Sirotek.

Sirotek.
Je večer chladný, mrazivý: s hor vítr ostrý ve kraj věje, že jehličí se v horku chvěje; měsíce pablesk zářivý jen někdy z mraků slabě kmitne, a v čírém šeru pozasvitne, v mžik sílá úsměv blaživý. Ve dáli stkví se stříbrem bory a ve svém rouše sněhovém postlány bílým příkrovem se třpytí pohraničné hory. A venku mráz, že spánek oči tíží, že v blahé upadáváš polosnění, až zemdlen odpočineš v zapomění – a anděl míru víčka tvoje sklíží. * ** Z táhlé rokle chlumu týmě nad horskou se vznáší vískou, na temeni kostelíček pozvédá se s věží nízkou. 70 Kolem kostelíčka hroby, na nich kříže, sochy, kvítí; – jenom chuďas prostým drnem skromně musí za vděk vzíti. Na hřbitově dívka klečí, nad hrobem tam slzy roní: brzy k nebi oko zírá, brzy hlavu k zemi kloní. Slza za slzou se line, perla za perlou se skvěje, dívka v hadry zahalena, zimou jako list se chvěje. „Slyšíš, matko drahá, slyšíš? Dcera k tvému přišla hrobu, lidé lůžka nedopřáli, – kam má jíti v pozdní dobu? Matičko má, roztomilá, ty zde dřímáš sladce v hrobě: proč své dítě opustila’s? – Vezmi osiřelou k sobě!“ Slza za slzou se line, perla za perlou se skvěje; dívka v hadry zahalena, zimou jako list se chvěje. 71 „Pro sirotka s výšin nebes sešli, Pane, andělíčka, bych na jeho hebkých křídlech letem spěla do nebíčka. Za mne přimlouvej se vřele, u Ježíše, Panno milá; vždyť mru hladem... pomozpomoz, pomoz!“ slzou dívka domluvila. Mdlá se hlava k zemi kloní k hrobu matky níž a níže; přestalo snad srdce bíti? Či chce býti matce blíže? – * ** Ostrý vítr krajem věje, v kotoučích se sype sníh; vše se krutým mrazem chvěje, jen ne dívka na hrobích. 72