Pane... hyneme!

Pane....Pane... hyneme!
Ba smutné časy přikvapily na tvé děti, dnes těžké břímě věrné sluhy tíží; již za povrhel mají nás a hnusné smetí....smetí... ó slyš, když s prosbou k tvému spějem kříži „Pane....„Pane... hyneme!“ Tvé do svatyně jenom malý hlouček spěje, svět slouti se honosí pohanem....pohanem... – tím tvrdošíjným... až se duše mrazem chvěje – a zpupně zhrdá svatým zákonem. Pane....Pane... hyneme! Mrav zbožných předků přicházívá v zapomění, ctnosť nepravostem postoupila místa; ne modlitba a zbožný zpěv, leč zlořečení má oslavou být Spasitele Krista.?Krista? Pane....Pane... hyneme! „Proč lekám se jak učedníci malé víry? – Proč trnu strachem, tratím naději? – Že spousta nedosáhla ještě svojí míry? – Až hůře bude, kam se poději? – 88 Že nedopustíš nikdy, bychom v boji klesli, by blud a klam své slavil vítězství? – A třeba bychom nyní těžké břímě nesli, že pravda nepodlehne mrzké lsti? Ne jeden, ale miliony věrných sluhů že musí k tobě volat v důvěře, a svorně pracovat, druh podporou být druhu, než hráz položíš světa nevěře? – –" Ta slova prorocká s nadhvězdné končiny mnou zachvěla jak v letu meteor. – Ó kéž by příště z každé slávské dědiny to denně zapěl pravověrných sbor: „Pane....„Pane... hyneme!“ 89