Za šera (1880)

Verše, Jan Ježek

Diplomatická verze Ediční verze
ZA ŠERA.
VERŠE
Zaklepejte u všech dveří, někdo vám přec ucha svěří, vždyť jste v české otčině!
JANA JEŽKA.
(Výtěžek určen fondu pro zbudování chrámu P. na Smíchově.)
NA SMÍCHOVĚ 1880. Nákladem vlastním.
[1] Vysocedůstojnému pánu p. P. FR. SRDÍNKOVI, kanovníku koleg. kapitoly Staro-Boleslavské, k.a. konsistornímu radovi a notáři, velezasloužilému řediteli pražského bohosloveckého semeniště atd. atd. v úctě a vděčnosti věnuje J. J.
[3]
Setrvej!
Kdo v ňadru cítíš svaté povolání, v mžik díla chop se, neklaď ruce v klín; žár neutlum, jenž v duši tvou se sklání, a závět chrabrých předků uveď v čin. Byť svět na tebe syčel jako had, nic nedbej jeho pomluv ani rad – a setrvej! Jeť ovšem těžká plavba proti proudu; ba mnohý pohřbil v něm i život svůj. Však člověk milovati musí hroudu, kde zrodil se, ji zvěčnit stůj co stůj! Byť na jisto předvídals vlastní pád, ni toho nelituj, anini že jsi mlád – a setrvej! Ne vůdcem vždy, kdo první v řadě stojí; ne králem vždy, kdo nosí korunu: muž prostý často mění obrat v boji a hoden s králi sedět na trůnu. Byť přítel na ruce ti pouta klad, strp vše, i děsná muka, zimu, hlad – a setrvej! [5] Věř slovům pěvce, že již blízka chvíle, kdy vlastimilů rázných vstane šik, by pokročili v započatém díle a předchůdcům svým vzdali dlužný dík. Byť nezdar stihal tebe odevšad, tím zvrátiti se, bratře, nedej snad – a setrvej! 6
V jeseni.
Smutno v kraji mrtvo na pláni; pozdní jeseň, s nocí den se snoubí – zvoní klekání. Listí svadlé šumí pažitem: jež se v hrob již chýlí, srdce chví se – divným pocitem. Pod jilmem seděl, mlčky hlavu klad’ v ty mozolité, drsné staré ruce; a hlavou kráčí upomínek řad, že srdce vře jak v mládí mocně, prudce, že blesky srší z jiskrných těch očí, jež divně hledí vůkol z podobočí. Teď vzchopil stařičký se, vetchý kmet a chutě máchá rukou na vše strany. – Však ustál brzo; k zemi klesá zpět, ač ještě vnitřním žárem mocně štvaný. Ba poznává, že prchla mládí doba, že jeseň žití – stáří, slabosť, mdloba. 7 „Já zvědět chtěl, tak kdyby právě dnes den přišel dávnoždané svobody, a spásy anděl k nám se shůry snes’, by jařma sprostil slávské národy: zda měl bych ještě tolik rázné síly ty rozprášit, již krví Slávů tyli?tyli?“ „Ač vůle pevna, rámě kmeta slabé! Ba nahlížím, že pouť má skončena. Než pěti synůmsynů nejsou ruce chabé, ni páže statná věkem zemdlena. Jim v úděl vlast jsem drahou odkázal, jak pro ni jednat – žitím ukázal. Však ještě slovo chci k nim promluvit, než odnesou mne smutný na hřbitov. Nechť rozproudí jim žárem vřelý cit a věnce činů můj okrášlí rov. Že život za vlasť mile v oběť dají – s tou písní na rtech kéž mne pochovají!" – Temno v kraji mrtvo na pláni; pozdní jeseň, den již zasnoubil se – ztichlo klekání. 8
Víš, co je bída?
Na ztuchlé slámě chorá matka leží a v chladné jiztbě drobných dětí řad; z nich nejstarší od domu k domu běží a kousek chleba vyprosí všem stěží, by na okamžik utišily hlad. A chorá, tajíc veliké své bolesti, chce polozkřehlé zahřát lichou pověstí, že zavítá k nim dnes již urozená paní by pěkné seděly a těšily se na ni – že bohata a na zlatě jen jídá....jídá... Víš, co je bída? Ač slunko vyslalo již ranní zoru, muž ve žaláři dosud nezdřimnul a stále zírá mříží po obzoru tam do dáli za nebetyčnou horu, kde jasný azur nad vlastí se pnul. Chtěl ujařmené zemi, svému národu jen mečem slova získat zlatou svobodu. Když ideám svým k trůnu proklestil již dráhu, jat zradou přítele a jiným na výstrahu stráž pečlivě ho dnem a nocí hlídá... Víš, co je bída? 9 Na damašku si boháč líně hoví a v jeho tváři jak by trůnil klid, však v útrobách co bouří, ani slovy, ni pérem, štětcem mistr nevypoví, byť v umění byl pravý ostrovid. Jak sladce snil vždy prostým rodným pod krovem, jak zdravým byl, než rozloučil se s domovem; leč v paláci ho míjí sen a děsné hlasy „tys vrahem, lupičem!“ mu otravují kvasy, duch mdlý i tělo, líce jako křídla... Víš, co je bída? 10
Rouhač.
Noc zimní jest a chmurnou oblohou si bledý měsíc vážně vykračuje; sníh zmrzlý chrupe jasně pod nohou a vítr ostrý plání šírou duje. Kde horská víska v táhlé dolině se rozkládá, ční na blízku jí stráň; tam v skalní její děsné kotlině rád cikán toulavý svůj mívá stán. Dnes také oheň v stáně rozžehli, než matny jsou jen jeho plameny, jež časem trochu živěj’ vyšlehly, až zarděly se vůkol kameny. Sbor žen a dítek v malém půlkruhu se rozložily v pestré směsici; a z mužů druh se tulil ke druhu – tak zřeli mlčky k blízké vesnici. Tam naděj jejich, spása jediná, kam teskně všickni zraky obrací, vždyť vůdce svého čeká rodina, jenž s potravou se dlouho nevrací – Již přikvapil a s četnou kořistí se béře tlupě zrovna do středu. Všem radosť ve tvářích se uhostí z té kořisti tak milé k pohledu, 11 a život nový bují ve stáně: hned oheň snědé obskakují děti, a ženy drůbež škubou; na stráně děv čtvero hupkem pro dříví jen letí. I pádí družně letem ptáka k lesu, jak při hudbě, když začne skočnou k plesu. Sám starý cikán mlčky rožněm točí a černé oko jiskří z podobočí. „Jen dříví lepší. Má vás stařec vésti? Což nikde blízko není sušší klestí?“ Tak vůdce bručí, zvolna rožněm točí a plamen šlehá z jiskrných mu očí. A dívky kvapem pádí opět k lesu, jak při hudbě, když začne skočnou k plesu. „Jen dříví lepší. Má vás stařec vésti? Což nikde není blízko sušší klestí?“ Tak vůdce bručí, rožněm zvolna točí a blesky srší jemu z černých očí. Teď v práci stanuv vzhůru zrak upírá z té rozsedliny na stráň výš a výš; a slídí – slasť okem jiskrným vyzírá, jež zhlédlo nade strání z dřeva kříž. 12 I pádí rychle vzhůru rozsedlinou, že proudy potu s čela se mu řinou. Již nad srázem, již s kříže kusy trhá a v rozsedlinu divou ženám vrhá: „Hoj, toť zde jinak vyšlehne nám v plamen, líp zahřejem se u takových kamen! Co získal nám svou smrtí Umučený? – Jeť otrok cikán, vepsí děti, ženy! Nám bídným málo pomohly ty rány, ač jimi otevřít chtěl k slávě brány....brány... Vždyť věčně cikán bloudit musí světem!“ To dí a v údol kvapí ptáka letem. A po kuse kus metá v oheň rudý, jenž v hrudi jemu plodí děsné trudy. Kol kříže ve kruhu se plamen vznáší, leč Kristova se lůžka nedotýká, a úctu maje k Bohu – Mesiáši té hany kříži strojené se zříká. „Jen hoř, jen hoř, jsi dřevo jako jiné leč sušší“ cikánovi z úst se line. A mlčky rožněm opět zvolna točí, než úzkost tajemná mu ňadra svírá. Již nejiskří to oko z podobočí a na rtu smahlém slovo hany zmírá. 13 „Co to?“ – Jak srnec zděšen zvukem náhlým své kroky staví pusté na mýtině, a sluchy stříhá za hlukem v dál táhlým, kol rozhlíží se celé po krajině: tak cikán bystře pátrá na vše strany – „Co za zvuky to z dálky znějí temné? Vždyť zdá se mi, že zvonit slyším hrany, vždy blíž a blíže přichází hluk ke mně? – O divné hrany; toť spíše ptáků krákot“ a cikán divě slídí chmurnou nocí, a na nebi vzdor tíži strašných mrákot dav krkavců zří kroužit s děsnou mocí. V tom letem střely černý mrak se snížil a jako příval do kotliny sklesl; hned ztichl nářek; – spánek víčka stížil a nikdo z tlupy více nezahlesl. ** * Když z rána slunko do kotliny září, zří na dně skalním hojnosť lidských kostí; – však duše rouhačů jsou na věčnosti – a marně pátráš po cikánské tváři. Jen nad kotlinou krkavci se kupí a svěžím ve vzduchu kříž černý tvoří. – Tak němá tvář, co drzá ruka boří, zas povztýčí a smělce jímá v lupy. 14
Babiččin vínek.
