Na moravském poli.

Na moravském poli.
Noc; děsný na moravském poli vládne klid, že měsíc s družinou svou váhá na blankyt. Třesk zbraní utichnul i hrůzné bitvy řev, kam oko popatří, vše barví rudá krev. Duch při pohledu chví se, jak když v pralese z pol vymítěném vichr kmenem zatřese. Již rozprášen je na vše strany český voj a po bojišti slídí jenom Němců roj. I Otakar prý také s koněm k zemi kles’ a tělo vůdce mezi mrtvolami kdes. Leč dosud ještě žije bohatýrský rek, vrah na bezbranném ale zkájí tygra vztek. Vždyť poznal panovníka z Emerbachu pán a útokem naň žene jako litá saň. Ač kopím sedmnáctkrát proboden již král, však krvelačný šlechtic soptí hněvem dál. 38 By slepou vášní svojí předčil obludu, na mrtvém oplzlosti páše bez studu. A tělo krvácející z přečetných ran, dá vléci po zemi až před Rudolfův stán. * ** Pět století již uplynulo od doby, kdy země česká klesla v jařmo poroby; leč na moravském poli padlých vladyků se řadí stíny každým rokem do šiku. Zříš pluky rytířů i štíty, přilbice, v ryk válečný se mísí zvuky polnice. V ráz z hvězdných výšin „Milota“ to zahučí, zjev noční mžikem mizí v temna náručí, Jen po krajině letí známá světu zvěsť, že nad chrabrostí zvítězila zráda, lesť. 39