Osyka.

Osyka.
Zatlučeny hřeby. Kalvárie týmě dráma světového uzří zakončení, na něž mnohá čekala již pokolení, aby lidstvo netížilo hříchů břímě. Mezi nebem, zemí Kristus rozpjat visí, celá příroda se v hloubí útrob chvěje, ptactvo do úkrytu jak před bouří spěje, v stromů kvílení se otřes země mísí. Osyka jen kamenem, v němž citů není, jiných stromů málo všímá sobě bolů, jak sklíčeny žalem věsí větve dolů, – osykou jen nehne Krista umučení. „Mne předc netýče se, že na dřevě kříže dokonává právě, jenž slul židů králem. Proč bych srdéčko své kormoutila žalem, za mne netrpí – mne k němu nic nevíže.“ Osyka tak hovor vede ve své pýše, s pohrdáním patří vůkol na stromoví, které k zpupným slovům ani neodpoví, ale úžasem a strachem sotva dýše. 60 Tu však nad krajinou rozléhnou se hlasy: „Žes osyko ani listem nezachvěla, když jsi děsná muka Spasitele zřela, dnem a nocí chvěť se budeš po vše časy!“ ** * V přírodě když ticho jako v tmavém hrobě a stromoví hlavu vážně k spánku sklání, když vše podřímnulo v boru i na pláni....pláni... osyka se chvěje stále v každé době. 61