U okna s nebeklíčem v ruce co den babička prodlívá, list po listu, v něm převracuje, až na jeden se zadívá. Proč slzy do oka se loudí? – Tři kvítka v knize spatřila a duše v blahé upomínky z dob zašlých již se vnořila. Tu růži prvním při setkání jí vložil děd můj do vlasů: ji dlouho v vrkoč zaplétala vždy svěží jako okrasu. Dal pomněnku jí při rozchodu, když ubíral se v cizinu; „To kvítko budiž upomínkou než k srdci zas tě přivinu.“ 15 A violku co dárek snubní jí dal na cestě z kostela: „Již, žínko drahá, na vše časy si náležíme docela.“ Jak nemá slza knihu rosit a ústa líbat květiny? – Když vše stařenku opustilo, zbyl vínek z kvítků – jediný! 16
Anděl Páně.
Za lesy slunko zlaté se sklání, celujíc vřele temena hor; v růžovém na rtu usmívání opouští sady, luhy i bor. Ptactva doznívá veselé pění, v hlubinách lesa tajemné chvění, v korunkách květin větřík jen šepoce, jako ty vlnky v pohorském potoce. – Slunéčko zašlo za modravé hory, schoulilo se již za černavé bory; po zemi klidný večer plyne: k modlitbě s věží zvonek kyne. Kyne a v dáli umírá hlas – velebný chorál -- však zavzní zas. A tmavé lesy, i širé pláně šeptají zbožně: Anděl Páně! Pahorek nízký za vískou strmí, na něm se statný vznáší dub; – ač vydán bouři, vichřici kruté, ač na něm hlodá času zub, 17 pyšně přec čelo vypíná stále, větve rozkládá vždy dál a dále. Na dubě obraz prostičký Krista a Boží Rodičky: na srdce tulí rozmilé kvítko božská ta Máti, své drahé dítko. Či se oň bojí, strachujestrachuje, leká? – Či snad předvídá, co vše naň čeká? U dubu shrbená stařena klečí a jak by obraz rozuměl řeči, Panně předkládá prosby své vroucí, na tváři zříti slzy kanoucí. A kolem bory, luhy i stráně šeptají zbožně: Anděl Páně. „Maria Panno přemocná“ stařenka prosí tiše, „budiž mi stále pomocna, o shlédni s nebes výše na mne ubohou stařenu, velkým ať hořem nezhynu!“ „I já kdys’ k srdci tulila jako ty krásné děťátko; – krutá však válka urvala od srdce drahé poupátko.“ 18 „Od srdce urván v cizinu krále by hájil otčinu; dávno, ach, dávno tomu jest, žádná však posud o něm zvěsť!“ „Válka již také skončena, po zemi pokoj vládne; o mém však drahém Vácslavu nikde, ach, zmínky žádné!“ Stařenka vzdychne z hluboka, šedivou hlavu klopí: „Ach Vácslave! ach dítě mé!“ v slzách se oko topí. A kolem bory, luhy i stráně šeptají zbožně: Anděl Páně! „Vyslyš, Panno, přání moje: jednou kéž zřím syna jen, prvé nežli služku tvoji, věčný ukolébá sen. Vyslyš prosbu moji vroucí Panno mocná, přežádoucí!“ Zemdlená opět hlava se kloní, oči pak vřelé slzy roní. Po zemi noc tmavá zvolna se plíží, cestou k pahorku kroky se blíží: 19 před dubem stanou. Nazpět pohlédne stařenka – zkřikne a – bledne. „Matko,“ „Mé dí..“ rtové nedopoví, v náručí klesá svému Vácslavovi. Ještě naposled oko zazáří, blažený úsměv zříti na tváři. „Matko! Matičko!“ – volání marné; duše již vzlétla v končiny dalné. A kolem hory, luhy i stráně šeptají zbožně: Anděl Páně! 20
Poslední píseň.
V svém křesle slonovém již hrdý Caesar sedí, lid čeká s napnutím a na tribunu hledí, kdy chmurná tvář ku plesům pokyne; kdy v cirku otevrou se zamřížené brány a šelmy divoké jak na hostinu zvány se vyřítí – proud krve poplyne. A vládce pokynul. Vše radostí již jásá, že v zápas kráčejí, jichž jmena liktor hlásá, v střed arény, divákům na pospas; žalm, zbožné modlitby a prosby k nebi vroucí již prozpěvují hlasně muži na smrt jdoucí, by zvěděl Řím, že započíná kvas. „Ať žije Caesar náš!“ otroků hlučí davy, houf spjatých křesťanů se do řady již staví, by bez meče se volně vraždit dal; a bolný, těžký vzdech mu ze srdce se loudí, když okem kalným vůkol po aréně bloudí a zří, jak bez citu pohlíží král. A píseň z hloubi duše všem se proudem line: „Ne králi-tyranu, jen Tobě Hospodine 21 buď povždy čest a sláva, vřelý dík. Dnes sáhneme-li po tvé trnité koruně kdys zlatou ozdobený v věčném nebes lůně, zazáří oslavený mučedlník. Tvou velkost hlásati chcem’ ještě hlasy všemi, až z těla srdce vyrvou, jazyk nám oněmí, Tvou lásku, moc dobrotu vznešenost; nás šelem litých ryky děsné neotřesou a bedra naše rány, muka velká snesou, Tvůj na pokyn ukážem rekovnost. – My v časy příští, dálné zříme větším okem, jak mizí vrahů moc i sláva rychlým krokem, trůn Říma pyšný klesá v kletý hrob; a hrdý Kapitol kříž Kristův v znaku maje...“ zvuk písně umlká a bídná tleská láje, že v boji s šelmou skončil křesťan-rob. 22
Ticho.
