Poslední píseň.
V svém křesle slonovém již hrdý Caesar sedí,
lid čeká s napnutím a na tribunu hledí,
kdy chmurná tvář ku plesům pokyne;
kdy v cirku otevrou se zamřížené brány
a šelmy divoké jak na hostinu zvány
se vyřítí – proud krve poplyne.
A vládce pokynul. Vše radostí již jásá,
že v zápas kráčejí, jichž jmena liktor hlásá,
v střed arény, divákům na pospas;
žalm, zbožné modlitby a prosby k nebi vroucí
již prozpěvují hlasně muži na smrt jdoucí,
by zvěděl Řím, že započíná kvas.
„Ať žije Caesar náš!“ otroků hlučí davy,
houf spjatých křesťanů se do řady již staví,
by bez meče se volně vraždit dal;
a bolný, těžký vzdech mu ze srdce se loudí,
když okem kalným vůkol po aréně bloudí
a zří, jak bez citu pohlíží král.
A píseň z hloubi duše všem se proudem line:
„Ne králi-tyranu, jen Tobě Hospodine
21
buď povždy čest a sláva, vřelý dík.
Dnes sáhneme-li po tvé trnité koruně
kdys zlatou ozdobený v věčném nebes lůně,
zazáří oslavený mučedlník.
Tvou velkost hlásati chcem’ ještě hlasy všemi,
až z těla srdce vyrvou, jazyk nám oněmí,
Tvou lásku, moc dobrotu vznešenost;
nás šelem litých ryky děsné neotřesou
a bedra naše rány, muka velká snesou,
Tvůj na pokyn ukážem rekovnost. –
My v časy příští, dálné zříme větším okem,
jak mizí vrahů moc i sláva rychlým krokem,
trůn Říma pyšný klesá v kletý hrob;
a hrdý Kapitol kříž Kristův v znaku maje...“
zvuk písně umlká a bídná tleská láje,
že v boji s šelmou skončil křesťan-rob.
22