Když Nazaretský k hoře utrpení
se ubíral, na bedrách s dřevem kříže,
tu po nadlidském těla vysílení
chtěl odpočinout málo na kamení,
šíj’ zprostiť na okamžik trapné tíže.
U domu Ahasvera na lavici
již Vykupitel utýraný padá,
kříž drže zpříma pevné ve pravici,
pot krvavý si stírá z bledých lící –
však vstává v mžik jak uštknutý od hada.
Od hada? – Horší nežli hrozný chřestýš
byl pohled, slovo Ahasvera žida:
„Jen pryč! Jen dál! Neštěstí mi věštíš,“
tak sipěl zlostně, „zkusili jsem dost již,
nás pro tebe nejedna stihla bída!“
Ba nekřičí jen, rukou pryč odhání
od svého prahu Spasitele světa.
A Kristus? – Mlčky pod kříž šíji sklání
a dále kráčí po kalvárské stráni –
žid dlouho ještě za ním hanu metá.
I nebe sžáslo nad zběsilým činem,
kůr cherubínů vyslal archanděla,
by kletbu vyřkl nad bezcitným synem,
mír z ňader vzal mu, nikdy spánku stínem
ho neobdařil, ani smrtí těla.
Již Ahasverus osmnácte věků
od pólu k pólu bez oddechu kráčí;
v boj vrhá se, tam v Niagary jeku
smrť hledá – ona před ním na útěku,
byť stále po ní toužil v hořkém pláči.
A nikdy více kletbou štvaná noha
na šírém světě nenalezne klidu:
„Pryč! Dále! Že’s zapudil svého Boha,
v trest bloudit budeš leta mnohá, mnohá!“ –
Tak pověst vypráví o věčném židu.