V zříceninách.
Mne kdysi kroky do zřícenin vedly
a kláštera jsem stanul na dvoře;
kol rozhlížím se v kruhu prostoře –
ty šedé stěny v slunka záři bledly.
Den letní k spánku zvolna již se chýlil,
šum stromů ozýval se z temna háje,
noc-kníže v závoji s hor v údol pílil,
kmen kmenu dávné vypravoval báje.
Kde druhdy mniši dleli v bázni svaté
a Všemocnému vřelé díky pěli,
jež z hloubi srdce zníceného zněly
a odlehčily duši žalem spjaté,
tam na zdi drolící se bují býlí,
na ssutých stěnách pyšně hlavu zvedá,
a každý útes, průlom k nebi kvílí –
však chodec marně klidné cely hledá.
Tu v hlavě myšlénky se rodí steré
při vzpomínce na dávné zašlé doby,
že z časů slávy zbyly nám jen hroby –
a slza bolu z oka ven se dere...
Co tisíc spěchalo sem pro útěchu,
co tisíc nalezlo zde svatý mír;
jak mnohý unikl zde pomstě lechů. –
V tom nade mnou zavíří netopýr.
51
Co chudáků zde bylo nasyceno,
co opuštěným milé přístřeší
zde popřáno – dnes úskal veteší
ni dobrodinců nezjeví mi jméno.
Kdo povalil vás ve rozvalin prach? –
Byl zbůjník? – Lupič? – Mluvte, mluvte trosky!
Či odíval se v drahocenný nach? –
Či přemrštěnci, jimž se zmátly mozky? –
Kol ticho! Jenom u zdi v bezoví
si ptáče veselou svou píseň vede,
nad římsou pavouk hebkou síťku přede –
co kámen tají, kdo mi vypoví? – –
„Zda vstanete kdy z rumu rozvalin,
vy mechovité trosky klášterní? –
Kdy vzniknou cely z strmých úskalin? –“
Zvuk bez ohlasu šerem nočním zní.
Však po chvíli jak v hloubi útrobě
těch zřícenin vzdech žalný ozývá se:
„Ba dlouho ještě, nežli v plném jáse
se zaskvějem; duch lidstva v porobě.
Až vymaní se z liché osvěty
a k Bohu přilne srdcem věřícím,
my z prachu vstanem, jak by zaklety,
v mžik náruč otevřeme prosícím!“
*
**
52
Zas ticho; kráčím po skal hřebeně,
mým srdcem však jak v hloubi útrobě
hlas zní a hyne v smutné ozvěně:
„Ba dlouho ještě – lidstvo v porobě!“
53