Rouhač.

Jan Ježek

Rouhač.
Noc zimní jest a chmurnou oblohou si bledý měsíc vážně vykračuje; sníh zmrzlý chrupe jasně pod nohou a vítr ostrý plání šírou duje. Kde horská víska v táhlé dolině se rozkládá, ční na blízku jí stráň; tam v skalní její děsné kotlině rád cikán toulavý svůj mívá stán. Dnes také oheň v stáně rozžehli, než matny jsou jen jeho plameny, jež časem trochu živěj’ vyšlehly, až zarděly se vůkol kameny. Sbor žen a dítek v malém půlkruhu se rozložily v pestré směsici; a z mužů druh se tulil ke druhu – tak zřeli mlčky k blízké vesnici. Tam naděj jejich, spása jediná, kam teskně všickni zraky obrací, vždyť vůdce svého čeká rodina, jenž s potravou se dlouho nevrací – Již přikvapil a s četnou kořistí se béře tlupě zrovna do středu. Všem radosť ve tvářích se uhostí z té kořisti tak milé k pohledu, 11 a život nový bují ve stáně: hned oheň snědé obskakují děti, a ženy drůbež škubou; na stráně děv čtvero hupkem pro dříví jen letí. I pádí družně letem ptáka k lesu, jak při hudbě, když začne skočnou k plesu. Sám starý cikán mlčky rožněm točí a černé oko jiskří z podobočí. „Jen dříví lepší. Má vás stařec vésti? Což nikde blízko není sušší klestí?“ Tak vůdce bručí, zvolna rožněm točí a plamen šlehá z jiskrných mu očí. A dívky kvapem pádí opět k lesu, jak při hudbě, když začne skočnou k plesu. „Jen dříví lepší. Má vás stařec vésti? Což nikde není blízko sušší klestí?“ Tak vůdce bručí, rožněm zvolna točí a blesky srší jemu z černých očí. Teď v práci stanuv vzhůru zrak upírá z té rozsedliny na stráň výš a výš; a slídí – slasť okem jiskrným vyzírá, jež zhlédlo nade strání z dřeva kříž. 12 I pádí rychle vzhůru rozsedlinou, že proudy potu s čela se mu řinou. Již nad srázem, již s kříže kusy trhá a v rozsedlinu divou ženám vrhá: „Hoj, toť zde jinak vyšlehne nám v plamen, líp zahřejem se u takových kamen! Co získal nám svou smrtí Umučený? – Jeť otrok cikán, vepsí děti, ženy! Nám bídným málo pomohly ty rány, ač jimi otevřít chtěl k slávě brány....brány... Vždyť věčně cikán bloudit musí světem!“ To dí a v údol kvapí ptáka letem. A po kuse kus metá v oheň rudý, jenž v hrudi jemu plodí děsné trudy. Kol kříže ve kruhu se plamen vznáší, leč Kristova se lůžka nedotýká, a úctu maje k Bohu – Mesiáši té hany kříži strojené se zříká. „Jen hoř, jen hoř, jsi dřevo jako jiné leč sušší“ cikánovi z úst se line. A mlčky rožněm opět zvolna točí, než úzkost tajemná mu ňadra svírá. Již nejiskří to oko z podobočí a na rtu smahlém slovo hany zmírá. 13 „Co to?“ – Jak srnec zděšen zvukem náhlým své kroky staví pusté na mýtině, a sluchy stříhá za hlukem v dál táhlým, kol rozhlíží se celé po krajině: tak cikán bystře pátrá na vše strany – „Co za zvuky to z dálky znějí temné? Vždyť zdá se mi, že zvonit slyším hrany, vždy blíž a blíže přichází hluk ke mně? – O divné hrany; toť spíše ptáků krákot“ a cikán divě slídí chmurnou nocí, a na nebi vzdor tíži strašných mrákot dav krkavců zří kroužit s děsnou mocí. V tom letem střely černý mrak se snížil a jako příval do kotliny sklesl; hned ztichl nářek; – spánek víčka stížil a nikdo z tlupy více nezahlesl. ** * Když z rána slunko do kotliny září, zří na dně skalním hojnosť lidských kostí; – však duše rouhačů jsou na věčnosti – a marně pátráš po cikánské tváři. Jen nad kotlinou krkavci se kupí a svěžím ve vzduchu kříž černý tvoří. – Tak němá tvář, co drzá ruka boří, zas povztýčí a smělce jímá v lupy. 14