Když po nebi černá mračna letí, letí, poutník v chýžku, ptáče spěje v snětí, v snětí... Znáš to děsné ticho? Když u rakve otce dítky klečí, klečí, a s ním hovor vedou slzí řečí, řečí... Znáš to bolné ticho? Když u večer kvítka hlavy kloní, kloní, s vížky zvonek ku klekání zvoní, zvoní... Znáš to svaté ticho? Když tvá ňadra kruté boly tísní, tísní, děva k srdci zahovoří písní písní... Znáš to blahé ticho? 23
Ze života.
S věže zvony slavně na klekání zvoní, opět jeden den se ve hrob smutně sklánísklání, ku spánku dub starý vážně hlavu kloní, z olšin pozaznívá libé klokotání. Na perutěch vánku spánek již se níží, noc své tmavé roucho rozprostřela kolem; hory, nivy, háje blahý sen již tíží, svaté ticho vládne nad horou i dolem. Mrakové se černí po obloze vinou, halí hvězdy, kryjí měsíce tvář jasnou, v nuzných chýškách světla poznenáhle hynou; v jedné však proč lampu temnou neuhasnou? Proč v ten tichý, prostý chudých lidí stánek, kde tak zřídka štěstí, bída stále dlívá, nezavítal posud blahý tělu spánek? Chaloupku kdo asi u hráze obývá? 24 Snad to mladý rybář opravuje sítě, za chorou svou ženu v noci též se trudí? Dobrá-li tam máti ošetřuje dítě, či snad právě z lůžka zbojník se tam budí? Či to někdo v bídě na smrtelném loži ve bolestech strašných svíjí se a vzdychá? – ––– Na věži v tom sýček teskně zakulichá! V chýšce svítí lampa temně světnička jen v pološeru; na lůžku tam matka jemně milenou objímá dceru. „Dítě drahé, naposledy v náručí mém pohov sobě; Moranin zřím rubáš šedý, budu spáti v chladném hrobě.“ „Sevřena je hruď má bolem; až se odtud odeberu: sirou na tom světě holém komu poručím svou dceru?“ – „V nouzi jsem tě odkojila: v bídě tebe zůstavuji; voď tě Boží milost milá, zlé když nástrahy se kují.“ 25 „Dřív než ztichne tepot srdce přijmiž ještě požehnání!“ S mnohou tíží zvadlé ruce na hlavu své dcerce sklání. „Anděl strážný dítek vůdce, chraniž tebe v každé chvíli; matka Boží zapuď škůdce...“ těžká hlava zpět se chýlí. Dcerka mladá, nedospělá, nerozumí slovům matky, pláče, až se chvěje celá; uspává-li v sen ji sladký? – V chýšce ticho; lampa dohořívá pláčem již si odlehčilo robě. Lampa shasla; čirá tma jen zírá. – Matka, dítko? – Podřimnuly sobě. Spěte sladce po trudu tak mnohém! Dobrou noc, ó spěte s Pánem Bohem! ** * A když ráno krásné slunko vzplálo, laskavě se na chaloupku smálo; našli matku, dítko v obejmutí, dítko zdravé, matku – bez pohnutí! 26
Slzičky. Panny Marie slzičky, by mne nebolely očičky. Nár. pořekadlo.
V davu litých katů na vrch Kalvarie Kristus kráčí, za ním bez oddechu panenská Marie v hořkém pláči. A když božská Máti hlavu k zemi kloní, slzy vidí, jež synáček milý pro velikou roní hříšnost lidí. Slzy matky, syna, láska neskončená pojí k sobě, z nich vrch pustý rodí kvítka zrůměněná v krátké době. Útlé dítko trhá kvítka podle cesty pro očičky; v prostinké je mluvě zbožné dle pověsti zve slzičky. 27
Původ drahokamů.
Když duhu kreslil Bůh na baldachýn a pestře barvami ji vyšňořil, vstal z andělského kůru serafín, v ta slova k Hospodinu hovořil: „Náš mocný Pane! K čemu tolik krás na duhu, jež zas rázem zaniká? – Co pěkného, ať blaží delší čas, trud mění v radosť u smrtelníka!“ Tu k rozkazu nejvyšší Bytosti v mžik duha kmitla země útrobou; kam zasáhla, vše blesku rychlostí se přiodívá lepou podobou. Zde zrnko písku září purpurem, tam oblásek pěn mořských zelení, svor vedle jasně modrým safírem a rula svěží růže červení. 28 Tu rudožluté světlo topasu tam amethyst jak fialový květ a mléčný agát tvoří okrasu... že nad velebným zjevem žasnul svět. Tak dědoušek mi často vyprávěl, když v hrany brousil skvoucí drahokam, a dokládal – hlas jeho mile zněl – že nebe stále zdrojem lásky k nám. 29
Odměna.
Proč hluk i křik se horskou vískou nese? Co stalo se, co znamená ten sběh? Proč dítě, muž i kmet se hrůzou třese? Nač ze všech stran ten velký lidu spěch? Kam zástup ženštin o překot tak pílí? – Tam u souseda děsný spáchán čin! Hle, otce-kmeta v rozhořčené chvíli prý za šediny na práh vyvlek’ syn. „Ó ustaň již!“ tak stařec prosí syna a smutnou dává jemu výstrahu. „Ó ustaň, pomstěna má velká vina, vždyť já vlek’ otce jenom ke prahu!“ 30
Slza.
Ba mnohou slzu oči v životě vypláčí, nežli je anděl míru na věky zatlačí. Jedva že člověk na svět učiní první krok, již jako za průvodce přináší slzí tok. Když pak co statný jinoch odchází do světa, tu líce jeho svěží slzami poseta. Po čase když se vrátí do drahé otčiny, zas řinou rosné perly na ňadra matčiny. Nejedna se zatřpytí i v oku děvčeti, když po letech zas klesne milenci v objetí. 31 A když pak v slibu věrni přikročí k oltáři, proud blahých slzí kane snoubencům po tváři. Ty provází je dále na dráze života, až v bouřném vlnobití loď žití troskotá! Tu ještě jedna vroucí slza se vyřine, hasnoucí oko čeká, až anděl pokyne. 32
V horské chatrči.
Noc. V horách dřímá víska, příkrá skála za vesnicí, vedle skály chatrč nízká, a v ní žena s dítkem bdící. Noc. Nebe v světel moři, jedno větší, menší jiné, všem, jimž kahan slabě hoří, s výšin nebes vlídně kyne. Noc. Ticho jako v hrobě. Oknem v chýž se hvězda dívá na lůžko, kde choré robě dřímající odpočívá. Démantová hvězdy záře stříbro leje po kolébce, bledé líbá dítka tváře, jež pozvolna matce šepce: „Co to tamhle jasně svítí tam nahoře, matko milá?“ – „Pánbíček ta krásná kvítí rozsil, by tě veselila.“ 33 „Přines, matko, jedno kvítko přines, bych si měl čím hráti!“ prosí matku útlé dítko, – matka v odpověď mu vrátí: „Spi jen tiše, andělíčku, než procitneš zítra ráno, kvítím, jež zříš na nebíčku, lůžko tvé bude vystláno!“ Dítko důvěřujíc matce uzavírá očka k spánku. – – A pak ticho, temno v chatce, zhaslo světlo ve kahánku. 34
Neděle.
