikde člověka ni hlasu. – Jak přitahuje onen led a sníh a věčný klid, v němž slyším srdce bít! Přijímám úžasného ticha krásu v pokoře jako před nejvyšším ritem vysněné pravdy! – Smírné hvězdy v prsou buší, a důvěrně a svátečně v tom šeru skrytém má duše potkává se s tvojí duší. 54
NENÍ ODPOVĚDI...
Všecko umírá, co zrozeno, a co přišlo, všecko odchází, ještě trochu snův a ekstásí, a vše bude tiše skončeno. Hleděla jsem v hloubku života, do dna rozkoše a bolestí, v propasti, kde hoří temnota, v soumrak Bohů, v půlnoc neštěstí. Viděla jsem srdce plamenná, ctnost a zločin, chladný výpočet, horká gesta, úpadek i vzlet, i jak málo všecko znamená! Na dně duše jako skála ční bolest němá, že tak nutno jít v sen, jenž po objetí nelační, v tmu, z níž nevyplyne luny svit. 55 Jít a tušit svého Slunce zmar, cítit srdce touhu bouřlivou a své víry křehkost děsivou: všecko klásti pod věčné Tmy spár! Není odpovědi v prostoru ani v nitru k tomu, o čem sním, z propastí až k hvězdám nahoru: jenom věčné ticho nade vším. 56
ROMANCE.
Proč nepustíš mne od sebe ni na vteřinu, bych knihu podala, bych okna zavřela? Proč svíráš mne tak pevně? Ztemnělá je cesta má. – Ty bojíš se, že minu zázračnou světlost tvou? Že na vždy snad bych odešla? Ne! Máš mě příliš rád! Jsem tichá. Není v slzách mých zděšení, není třeba zpovědi mým otázkám, já ztracených pokladů nehledám, a vím, co marné jest: že neodpovědí mi zvony pyšnou písní královskou. Jsem příliš mimo svět, a příliš jsi mi vrost v plameny duše, příliš jasné jsou mé zahrady a jejich květ a srdce přítomnost. 57 Večery přicházejí. Vidíš zazlacená zrcadla dálek? Hvězdy padající do temnot hlubokých a snící v purpurných zářích? Opuštěná smuteční bárka na jižním moři v soumrak se noří; neznámo, kam jde, kdy se vrátí – snad jenom jako přízrak. Slyšíš váti v tajemnou modrost, která zvolna hasne, půlnoční vzdechy konejšivě, zpěvně? Přemýšlíš o noci a pohádkovém stínu? O luně nebo barce smuteční, s níž v nenávratné světy plynu? Ó, jak je krásné, nesmrtelně krásné, že nepustíš mne od sebe ni na vteřinu, že svíráš mě tak pevně! 58
KLID.
Vysoký, tichý, nedostupný prostor nade mnou, jak osudy oblaky plují cestou tajemnou, a světy tajemnější v závrati té planou; chci v jistotu jít zítřků s duší odhodlanou. Nesmírnost harmonie nadpozemské, svatý klid kéž přijde do hlubin mých dlouhých nocí zazářit, by stíny odešly, jež táhly se mým žitím, ať v srdci jsoucnost jen chvil velkých, šťastných cítím. Ať sílu k sestupu mám s výšin slunce čarovných, ať oči vidí zázrak Snův, a slzy není v nich, ať hoře z pomíjejícnosti je mi cizím, jak oblak v žhavých sférách rozplyne – ať zmizím. 59 OBSAH.
Jak plula oblaka7 U moře9 Nokturno11 Jaro12 Smutný večer14 Ballada16 Ballada o smrti18 Romance20 V listopadu21 Píseň23 Byl konec dne24 A zítra nebude již slunce27 Vidění29 Nokturno31 Do černých mračen33 Píseň35 V hluboké noci36 [61] Bolesti velké38 K rudým západům39 Umřela luna40 Bílé noci42 Mám drahou knihu43 Stín bledý45 Do nejvzdálenějších zahrad47 V hluboké ticho velikého osamění49 Zázračné cesty51 Pod horami53 Není odpovědi55 Romance57 Klid59
E: až; 2004 [62]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Jesenská, Růžena; Leschinger, Edvard
(Vydala svým nákladem Růžena Jesenská. Vytištěno v knihtiskárně Edvarda leschingra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [II]+62