V horské chatrči.

V horské chatrči.
Noc. V horách dřímá víska, příkrá skála za vesnicí, vedle skály chatrč nízká, a v ní žena s dítkem bdící. Noc. Nebe v světel moři, jedno větší, menší jiné, všem, jimž kahan slabě hoří, s výšin nebes vlídně kyne. Noc. Ticho jako v hrobě. Oknem v chýž se hvězda dívá na lůžko, kde choré robě dřímající odpočívá. Démantová hvězdy záře stříbro leje po kolébce, bledé líbá dítka tváře, jež pozvolna matce šepce: „Co to tamhle jasně svítí tam nahoře, matko milá?“ – „Pánbíček ta krásná kvítí rozsil, by tě veselila.“ 33 „Přines, matko, jedno kvítko přines, bych si měl čím hráti!“ prosí matku útlé dítko, – matka v odpověď mu vrátí: „Spi jen tiše, andělíčku, než procitneš zítra ráno, kvítím, jež zříš na nebíčku, lůžko tvé bude vystláno!“ Dítko důvěřujíc matce uzavírá očka k spánku. – – A pak ticho, temno v chatce, zhaslo světlo ve kahánku. 34