Lidské srdce.

Jan Ježek

Lidské srdce.
Větřík jemný krajem od východu vane, na peruti jeho krásná večernice – za ní bledá luna na blankytu vzplane, hvězdiček drobounkých budíc na tisíce. Bublavý potůček roní vřelé slzy, – jarní krásný den že do hrobu se sklání, žíť jenž sotva počav, skonal již tak brzy – stříbrolisté olši šepce svoje lkání. Ve přírodě ticho jak na svatém poli, umlk’ šepot květin, nikde ani hlásku, poklid rozhostil se celém po okolí, ba i v háji slavík zapoměl na lásku. Jen v tom lidském srdci bouře stále víří, bol se neutiší, touha neumírá; marně v světě hledá, svět je neusmíří: proto snad tak rádo ku hvězdám pozírá? – 62