Přilétla s nebe neděle svatá průvoduv průvodu její slunka zář zlatá. Krajinou vane větříček svěží, do chrámu volá zvonek na věži. Údolím, polem v svátečním šatu vše do svatyně se béře v chvatu. Tam před oltářem zástup se sklání, nebesa prose za smilování. Tam žebře matka za drahé dítě, by je svět nestrh’ v lákavé sítě. 35 Tam zírá otec s důvěrou k nebi a Všemocného vroucně velebí. Tam prosí bratr za sestru svoji, by ji Pán sílil v života boji. Tam najde chudák potěchy, klidu, když si postýskal na tu svou bídu. Ba, co po týden srdéčko svírá, v neděli Pánu každý otvírá. Povždy tě vítám, neděle drahá, vždyť jsi nezměrným nám zdrojem blaha! 36
Srdci.
Mé srdce ztiš se! K čemu nepokoj tvou hloubí zmitá z jitra do noci a nocí celou? – Což tu krutou znoj lék neztiší, což nikde pomoci? – Mé srdce ztiš se! Vždyť ve bouři vln se rodí perel nejvzácnější druh. Trp maličko, tvůj život, strastí pln již brzy v květný éden změní Bůh. Mé srdce ztiš se! „Hrob co uchvátí, to nevydá“ jest lidská jenom báj; vímť, že mi kdysi vše zas navrátí, až smrti branou vkročím nebes v ráj! 37
Na moravském poli.
Noc; děsný na moravském poli vládne klid, že měsíc s družinou svou váhá na blankyt. Třesk zbraní utichnul i hrůzné bitvy řev, kam oko popatří, vše barví rudá krev. Duch při pohledu chví se, jak když v pralese z pol vymítěném vichr kmenem zatřese. Již rozprášen je na vše strany český voj a po bojišti slídí jenom Němců roj. I Otakar prý také s koněm k zemi kles’ a tělo vůdce mezi mrtvolami kdes. Leč dosud ještě žije bohatýrský rek, vrah na bezbranném ale zkájí tygra vztek. Vždyť poznal panovníka z Emerbachu pán a útokem naň žene jako litá saň. Ač kopím sedmnáctkrát proboden již král, však krvelačný šlechtic soptí hněvem dál. 38 By slepou vášní svojí předčil obludu, na mrtvém oplzlosti páše bez studu. A tělo krvácející z přečetných ran, dá vléci po zemi až před Rudolfův stán. * ** Pět století již uplynulo od doby, kdy země česká klesla v jařmo poroby; leč na moravském poli padlých vladyků se řadí stíny každým rokem do šiku. Zříš pluky rytířů i štíty, přilbice, v ryk válečný se mísí zvuky polnice. V ráz z hvězdných výšin „Milota“ to zahučí, zjev noční mžikem mizí v temna náručí, Jen po krajině letí známá světu zvěsť, že nad chrabrostí zvítězila zráda, lesť. 39
Kanut.
Na zlatém stolci blíže Baltu stál, tam v středu dánské šlechty Kanut král! Slul v dějinách vždy velkým vladařem, vždyť rozsáhlý byl říše jeho lem. Leč dvořanínstvem veleben co Bůh, jejž poslouchá i země, moře, vzduch. Bylť Kanut nábožný a taká řeč mu srdcem projela vždy jako meč. Ba žádný nebyl na obtíž mu trud, by licoměrným ukázal jich blud. Kol krále tvoří pávě šlechta kruh a lichocením předčí druha druh. „Tys všemocný!“ tak volá hlasů pluk, by překřičel i běsný moře hluk. „Tys nejmocnější v šírém světě král, vše v okovy i moře tůň si spjal. 40 Ne Kristus sám utišil bouře běs, i před Kanutem pokoří se dnes.“ Král neodvětiv ani slova, nýbrž hned svou ráznou pravici do výše zved. A hlasem zvučným káže družině, by zabočila k mořské úžině. A líce krále nachem zahoří, když rtové divná slova hovoří. „Jsem všemocným já pánem, moře slyš, své rozbouřené vlny mžikem ztiš. Jak zrcadlo buď tvoje hladina a nepohni se vlna jediná!“ Však moře tůně jak by ze svých dum se probudila, zdvojnásobní šum. A vlny mohutné jak hory hřbet se valí k stolci, na němž trůní kmet. Ba pěny obličej mu potřisní, a z hloubi chechtot racků v odvět zní. V šíř, v dáli moře mocně burácí, však Kanut k družině se obrací: 41 „Zde důkaz máte, co as zmůže král, byť všemocným ho celý vesmír zval. Jak malým tvorem člověk na zemi, jak před mocností Boží oněmí. I král jak jiný člověk slabý tvor a směšná jeho zpupnost, pýcha, vzdor. Nuž pokleknouce vzdejme Bohu čest, jenž jediný všemocným Pánem jest.“ Když s družinou král klekl k modlení, vln rázem ztichlo běsné bouření. 42
Naděje.
Naděje, naděje milené kvítečko, jak tebou okřeje zraněné srdéčko. Tys balsám léčivý na všecky bolesti, šťastným, kdo na světě, tebe se nezhostí. Ve vlnách tonoucí chytá se stebélka, kdo bloudí, honí se za kmitem světélka. Nemocný na jaro těší se dnem nocí; chuďas že u přátel nalezne pomoci. Dívka že provdá se hodného za muže, ženich že nevěstou z nouze si pomůže. 43 Boháč že doplní truhly své mamonem, pro velké zásluhy že bude baronem. Na čápa čekají manželé bez dětí, snad že k nim alespoň jedenkrát přiletí. Minuty počítá vězeň ve žaláři, kdy mu již sluníčko svobody zazáří. Naděj’ ve vítězství vojína osvěží, že pádí do boje, jak oř bez otěží. Za čas i staroušek na duši na těle, rozjařen nadějí vede si vesele. Naděj‘ i nad hrobem zkonejší člověka, že se té tajemné věčnosti neleká. 44
Z cyklu „Vánoce“.
Krajinu halí koberce sněžné, v okna mráz kreslí květiny něžné. V květinách psaná čísti lze slova, k nám že přilétly vánoce znova. I. Chaloupka září v slavnostním šatě, jako by stála celičká v zlatě. Z ciziny dítky domů se vrací, stařičká máti má to zas práci. 45 Tu líbá dceru, zde vítá syna, vnoučátka vřele tulí do klína. A to je hluku, a to je řečí, jako když vojsko pospíchá k seči. Babička všecky po líčku hladí, každý jí šepce: „Máme tě rádi!“ II. Jesličky malé ve světel moři, v prostinkém chlévě pastýř se koří. Za ním jdou jiní z blízka i z dáli, nesouce dary novému králi. 46 V pravo i v levo ovečky, stromky, pozadí tvoří betlémské domky. Nad chlévem hvězda o ohonem třpýtí a třem mudrcům na cestu svítí. Z oblaků letem andělé spějí, „Sláva buď Bohu!“ radostně pějí. Babička dětem rozkládá hbitě, jak přišel Kristus na svět co dítě. Jak se na chudém narodil loži Spasitel lidstva, pravý syn Boží. Jak velkou lásku k dítěti mívá, které se rádo k němu modlívá. 47 Do chrámu spěchá s tatíčkem chutě, třeba i zima řádila krutě. Takovým dítkám dárečky skytá, po smrti k sobě do nebe vítá. Naslouchá slovům stáří i mládí, na konec zavzní: „Máme ,Ho’ rádi!“ III. Jen nakroj si již, babičko, ať věštbu svoji uvidíš, zde panenské máš jablíčko, zda bude hvězda čili kříž. Nám všem, jak jsme zde u stolu, jen dobré věští sudička, snad tobě s námi pospolu, se také zjeví hvězdička. 48 A stařenka všem po vůli hned žádosť dítek ukojí, své jablíčko si ve půli u kamen zvolna nakrojí. „Tak ukaž nám, co čeká tě?“ zas voláno na babičku. „Kříž!“ – Děsné ticho v komnatě a oko roní slzičku. Leč babička si popílí: „Kdo pověrám by věřil dnes!“ Mrak z čela dítek rozptýlí a v chýžce znova radosť, ples. 49
Pessimista.
