Sirotek.
Je večer chladný, mrazivý:
s hor vítr ostrý ve kraj věje,
že jehličí se v horku chvěje;
měsíce pablesk zářivý
jen někdy z mraků slabě kmitne,
a v čírém šeru pozasvitne,
v mžik sílá úsměv blaživý.
Ve dáli stkví se stříbrem bory
a ve svém rouše sněhovém
postlány bílým příkrovem
se třpytí pohraničné hory.
A venku mráz, že spánek oči tíží,
že v blahé upadáváš polosnění,
až zemdlen odpočineš v zapomění –
a anděl míru víčka tvoje sklíží.
*
**
Z táhlé rokle chlumu týmě
nad horskou se vznáší vískou,
na temeni kostelíček
pozvédá se s věží nízkou.
70
Kolem kostelíčka hroby,
na nich kříže, sochy, kvítí; –
jenom chuďas prostým drnem
skromně musí za vděk vzíti.
Na hřbitově dívka klečí,
nad hrobem tam slzy roní:
brzy k nebi oko zírá,
brzy hlavu k zemi kloní.
Slza za slzou se line,
perla za perlou se skvěje,
dívka v hadry zahalena,
zimou jako list se chvěje.
„Slyšíš, matko drahá, slyšíš?
Dcera k tvému přišla hrobu,
lidé lůžka nedopřáli, –
kam má jíti v pozdní dobu?
Matičko má, roztomilá,
ty zde dřímáš sladce v hrobě:
proč své dítě opustila’s? –
Vezmi osiřelou k sobě!“
Slza za slzou se line,
perla za perlou se skvěje;
dívka v hadry zahalena,
zimou jako list se chvěje.
71
„Pro sirotka s výšin nebes
sešli, Pane, andělíčka,
bych na jeho hebkých křídlech
letem spěla do nebíčka.
Za mne přimlouvej se vřele,
u Ježíše, Panno milá;
vždyť mru hladem... pomozpomoz, pomoz!“
slzou dívka domluvila.
Mdlá se hlava k zemi kloní
k hrobu matky níž a níže;
přestalo snad srdce bíti?
Či chce býti matce blíže? –
*
**
Ostrý vítr krajem věje,
v kotoučích se sype sníh;
vše se krutým mrazem chvěje,
jen ne dívka na hrobích.
72