V Milířích dole smutno a ticho.
Zlému tam jak se kdo ubrání?
Potěš ty pán Bůh, kteří tam zbloudí
za noci anebo v zoufání.
V Milířích dole mrtvo a ticho
zvečera i v pravé poledne.
Lesy kol tmavé, z hlubin jich vítr
sotva kdy k letu se pozvedne.
Olšinou hustou říčka se plíží,
sotva kdy slunko ji oslní.
V soumraku, ve vsi zvonek kdy dozněl,
černá se hladina zavlní.
Pod olší klenbou svítilna plyne –
Po světle nesahej, poutníku!
Nekloň se! Záře zavede tebe
do chladné komory k vodníku!
A chodec prchá, bázeň ho jímá,
pohaslo světlo; černá kde tůň,
chechtot jen zvučí soumrakem stromů.
A hle, tu v paloučku kůň!
Pasáčku, bludnou jenž kozu hledáš,
na koně volného nesedej!
Zanese tebe v hlubinu chladnou.
Vodník to! Spasení duše dbej!
V noci, kdy klenbou haluzí luna
na vodní květy zář rozlívá,
cupot a šumot, divný zpěv luzný
paloučkem, dolinou zaznívá.
Zašumí křoví, olše se budí,
haluzka každičká ševelí
o nožce lehké, o tancech hravých,
o tělu bílém, o lících tmavých,
o žínek lesních to veselí. –
V Milířích dole mrtvo a ticho.
Zlému tam jak se kdo ubrání?
Potěš ty pán Bůh, kteří tam zbloudí
za noci anebo v zoufání!