V jeseni.
Smutno v kraji
mrtvo na pláni;
pozdní jeseň, s nocí den se snoubí –
zvoní klekání.
Listí svadlé
šumí pažitem:
jež se v hrob již chýlí, srdce chví se –
divným pocitem.
Pod jilmem seděl, mlčky hlavu klad’
v ty mozolité, drsné staré ruce;
a hlavou kráčí upomínek řad,
že srdce vře jak v mládí mocně, prudce,
že blesky srší z jiskrných těch očí,
jež divně hledí vůkol z podobočí.
Teď vzchopil stařičký se, vetchý kmet
a chutě máchá rukou na vše strany. –
Však ustál brzo; k zemi klesá zpět,
ač ještě vnitřním žárem mocně štvaný.
Ba poznává, že prchla mládí doba,
že jeseň žití – stáří, slabosť, mdloba.
7
„Já zvědět chtěl, tak kdyby právě dnes
den přišel dávnoždané svobody,
a spásy anděl k nám se shůry snes’,
by jařma sprostil slávské národy:
zda měl bych ještě tolik rázné síly
ty rozprášit, již krví Slávů tyli?tyli?“
„Ač vůle pevna, rámě kmeta slabé!
Ba nahlížím, že pouť má skončena.
Než pěti synůmsynů nejsou ruce chabé,
ni páže statná věkem zemdlena.
Jim v úděl vlast jsem drahou odkázal,
jak pro ni jednat – žitím ukázal.
Však ještě slovo chci k nim promluvit,
než odnesou mne smutný na hřbitov.
Nechť rozproudí jim žárem vřelý cit
a věnce činů můj okrášlí rov.
Že život za vlasť mile v oběť dají –
s tou písní na rtech kéž mne pochovají!" –
Temno v kraji
mrtvo na pláni;
pozdní jeseň, den již zasnoubil se –
ztichlo klekání.
8