Do světa jsem vkročil mladík s čelem smělým a že jsem ho poznal, trpce dosud želím. Přátele jsem hledal s trochu upřímností, žel, že takých málo, málo věk náš hostí. Milenky jsem toužil vábném po pohledu, však to oko lásky zřídlo krylo jedu. K bratru přitulit se bylo vroucím přáním, běda, že jsem brzy splakal nad sklamáním. Sestru jar šestnácte měl jsem společnici, ji dnem nocí střežil jako zřítelnici. Leč i sestra zrádně chovala se ke mně, dnes děkuji nebi, že ji kryje země. Ba že více klamů, mrzkostí v tom světě, nežli pravé lásky, upřímnosti květe. 50
V zříceninách.
Mne kdysi kroky do zřícenin vedly a kláštera jsem stanul na dvoře; kol rozhlížím se v kruhu prostoře – ty šedé stěny v slunka záři bledly. Den letní k spánku zvolna již se chýlil, šum stromů ozýval se z temna háje, noc-kníže v závoji s hor v údol pílil, kmen kmenu dávné vypravoval báje. Kde druhdy mniši dleli v bázni svaté a Všemocnému vřelé díky pěli, jež z hloubi srdce zníceného zněly a odlehčily duši žalem spjaté, tam na zdi drolící se bují býlí, na ssutých stěnách pyšně hlavu zvedá, a každý útes, průlom k nebi kvílí – však chodec marně klidné cely hledá. Tu v hlavě myšlénky se rodí steré při vzpomínce na dávné zašlé doby, že z časů slávy zbyly nám jen hroby – a slza bolu z oka ven se dere... Co tisíc spěchalo sem pro útěchu, co tisíc nalezlo zde svatý mír; jak mnohý unikl zde pomstě lechů. – V tom nade mnou zavíří netopýr. 51 Co chudáků zde bylo nasyceno, co opuštěným milé přístřeší zde popřáno – dnes úskal veteší ni dobrodinců nezjeví mi jméno. Kdo povalil vás ve rozvalin prach? – Byl zbůjník? – Lupič? – Mluvte, mluvte trosky! Či odíval se v drahocenný nach? – Či přemrštěnci, jimž se zmátly mozky? – Kol ticho! Jenom u zdi v bezoví si ptáče veselou svou píseň vede, nad římsou pavouk hebkou síťku přede – co kámen tají, kdo mi vypoví? – – „Zda vstanete kdy z rumu rozvalin, vy mechovité trosky klášterní? – Kdy vzniknou cely z strmých úskalin? –“ Zvuk bez ohlasu šerem nočním zní. Však po chvíli jak v hloubi útrobě těch zřícenin vzdech žalný ozývá se: „Ba dlouho ještě, nežli v plném jáse se zaskvějem; duch lidstva v porobě. Až vymaní se z liché osvěty a k Bohu přilne srdcem věřícím, my z prachu vstanem, jak by zaklety, v mžik náruč otevřeme prosícím!“ * ** 52 Zas ticho; kráčím po skal hřebeně, mým srdcem však jak v hloubi útrobě hlas zní a hyne v smutné ozvěně: „Ba dlouho ještě – lidstvo v porobě!“ 53
Z písní.
Bože roztomilý, jsme to divný lid, v strastech otužilí, jako věčný žid. Co tu bylo práce, než přemožen vrah, než vypuzen zrádce za otčiny prah. Jakých trudů bylo třeba po vlastech, než se probudilo vědomí: „Jsem Čech!“ Co vše zakusili, nežli svobodu jsme si vydobyli – práva národu. 54 Jaké otců hněvy v české rodině, než odvykly děvy spasné němčině. Že jsme národ jarý, důkaz skvělý dám; vždyť jen za krejcary Musám vztýčen chrám. 55
O dušičkách.
Když okras zbaven luh i háj a ptáče k jihu odlétá, když vše, co nás kdy těšilo, s tou růží v sadě odkvétá, když sever k nám jde návštěvou a dne bývá jen na krátce: tu jeden z nich je zasvěcen všech věrných duší památce. Vy věrné duše v očistci, dnes každý na Vás vzpomíná, brat na sestru, syn na otce, na matku sirá rodina. Druh za druha a přítele se modlí zbožně: „Otčenáš“. „Zda na tebe kdo vzpomene, až se světem se rozžehnáš?“ 56 Tak povzdechl jsem často již a sepjal ruce k modlení: „Za věrné duše v očistci, jež u všech v pozapomění!“ 57
Ze hřbitova.
Když na hřbitově dlím a prohlížím si hroby a známý nápis za nápisem přečítám; tu vzpomínám si maně, kam že prchly doby, kdy spěchali jsme vespol ještě k dětským hrám. Ba vzdušné zámky statných rytířů a hrady i komoňstvo, že nezřel také dosud svět....svět... Vše zmizelo – jen úzké, chladné lůžko tady a na něm ze snu mládí zvadlé růže květ. 58
Svět celý cestou...
Svět celý cestou křížovou, má četná zastavení, ni o Jidáše, lotrů houf v něm žádné nouze není. Kříž, bratře drahý, na se vzít chtěj nechtěj občas musíš; dnes máš-li lehký, nejásej, snad zítra trpčí zkusíš. A kdybys reptal, naříkal, dnem, nocí – marná práce; jeť bolům konec teprvé až u čtrnácté štace. 59
Osyka.
Zatlučeny hřeby. Kalvárie týmě dráma světového uzří zakončení, na něž mnohá čekala již pokolení, aby lidstvo netížilo hříchů břímě. Mezi nebem, zemí Kristus rozpjat visí, celá příroda se v hloubí útrob chvěje, ptactvo do úkrytu jak před bouří spěje, v stromů kvílení se otřes země mísí. Osyka jen kamenem, v němž citů není, jiných stromů málo všímá sobě bolů, jak sklíčeny žalem věsí větve dolů, – osykou jen nehne Krista umučení. „Mne předc netýče se, že na dřevě kříže dokonává právě, jenž slul židů králem. Proč bych srdéčko své kormoutila žalem, za mne netrpí – mne k němu nic nevíže.“ Osyka tak hovor vede ve své pýše, s pohrdáním patří vůkol na stromoví, které k zpupným slovům ani neodpoví, ale úžasem a strachem sotva dýše. 60 Tu však nad krajinou rozléhnou se hlasy: „Žes osyko ani listem nezachvěla, když jsi děsná muka Spasitele zřela, dnem a nocí chvěť se budeš po vše časy!“ ** * V přírodě když ticho jako v tmavém hrobě a stromoví hlavu vážně k spánku sklání, když vše podřímnulo v boru i na pláni....pláni... osyka se chvěje stále v každé době. 61
Lidské srdce.
Větřík jemný krajem od východu vane, na peruti jeho krásná večernice – za ní bledá luna na blankytu vzplane, hvězdiček drobounkých budíc na tisíce. Bublavý potůček roní vřelé slzy, – jarní krásný den že do hrobu se sklání, žíť jenž sotva počav, skonal již tak brzy – stříbrolisté olši šepce svoje lkání. Ve přírodě ticho jak na svatém poli, umlk’ šepot květin, nikde ani hlásku, poklid rozhostil se celém po okolí, ba i v háji slavík zapoměl na lásku. Jen v tom lidském srdci bouře stále víří, bol se neutiší, touha neumírá; marně v světě hledá, svět je neusmíří: proto snad tak rádo ku hvězdám pozírá? – 62
Poslední prosba.
