Anděl Páně.

Anděl Páně.
Za lesy slunko zlaté se sklání, celujíc vřele temena hor; v růžovém na rtu usmívání opouští sady, luhy i bor. Ptactva doznívá veselé pění, v hlubinách lesa tajemné chvění, v korunkách květin větřík jen šepoce, jako ty vlnky v pohorském potoce. – Slunéčko zašlo za modravé hory, schoulilo se již za černavé bory; po zemi klidný večer plyne: k modlitbě s věží zvonek kyne. Kyne a v dáli umírá hlas – velebný chorál -- však zavzní zas. A tmavé lesy, i širé pláně šeptají zbožně: Anděl Páně! Pahorek nízký za vískou strmí, na něm se statný vznáší dub; – ač vydán bouři, vichřici kruté, ač na něm hlodá času zub, 17 pyšně přec čelo vypíná stále, větve rozkládá vždy dál a dále. Na dubě obraz prostičký Krista a Boží Rodičky: na srdce tulí rozmilé kvítko božská ta Máti, své drahé dítko. Či se oň bojí, strachujestrachuje, leká? – Či snad předvídá, co vše naň čeká? U dubu shrbená stařena klečí a jak by obraz rozuměl řeči, Panně předkládá prosby své vroucí, na tváři zříti slzy kanoucí. A kolem bory, luhy i stráně šeptají zbožně: Anděl Páně. „Maria Panno přemocná“ stařenka prosí tiše, „budiž mi stále pomocna, o shlédni s nebes výše na mne ubohou stařenu, velkým ať hořem nezhynu!“ „I já kdys’ k srdci tulila jako ty krásné děťátko; – krutá však válka urvala od srdce drahé poupátko.“ 18 „Od srdce urván v cizinu krále by hájil otčinu; dávno, ach, dávno tomu jest, žádná však posud o něm zvěsť!“ „Válka již také skončena, po zemi pokoj vládne; o mém však drahém Vácslavu nikde, ach, zmínky žádné!“ Stařenka vzdychne z hluboka, šedivou hlavu klopí: „Ach Vácslave! ach dítě mé!“ v slzách se oko topí. A kolem bory, luhy i stráně šeptají zbožně: Anděl Páně! „Vyslyš, Panno, přání moje: jednou kéž zřím syna jen, prvé nežli služku tvoji, věčný ukolébá sen. Vyslyš prosbu moji vroucí Panno mocná, přežádoucí!“ Zemdlená opět hlava se kloní, oči pak vřelé slzy roní. Po zemi noc tmavá zvolna se plíží, cestou k pahorku kroky se blíží: 19 před dubem stanou. Nazpět pohlédne stařenka – zkřikne a – bledne. „Matko,“ „Mé dí..“ rtové nedopoví, v náručí klesá svému Vácslavovi. Ještě naposled oko zazáří, blažený úsměv zříti na tváři. „Matko! Matičko!“ – volání marné; duše již vzlétla v končiny dalné. A kolem hory, luhy i stráně šeptají zbožně: Anděl Páně! 20