V zříceninách.

V zříceninách.
Mne kdysi kroky do zřícenin vedly a kláštera jsem stanul na dvoře; kol rozhlížím se v kruhu prostoře – ty šedé stěny v slunka záři bledly. Den letní k spánku zvolna již se chýlil, šum stromů ozýval se z temna háje, noc-kníže v závoji s hor v údol pílil, kmen kmenu dávné vypravoval báje. Kde druhdy mniši dleli v bázni svaté a Všemocnému vřelé díky pěli, jež z hloubi srdce zníceného zněly a odlehčily duši žalem spjaté, tam na zdi drolící se bují býlí, na ssutých stěnách pyšně hlavu zvedá, a každý útes, průlom k nebi kvílí – však chodec marně klidné cely hledá. Tu v hlavě myšlénky se rodí steré při vzpomínce na dávné zašlé doby, že z časů slávy zbyly nám jen hroby – a slza bolu z oka ven se dere... Co tisíc spěchalo sem pro útěchu, co tisíc nalezlo zde svatý mír; jak mnohý unikl zde pomstě lechů. – V tom nade mnou zavíří netopýr. 51 Co chudáků zde bylo nasyceno, co opuštěným milé přístřeší zde popřáno – dnes úskal veteší ni dobrodinců nezjeví mi jméno. Kdo povalil vás ve rozvalin prach? – Byl zbůjník? – Lupič? – Mluvte, mluvte trosky! Či odíval se v drahocenný nach? – Či přemrštěnci, jimž se zmátly mozky? – Kol ticho! Jenom u zdi v bezoví si ptáče veselou svou píseň vede, nad římsou pavouk hebkou síťku přede – co kámen tají, kdo mi vypoví? – – „Zda vstanete kdy z rumu rozvalin, vy mechovité trosky klášterní? – Kdy vzniknou cely z strmých úskalin? –“ Zvuk bez ohlasu šerem nočním zní. Však po chvíli jak v hloubi útrobě těch zřícenin vzdech žalný ozývá se: „Ba dlouho ještě, nežli v plném jáse se zaskvějem; duch lidstva v porobě. Až vymaní se z liché osvěty a k Bohu přilne srdcem věřícím, my z prachu vstanem, jak by zaklety, v mžik náruč otevřeme prosícím!“ * ** 52 Zas ticho; kráčím po skal hřebeně, mým srdcem však jak v hloubi útrobě hlas zní a hyne v smutné ozvěně: „Ba dlouho ještě – lidstvo v porobě!“ 53