Jen mého jména nevyslov! Ať dálné ve cizině před zrádci žití psance klidné, bezpečné. Jen mého jména nevyslov! Ať strasti, žal rodině tvé nepřipraví plémě bídné, nevděčné. Ni mého jména nešepci! Vždyť dobře známo je mi, že ani zdě neztají lidské rozmluvy. Ni mého jména nešepci! Kdo tváří se jak němý, v mžik ošemetně tebe často pomluví. Jen rozpomeň se na mne, drahá, ssiný ret tvůj mroucí, by srdcí našich tepy rázem přestaly. Jen rozpomeň se na mne poslední modlitbou vroucí, by cestou do nebe se duše setkaly. 63
Na břehu Jordánu.
Noc temná je a oblohu mrak kryje noci černější a vítr jako do stohu si shání stále děsnější. U Sukott vojsko táborem se rozložilo; k spánku již vše ulehlo a hovorem se nebaví. Jeť k ránu blíž. I ohně shasly; jiskřička jen časem kmitla nahoru, jak mrakem třpytne hvězdička – v tom vůdce vyšel z táboru. Vždyť míjí víčka jeho sen a krutý srdce svírá bol. „Kdy válku skončím...?“ žalný stén se z prsou dere, zmírá v pol. A kroky k břehům Jordánu již vůdce v spěchu zaměřil, chtě vyzkoumat, jak po ránu by na odpůrce udeřil. 64 Proč rytíř v dálnou zemi spěl? – Co nutkalo jej v cizinu? – Hřích velký na duši mu lpěl – „Hrob Kristův snímá vši vinu“. Té řeči slýchal v domově a proto spěchal v svatou zem, by shladil přečin na rově, jímž Kristus spásu získal všem. V kraj cizí s vojskem velikým šel válčit proti nevěrcům, vzdor strastem, bídám všelikým zem doufal odnít vetřelcům. Však rok a den již vedl boj a pánem země dosud vrah, jenž potírá každičký voj, kříž hanobí i chrámu prah. „Proč v každé půtce neštěstí nás stíhá? –“ vůdce hovoří. „Dej, Pane, zbraním vítězství, jež zpupné vrahy pokoří!“ „Vám vítězství? – Vy svatou zem že chcete vrahům vyrvati? – Toť dílo zbožných odkazem, vás tíží hřích, jste proklati. 65 Svůj hřích jste dosud nesmyli ni ty ni mužstvo pokáním; že slepě vše jste vraždili, to dařit má Pán žehnáním? –“ Týž hlas jak s nebes výšiny, zdá vůdci se, že přichází, jej v středu noční tišiny blesk, rachot hromu provází. „Jen kdo očistou pokání jest smyt, ať v boj se odváží!“ V dál rozléhá se po pláni a kroky chodce zaráží. A vůdce hlavu uklání, vzdech bolný z prsou vyráží: „Jen kdo očistou pokání jest smyt, ať v boj se odváží!“ * Když hory nachem zahrály, hnul tábor k vrchu Karmeli, zpěv odrážel se o skály, jejž voje vážně zapěli. Tam mužstvo srdcem skroušeným se sebe svrhlo hříchů tíž; pak šiky krokem zrychleným šly do boje za svatý kříž. 66 A od té chvíle každý voj vždy dobyl skvěle vítězství; než měsíc minul, skončen boj a země prosta neřestí. Hrob Boží, chrám zas ve slávě se pozaskvěl, však sveřepých těch Saracenů krvavě byl Pánem ztrestán zpupný pych. 67
Anděl strážce.
Slýchával jsem od tatíčka: „Dítko když se narodí, Bůh mu pošle andělíčka, jenž ho na svět provodí; věrně pak s ním kráčí všady, zlobě přístup zabrání, i nepřátel před ouklady útlé robě ochrání. Dítko ale v každé chvíli musí hříchu výhost dát, prospívati mravy, pílí, přikázání Božích dbát. Když se zapomene časem, duši k zlému přichýlí, strážný anděl žálným hlasem nad dítětem zakvílí. V mžik od něho stráž odvrací i když hrozí ourazy, zvolna v oblacích se ztrácí a do nebe odchází. 68 U dítka, jež bez nucení, poslouchá, se modlívá, anděl strážný v potěšení, dnem a nocí prodlívá.prodlívá.“ * ** Bys nade mnou v každé době bděl, o strážný andělíčku, na kolenou budu k tobě denně říkat modlitbičku. Před hříchem, byť krásnou vnadu měl, chci prchat jak před zmijí; tvoji každou zlatou radu v srdce hluboko si vryji. 69
Sirotek.
Je večer chladný, mrazivý: s hor vítr ostrý ve kraj věje, že jehličí se v horku chvěje; měsíce pablesk zářivý jen někdy z mraků slabě kmitne, a v čírém šeru pozasvitne, v mžik sílá úsměv blaživý. Ve dáli stkví se stříbrem bory a ve svém rouše sněhovém postlány bílým příkrovem se třpytí pohraničné hory. A venku mráz, že spánek oči tíží, že v blahé upadáváš polosnění, až zemdlen odpočineš v zapomění – a anděl míru víčka tvoje sklíží. * ** Z táhlé rokle chlumu týmě nad horskou se vznáší vískou, na temeni kostelíček pozvédá se s věží nízkou. 70 Kolem kostelíčka hroby, na nich kříže, sochy, kvítí; – jenom chuďas prostým drnem skromně musí za vděk vzíti. Na hřbitově dívka klečí, nad hrobem tam slzy roní: brzy k nebi oko zírá, brzy hlavu k zemi kloní. Slza za slzou se line, perla za perlou se skvěje, dívka v hadry zahalena, zimou jako list se chvěje. „Slyšíš, matko drahá, slyšíš? Dcera k tvému přišla hrobu, lidé lůžka nedopřáli, – kam má jíti v pozdní dobu? Matičko má, roztomilá, ty zde dřímáš sladce v hrobě: proč své dítě opustila’s? – Vezmi osiřelou k sobě!“ Slza za slzou se line, perla za perlou se skvěje; dívka v hadry zahalena, zimou jako list se chvěje. 71 „Pro sirotka s výšin nebes sešli, Pane, andělíčka, bych na jeho hebkých křídlech letem spěla do nebíčka. Za mne přimlouvej se vřele, u Ježíše, Panno milá; vždyť mru hladem... pomozpomoz, pomoz!“ slzou dívka domluvila. Mdlá se hlava k zemi kloní k hrobu matky níž a níže; přestalo snad srdce bíti? Či chce býti matce blíže? – * ** Ostrý vítr krajem věje, v kotoučích se sype sníh; vše se krutým mrazem chvěje, jen ne dívka na hrobích. 72
Věčný žid.
Když Nazaretský k hoře utrpení se ubíral, na bedrách s dřevem kříže, tu po nadlidském těla vysílení chtěl odpočinout málo na kamení, šíj’ zprostiť na okamžik trapné tíže. U domu Ahasvera na lavici již Vykupitel utýraný padá, kříž drže zpříma pevné ve pravici, pot krvavý si stírá z bledých lící – však vstává v mžik jak uštknutý od hada. Od hada? – Horší nežli hrozný chřestýš byl pohled, slovo Ahasvera žida: „Jen pryč! Jen dál! Neštěstí mi věštíš,“ tak sipěl zlostně, „zkusili jsem dost již, nás pro tebe nejedna stihla bída!“ Ba nekřičí jen, rukou pryč odhání od svého prahu Spasitele světa. A Kristus? – Mlčky pod kříž šíji sklání a dále kráčí po kalvárské stráni – žid dlouho ještě za ním hanu metá. 73 I nebe sžáslo nad zběsilým činem, kůr cherubínů vyslal archanděla, by kletbu vyřkl nad bezcitným synem, mír z ňader vzal mu, nikdy spánku stínem ho neobdařil, ani smrtí těla. Již Ahasverus osmnácte věků od pólu k pólu bez oddechu kráčí; v boj vrhá se, tam v Niagary jeku smrť hledá – ona před ním na útěku, byť stále po ní toužil v hořkém pláči. A nikdy více kletbou štvaná noha na šírém světě nenalezne klidu: „Pryč! Dále! Že’s zapudil svého Boha, v trest bloudit budeš leta mnohá, mnohá!“ – Tak pověst vypráví o věčném židu. 74
Z mrtvých vstání.
