Osyka.
Zatlučeny hřeby. Kalvárie týmě
dráma světového uzří zakončení,
na něž mnohá čekala již pokolení,
aby lidstvo netížilo hříchů břímě.
Mezi nebem, zemí Kristus rozpjat visí,
celá příroda se v hloubí útrob chvěje,
ptactvo do úkrytu jak před bouří spěje,
v stromů kvílení se otřes země mísí.
Osyka jen kamenem, v němž citů není,
jiných stromů málo všímá sobě bolů,
jak sklíčeny žalem věsí větve dolů, –
osykou jen nehne Krista umučení.
„Mne předc netýče se, že na dřevě kříže
dokonává právě, jenž slul židů králem.
Proč bych srdéčko své kormoutila žalem,
za mne netrpí – mne k němu nic nevíže.“
Osyka tak hovor vede ve své pýše,
s pohrdáním patří vůkol na stromoví,
které k zpupným slovům ani neodpoví,
ale úžasem a strachem sotva dýše.
60
Tu však nad krajinou rozléhnou se hlasy:
„Žes osyko ani listem nezachvěla,
když jsi děsná muka Spasitele zřela,
dnem a nocí chvěť se budeš po vše časy!“
**
*
V přírodě když ticho jako v tmavém hrobě
a stromoví hlavu vážně k spánku sklání,
když vše podřímnulo v boru i na pláni....pláni...
osyka se chvěje stále v každé době.
61