Rouhač.
Noc zimní jest a chmurnou oblohou
si bledý měsíc vážně vykračuje;
sníh zmrzlý chrupe jasně pod nohou
a vítr ostrý plání šírou duje.
Kde horská víska v táhlé dolině
se rozkládá, ční na blízku jí stráň;
tam v skalní její děsné kotlině
rád cikán toulavý svůj mívá stán.
Dnes také oheň v stáně rozžehli,
než matny jsou jen jeho plameny,
jež časem trochu živěj’ vyšlehly,
až zarděly se vůkol kameny.
Sbor žen a dítek v malém půlkruhu
se rozložily v pestré směsici;
a z mužů druh se tulil ke druhu –
tak zřeli mlčky k blízké vesnici.
Tam naděj jejich, spása jediná,
kam teskně všickni zraky obrací,
vždyť vůdce svého čeká rodina,
jenž s potravou se dlouho nevrací –
Již přikvapil a s četnou kořistí
se béře tlupě zrovna do středu.
Všem radosť ve tvářích se uhostí
z té kořisti tak milé k pohledu,
11
a život nový bují ve stáně:
hned oheň snědé obskakují děti,
a ženy drůbež škubou; na stráně
děv čtvero hupkem pro dříví jen letí.
I pádí družně letem ptáka k lesu,
jak při hudbě, když začne skočnou k plesu.
Sám starý cikán mlčky rožněm točí
a černé oko jiskří z podobočí.
„Jen dříví lepší. Má vás stařec vésti?
Což nikde blízko není sušší klestí?“
Tak vůdce bručí, zvolna rožněm točí
a plamen šlehá z jiskrných mu očí.
A dívky kvapem pádí opět k lesu,
jak při hudbě, když začne skočnou k plesu.
„Jen dříví lepší. Má vás stařec vésti?
Což nikde není blízko sušší klestí?“
Tak vůdce bručí, rožněm zvolna točí
a blesky srší jemu z černých očí.
Teď v práci stanuv vzhůru zrak upírá
z té rozsedliny na stráň výš a výš;
a slídí – slasť okem jiskrným vyzírá,
jež zhlédlo nade strání z dřeva kříž.
12
I pádí rychle vzhůru rozsedlinou,
že proudy potu s čela se mu řinou.
Již nad srázem, již s kříže kusy trhá
a v rozsedlinu divou ženám vrhá:
„Hoj, toť zde jinak vyšlehne nám v plamen,
líp zahřejem se u takových kamen!
Co získal nám svou smrtí Umučený? –
Jeť otrok cikán, vepsí děti, ženy!
Nám bídným málo pomohly ty rány,
ač jimi otevřít chtěl k slávě brány....brány...
Vždyť věčně cikán bloudit musí světem!“
To dí a v údol kvapí ptáka letem.
A po kuse kus metá v oheň rudý,
jenž v hrudi jemu plodí děsné trudy.
Kol kříže ve kruhu se plamen vznáší,
leč Kristova se lůžka nedotýká,
a úctu maje k Bohu – Mesiáši
té hany kříži strojené se zříká.
„Jen hoř, jen hoř, jsi dřevo jako jiné
leč sušší“ cikánovi z úst se line.
A mlčky rožněm opět zvolna točí,
než úzkost tajemná mu ňadra svírá.
Již nejiskří to oko z podobočí
a na rtu smahlém slovo hany zmírá.
13
„Co to?“ – Jak srnec zděšen zvukem náhlým
své kroky staví pusté na mýtině,
a sluchy stříhá za hlukem v dál táhlým,
kol rozhlíží se celé po krajině:
tak cikán bystře pátrá na vše strany –
„Co za zvuky to z dálky znějí temné?
Vždyť zdá se mi, že zvonit slyším hrany,
vždy blíž a blíže přichází hluk ke mně? –
O divné hrany; toť spíše ptáků krákot“
a cikán divě slídí chmurnou nocí,
a na nebi vzdor tíži strašných mrákot
dav krkavců zří kroužit s děsnou mocí.
V tom letem střely černý mrak se snížil
a jako příval do kotliny sklesl;
hned ztichl nářek; – spánek víčka stížil
a nikdo z tlupy více nezahlesl.
**
*
Když z rána slunko do kotliny září,
zří na dně skalním hojnosť lidských kostí;
– však duše rouhačů jsou na věčnosti –
a marně pátráš po cikánské tváři.
Jen nad kotlinou krkavci se kupí
a svěžím ve vzduchu kříž černý tvoří. –
Tak němá tvář, co drzá ruka boří,
zas povztýčí a smělce jímá v lupy.
14