Svět se v roucho nové pozvolna obláčí, z roklin slunka tárem mizí sníh poslední, vlažný, teplý větřík vane od polední – háje oživily luzné zpěvy ptačí. Útlá, svěží kvítka v mlází rozpučela, fialinka v křoví libou vůni dýše, jež jak ambra vonná stoupá v nebes říše s hymnou ve průvodu, již zem rozzvučela. Náhle ticho vůkol; – jak když v chrámu Páně zástup zbožný kleká ku pozdvihování; – v tom však v zvon udeří, slavné „Z mrtvých vstání“ ozvěnou opáčí lesy, luhy, pláně! 75
Naše žití.
Po bouřném moři vetchý koráb letí a prudkým zrývá chvatem hladinu, že vichrem brzy k nebes výši stoupá a brzy klesá v děsnou hlubinu. I praská stožár, plachta stržena – však maják nikde; hvězdy v hrůzný mrak se skryly; lodník zří, jak tůň se již již rozvírá – a k nebi pne svůj teskný zrak. A prudce letí koráb jako šipka po moři úskalím vždy dál a dál. Již narazil; – jak vzdálen ještě cíle – a jmění, život pohřbil v lůně skal. * ** Znáte moře, znáte koráb vetchý i úskalí ve víru života; – patřte k nebi, pokud ještě jasné: pozdě již, kdy loď se troskotá! 76
Dobrodiní.
Kdo jen proto dává, dar by jej oslavil, předem všeho práva k odplatě se zbavil. Kdo po prosbě velké teprv uděluje, také srdce mělké Pánbůh nemiluje. Levice ať neví, pravice co skytá; tvá pak kéž se jeví ruka k dání hbitá! 77
Druhům. (Pražským novosvěcencům r. 1875.)
Jsou chvíle vážné v lidském životě, kdy mocně dmou se ňadra nadšením a duše strádající v klopotě okřívá nebes rosy zmlazením; a nitra hloubí – chrám to v Sálemě, v němž Pán si zvolil zemské přístřeší – prochvívá bázeň svatá tajemně a bázní tou se duše potěší. Ba chvíle vážná střelou přiletí, kdy arcipastýř sluhy pokorné ve službu Hospodinu zasvětí, jho sladké vloží rámě na věrné. A všem vyžádav s nebe pomoci roznítí slovem vřelým dělníky, jak kormidelník bouřné za noci pobádá úzkostlivé lodníky. 78 A mnohý dříve než se naděje, již vyslán bude v cizí krajiny, by rovnal spádné řeky peřeje a v plodné role vzdělal mýtiny. Kéž slova prostá v duše hlubinu si vryjete – vždyť k druhům mluví druh – ta provodíž Vás v dálnou cizinu, až rozptýlí se milých pevný kruh. Jest svatý boj za drahou domovinu, když nepřítel ji drzý pustoší. Ký div, že srdce bouří v každém synu, že chápe meč, kdo žil jen rozkoší. – Když Víra svatá, Církev v nebezpečí a litý zhoubce úklady jí strojí, kdož z Vás chce zírat líně k tuhé seči, či k vrahu přejít zrádně v krutém boji? – Ni jediný! – Jak skála moje víra, že za církev svůj život v oběť dáte, – kdo za Krista mře, ten přec neumírá! – a v žití, v smrti při Ní setrváte. Neb žádné bejlí v širošírém světě víc zhoubných jedů nemá ve plodu, ni v hebkém pelu, aniž v svůdném květě: co bázeň plachý v zisku průvodu. 79 Kéž povždy snahy, tužby stejné máte, druh na druha modlitbou vzpomínáte. Bys skráně své ověnčil vavřínem, vždy lépe bude v světě plném zrad, – snad zmyji zřel’s pod vábným jasmínem? – svůj jazyk zamknout v málomluvný hrad. Ten věrný dělník Páně na vinici, jež k činu přilne víc než ke slovu a s čela setřev krůpěje perlící se chutě díla chopí poznovu. Kéž povždy snahy, tužby stejné máte, druh na druha modlitbou vzpomínáte. Ať nikdy strasti, bída, utrpení Vás z cesty spásy o krok nezvrátí; vždyť mocný osten najde v zaslíbení kněz povždy, naděje jenž netratí. Nechť svět se sápe jako draví supi, by od pravé vás zdržel cnosti dráhy, byť v posměch vás uváděl do potupy – soud světa dým, jenž mizí v výši záhy. Kéž povždy tužby, snahy stejné máte, druh na druha modlitbou vzpomínáte. 80 „Pán úděl náš!“ to budiž vše heslo ve rozbouřeném víru života, jím řiďte se, byť zlomeno i veslo a koráb žití v bouři troskotá. Pak šťastně zakotvíte před přístavem, v němž sluhy věrné očekává Pán, by ozdobené kmentem, zlatohlavem sám uvedl ve věčné slávy stán. Kéž po vždy snahy, tužby stejné máte, druh na druha modlitbou vzpomínáte! 81
Do památníku....památníku...
Až pozemská pouť moje bude dokonána, až nade mnou se zamkne temná hrobu brána, až obraz můj vymizí z přátel paměti snad navždy, jak když k jihu ptáče odletí, až nikdo více slzy neuroní za mne – §Zdaž vzpomenete na mne? – 82
Tři věci.
Tři věci jsou, jež sklíčenou hruď moji tak divným, blahým naplňují citem, že s chvěním vznáším zraky k lásky zdroji a toužím v kraje dálné nad blankytem. Tři věci jsou, jež útrobu mou plní tou svatou láskou k člověčenstva blahu, že při vzpomínce ňadra má se vlní a duch můj práhne spásy hlásat dráhu. Tři věci jsou – ó chcete znáti je ty skvosty Pánem rozsévané v světě? – Toť víra, láska, blahá naděje! Hle, růže to, jež kvetou v zimě, v letě! O kéž by každá, každá zahrádka z těch růží něžná měla poupátka! 83
U Božích Muk.
