SMRT
(Úryvek z větší básně.)
II.
(Prostá jizba. Na stolku knihy, mezi nimi lebka. V koutě na loži mrtvola mladého muže.)
VOJTĚCH:
„Tam slunce zapadlo, jen záře hravá
jak paměť činů krátká vzplanula.
Zpět volej slunce, a noc vzejde tmavá,
zpět volej, proč ti slza skanula,
a uslyšíš jen hlas svůj ve tmách mroucí! –
Kdes, duše drahá, dokončila let?!
Zdaž uzřelas kraj tužeb přežádoucí,
či zhynulas, tak jako zmírá květ? –
Ó nelze, nelze tak nám pohynouti!
Kde květů pel, jich nevina nám tklivá?
A srdce, květina ta ohněm živá,
ta volá po žití a věčné pouti.
Či věčnost duše jenom sladké snění,
truchlému srdci krůpěj potěšení?
Proč v ňadru střelka nepokojně bije,
proč žádá, pudí v temno dál a dál?
Až umlkne? Svět jeho v zem se skryje,
tys dychtil, bojoval a trpěl, lkal! –“
(Opřel se o lebku. Tmí se.)
59
„Jak často s svým se já teď stínem hádám,
proč ohnutý tak je a loudavý.
Ach, svědčí mně, že marno pátrám, badám,
že rozum kusý je a belhavý.
Jak slávověnec kdysi Athéňanu,
mně věčnosti spát nedá tajná říš.
Jen bledý svit, jen hlas z těch dálných stanů!
Tys klíčnice, ó smrti! Nepovíš?
Hrob slovo tvé, vstup temný k tmavé báji –
a světlo víry – dětstva vzpomnění,
anděla strážce křídel šumění –
a v čiré tmě myšlenky umírají – –
Ó matičko! sem křížek na mé čelo!
Sen nejde – pozdě – pozdě – Už se stmělo! – –“
(Skloní hlavu na lebku. Noc.)
I přišel spánek, chabé uzavřel mu oko
a zaved’ v snů ho nekonečné kraje.
A Vojtěch stanul v šumném moři přehluboko,
jak norec stopenou loď vyhledaje.
Až na dnu stál řas zapletených ve kadeřích,
v nichž hemžily se potvor hnusné roje,
proud zmítal škeble na korálu rudých keřích,
jež v sloupy vyrůstaly v tmavou výši
a na něž snesly vlny lupy svoje.
Tu šero, věčný stín v té moře říši,
jež nepřekoná chvějící se záře žlutá,
60
v níž jako blesk se míhá ryba žravá, krutá,
by zabarvila krví soka skrýši.
Tu věčný šum, jak dálné bouře rachocení,
rej zvířat, proudy, šero, světla šlehy –
A Vojtěch trna v hrůzyplném ve sklepení
tesklivým okem jisté hledá břehy.
Zas pohled’ vpřed – hle, jak tam rostou proudu vlny,
ten hukot – to se valí moře celé,
a blíž přes černé skály, řas a keřů plny –
Ó Bože! Co to ve vlnách se míhá?
A tichne mladíkovo srdce smělé.
Proud hřmí a vlna tmavou vlnu stíhá,
a každá kostry nese, v výš i dol je hází,
svit záře němé divou poutí doprovází,
až niknou, noci kde jen vládne tíha.
Jak míhají se utopených kostry bílé!
Tu plavci rudý prapor v rukou vlaje,
tu matka k ňadru vine děťátko své milé,
těm spíná řetěz ruku, které z kraje
otčiny milé vlekli ku otrocké službě,
a ty tam spjaty jsou jak v divném boji,
ta bílou družku objímá jak v sladké tužbě,
ta k bedně lne, tak jako měkkýš k skále,
tam bezhlaví se kmitli v hrozném roji –
A hučí proud, a mrtví rostou stále. – – –
Zrak přechází, a Vojtěch klesá a zas hledí,
proud kolem hřmí a dál se ženou mrtví bledí.
Až v mdlobách kles’, a moře hučí dále.
61
Chlad jaký ovanul to jeho čelo bledé?
Kam vír ho zanes’, a kde utopení?
Kde rej a šum? A klenutí to nad ním šedé –
kol moře zas, však vln mu hrozných není.
Vše bílo, ledu, sněhu poušť a nikde břehu.
Tam v dáli zem i nebe v jedno splývá,
na širé pláni mrtvo, jenom roucho sněhu
v kotouče bílé vítr někdy zduje
a s vlkem divou podvečerem zpívá,
jenž na lup jde tam z tmavé boru sluje.
V plášť Vojtěch choulí se a vázne v sypkém sněhu,
jenž hustě padá, pokrývka to ku noclehu;
víc neustane, kdo pod ní přenocuje.
Až u vysoké stanul mladík u mohyly –
Hle, tmavé, rudé skvrny – šat, tu oudy:
to vojáci, jimž za to, že se slavně bili,
nedáno k spočinku ni rodné hroudy.
To muži, jimiž by se honosila Sparta,
z nichž každý zasloužil si věnec slávy,
však za slávu se jenom bili Bonaparta. –
Jak smutná cesta pouští, podvečerem –
kam oko zří, tu mrtvých hrozné davy,
granátník, jezdec, prostý, pán ve bílém rově.
Tam stíny vlekou se, jak mrtví po hřbitově.
Sníh ustal, měsíc vyšel mlhy šerem.
A všude smrt – ta země hřbitov nekonečný,
v němž skryto tolik muk a žalů, hrůzy.
Ó div, že kázal luně vyjít vládce věčný!
62
Tam stíny ty se blíží – bědní druzi
armády francké. – Mráz jak jimi krutý zmítá,
jak choulí se – jim smrt už z oka hledí.
Slyš výkřik! Zbloudilý tak poutník záři vítá –
V sníh vrhli se, kde druh jich dokonává,
šat teplý s něho vojáci rvou bledí,
brat loupí brata – slední silou vstává,
však slabá pěst – a zhas’ – druh vítěz nad ním plesá
a na něj sám – ó hrůzo – ve mrákotě klesá.
Ó vojno! kuplířko ty smrti dravá!
A Vojtěch nadarmo tam spěchá ku pomoci.
Jak v led by vrostla noha, darmo namáhá se,
pot na čele se perlí mu a pustou nocí
on boha volá – darmo – darmo!! – –
Tys hrozna, smrti! Vládneš na zemi i v moři,
v povětří širém. Darmo se ti brání
červ bědný, člověk! Slyš ten hluk! To bouře, hoří!
Vzbudil se Vojtěch, pot na bledém čele,
a zmámen hledí kol – zrak stíní dlaní.
Ta zář a hluk, ty hlasy – zpěvy smělé –
a tmavou nocí hučí zvon – teď střelná rána,
a zas – to revoluční píseň zazpívána:
„Ať zhynou svobod našich hubitelé! –“
1875.
63