V horské chatrči.
Noc. V horách dřímá víska,
příkrá skála za vesnicí,
vedle skály chatrč nízká,
a v ní žena s dítkem bdící.
Noc. Nebe v světel moři,
jedno větší, menší jiné,
všem, jimž kahan slabě hoří,
s výšin nebes vlídně kyne.
Noc. Ticho jako v hrobě.
Oknem v chýž se hvězda dívá
na lůžko, kde choré robě
dřímající odpočívá.
Démantová hvězdy záře
stříbro leje po kolébce,
bledé líbá dítka tváře,
jež pozvolna matce šepce:
„Co to tamhle jasně svítí
tam nahoře, matko milá?“ –
„Pánbíček ta krásná kvítí
rozsil, by tě veselila.“
33
„Přines, matko, jedno kvítko
přines, bych si měl čím hráti!“
prosí matku útlé dítko, –
matka v odpověď mu vrátí:
„Spi jen tiše, andělíčku,
než procitneš zítra ráno,
kvítím, jež zříš na nebíčku,
lůžko tvé bude vystláno!“
Dítko důvěřujíc matce
uzavírá očka k spánku. – –
A pak ticho, temno v chatce,
zhaslo světlo ve kahánku.
34