Jak potůček se vine v jarém spěchu, tu kamením, tam opět mezi stromy si pracně novou dráhu v horách lomí... tak žena dolem kvapí bez oddechuoddechu. Tu mizí zraku, tu zas vyjde z lesa a mýtinou se jako laňka nese, ač strachem na celém se těle třese, a zdá se časem, že již k zemi klesá. Hle rozcestí; uprostřed trčí ruka, by zbloudilému vůdcem byla k cíli; a v pravo sloup – toť mocná Boží Muka, k nimž srdce stísněné přečasto pílí. Zde staví žena rychlé svoje kroky před obrazem na sloupě visícím, a Pannu prosí hlasem nyjícím... to rmutné oko roní slzí toky. „Ó vzhlédni, Panno, s nebes výsosti na ženu v bídě opuštěnou, ó vyslyš, vyslyš ve své milosti mne nehodami usouženou; ó zachraň blaha mého kvítko, jen Máti, zachraň... matce dítko! 84 Již dlouho trápí se a moří nezhojitelnou nemocí, ach, odepřeš-li pomoci, Ty, Máti, – v neskonalém zhynu hoři. U Syna za mne oroduj, by uzdravil se Jeník můj!“ Tichounce ústa modlí se zas vřele, za pomoc prosí světa Spasitele. „Rok a den chci prosby vroucí Tvých u nohou skládati, Tebe, Pane přežádoucí! za ochranu žádati: Prosby vřelé slyš, matky bolesť ztiš, Ježíši!“ „Či nikdy dítko z lůžka nepovstane?“ se táže matka hlasem žalostným; – však z temna boru jasně v odvěť „Vstane!“ ozvěna hlásá zvukem radostným. A „vstane“ zašelestí v stromů korunách, a „vstane“ zmírá v tmavých lesa hlubinách. * ** Ubíhá den po dni, rok zas po roce, jak vlnkou vlnka v horském potoce. 85 Přišlo jaro, krásní opět dnové v horské zavítali krajiny, zpěvem libým háje, křoviny něžní oživili zpěváčkové. Sterá kvítka zdobí luh i háj, svěží vůni dýše celý kraj. Na rozcestí v podvečerní době matka denně chodí, za ručinku útlé, drahé robě k Božím Mukám vodí. Zbožně k nebi oči vznáší, tiše její rty pronáší slova vřelá vděčnosti, k Pánu v nebes výsosti: „Bože milý! prosba moje vyslyšána; česť a chvála Tobě vzdána, v každé chvíli budiž vroucí, nejvyšší. Chraň nás dále mocným štítem, ať nezhynem v boji litém Spasiteli, Ježíši!“ Ač kroky matky, dítka v dáli doznívají, však rtové obou dosud díky šepotají. 86
Na hoře Moria.
Útlý jinoch klečí na oltáři, Polonahý, svázané má ruce, tak jak odsouzenec k trapné muce – oko mladce lásky ohněm září. Vedle stařec s věrou v mužné tváři ostrou ocel třímá v pevné ruce, a ač srdce jeho bouří prudce, rozkaz splnit ruka již se tváří. Když však vznese zraky snivé vzhůru, zraky plné tiché poslušnosti, slova slyší posla s nebes kůru: „Zadrž, zadrž – zkušena již dosti láska, oddanosť tvá, milý synu! Zlíbilo se v tobě Hospodinu.“ 87
Pane....Pane... hyneme!
Ba smutné časy přikvapily na tvé děti, dnes těžké břímě věrné sluhy tíží; již za povrhel mají nás a hnusné smetí....smetí... ó slyš, když s prosbou k tvému spějem kříži „Pane....„Pane... hyneme!“ Tvé do svatyně jenom malý hlouček spěje, svět slouti se honosí pohanem....pohanem... – tím tvrdošíjným... až se duše mrazem chvěje – a zpupně zhrdá svatým zákonem. Pane....Pane... hyneme! Mrav zbožných předků přicházívá v zapomění, ctnosť nepravostem postoupila místa; ne modlitba a zbožný zpěv, leč zlořečení má oslavou být Spasitele Krista.?Krista? Pane....Pane... hyneme! „Proč lekám se jak učedníci malé víry? – Proč trnu strachem, tratím naději? – Že spousta nedosáhla ještě svojí míry? – Až hůře bude, kam se poději? – 88 Že nedopustíš nikdy, bychom v boji klesli, by blud a klam své slavil vítězství? – A třeba bychom nyní těžké břímě nesli, že pravda nepodlehne mrzké lsti? Ne jeden, ale miliony věrných sluhů že musí k tobě volat v důvěře, a svorně pracovat, druh podporou být druhu, než hráz položíš světa nevěře? – –" Ta slova prorocká s nadhvězdné končiny mnou zachvěla jak v letu meteor. – Ó kéž by příště z každé slávské dědiny to denně zapěl pravověrných sbor: „Pane....„Pane... hyneme!“ 89
Jsou okamžiky...
Jsou okamžiky v žití smrtelníků, kdy člověka již pranic netěší, kdy sténá jen pod tíží břemene, jak kajicník než kněz ho rozhřeší. Kdy celá příroda tak zasmušilá a děsné ticho v širém okolí, kdy slza za slzou mi z oka kane, jak prodlévám-li svatém na poli. Kdy zdá se mi, že mžikem sletí blesky, svůj hrůzný jícen že otevře země, že nebe sřítí se tam do propasti – a srdce rázem pukne ve mně. 90
Přání.
Jak vadne růže v podletí, když ptáče k jihu odletí; jak s nocí den se snoubívá, když zbožné „Ave“ doznívá; jak bledne z jitra hvězdička před jasnou září sluníčka: tak zvolna, tiše, velebně se přibliž, smrti, časem mně; tak zašum mi svou perutí při posledním mém vzdechnutí! 91 Poznamenání. Na břehu Jordánu. Touha vyprostiti Palestinu z mrzkého poddanství litých Saracenů a později Turků zajímala mysl křesťanského světa po mnohá století. Kromě velkých světoznámých výprav křižáckých odvažovaly se i menší voje na vzdálený východ, v čele majíce některého vévodu aneb mocného rytíře. Vedle mužů zbožných spěli do Palestiny zvlášť mnozí, kteří znepokojováni byli hlasem svědomí, by získali duši mír. Ač všecky ty výpavy nepotkaly se s trvalým, žádoucím úspěchem, nicméně na čas alespoň byly město Jerusalem i Boží hrob sproštěny ohavností, páchaných na místě svatém. Sukott leží poblíže řeky Jordánu; několik hodin k severozápadu táhne se skalnaté pohoří Karmel, jež záhy mniši řádů rozličných byli osídleli, by zemdlené bojovníky a pocestné duševním i tělesným chlebem sílili.
[92] Obsah: SetrvejSetrvej!5 V jeseni7 Víš, co je bída?9 Rouhač11 Babiččin vínek15 Anděl Páně17 Poslední píseň21 Ticho23 Ze života24 Slzičky27 Původ drahokamů28 Odměna30 Slza31 V horské chatrči33 Neděle35 Srdci37 Na moravském poli38 Kanut40 Naděje43 Z cyklu „Vánoce“45 Pessimista50 V zříceninách51 Z písní54 [93] O dušičkách56 Ze hřbitova58 Svět celý cestoucestou...59 Osyka60 Lidské srdce62 Poslední prosba63 Na břehu Jordánu64 Anděl strážce68 Sirotek70 Věčný žid73 Z mrtvých vstání75 Naše žití76 Dobrodini77 Druhům78 Do památníku....památníku...82 Tři věci83 U Božích muk84 Na hoře Moria87 Pane...hyneme88 Jsou okamžiky....okamžiky...90 Přání91
[94] Omyly. Na straně 5., ř. 9. s dola nečti ani nýbrž: ni „ „ 8., ř. 9. s hora „ synům nýbrž: synů „ „ 9., mezi 7. a 8. řádek vlož: že zavítá k nim dnes již urozená paní „ „ 35. ř. 3. s hora nečti průvodu nýbrž: v průvodu
E: pk; 2002 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Ježek, Jan
(Nákladem vlastním.)

Místo: Praha
(Na Smíchově)

Vydání: [1.]

Počet stran: 96

Věnování: Srdínek, František
(Vysocedůstojnému pánu p. P. Fr. Srdínkovi, kanovníku koleg. kapitoly Staro-Boleslavské, k. a. konsistornímu radovi a notáři, velezasloužilému řediteli pražského bohosloveckého semeniště atd. atd. v úctě a vděčnosti věnuje J. J.)