Setrvej!

Jan Ježek

Setrvej!
Kdo v ňadru cítíš svaté povolání, v mžik díla chop se, neklaď ruce v klín; žár neutlum, jenž v duši tvou se sklání, a závět chrabrých předků uveď v čin. Byť svět na tebe syčel jako had, nic nedbej jeho pomluv ani rad – a setrvej! Jeť ovšem těžká plavba proti proudu; ba mnohý pohřbil v něm i život svůj. Však člověk milovati musí hroudu, kde zrodil se, ji zvěčnit stůj co stůj! Byť na jisto předvídals vlastní pád, ni toho nelituj, anini že jsi mlád – a setrvej! Ne vůdcem vždy, kdo první v řadě stojí; ne králem vždy, kdo nosí korunu: muž prostý často mění obrat v boji a hoden s králi sedět na trůnu. Byť přítel na ruce ti pouta klad, strp vše, i děsná muka, zimu, hlad – a setrvej! [5] Věř slovům pěvce, že již blízka chvíle, kdy vlastimilů rázných vstane šik, by pokročili v započatém díle a předchůdcům svým vzdali dlužný dík. Byť nezdar stihal tebe odevšad, tím zvrátiti se, bratře, nedej snad – a setrvej! 6