Světem jsem bloudil, znavená, raněná duše – –
V přírody zahradách hledám své kytice stromů,
neznámé známé v příbuzné nalézám tuše,
samotář cizí hledám si cestičku domů.
Domů? kde domov, když všude je pusto a smutno?
Srdce mé jediné samoty mlčení měří,
naděje nemajíc přírodě pouze se svěří,
dobře ví, zítra že dále je putovat nutno.
Pohledem něžným borovic červeň líbám,
větévky hladím, ku květu dětsky se shýbám,
traviny rhytmem písně své rozkolíbám.
Jen to, co každému Bohem je přáno,
jenom to naposled také je moje;
udiven poznovu pozdravím ráno,
k večeru zulíbám obrysy chvoje.
Díky měj, Bože, básníka, že’s mi dal duši!
V samotě své tak často se cítívám králem,
umění zacelí rány, jež srdce mi kruší,
na prahu věčna se šťasten spokojím s málem.
Chtěl’s mě mít knězem, posvětil moje si dlaně.
Z těch jenom chudí živným se chlebem živí –
Myšlenkou, krásou živil’s mě nečekaně,
klíče’s mi půjčil ve svojich zahrad divy.
Býti dnes knězem zdá se snad kletbou býti.
Nesmírná tíha na kroky tvé se věsí,
nenávist pohledů raněné srdce cítí,
hlubiny bolesti noha tvá všude se děsí.
Nejsladší slova tvá studeně zpět se vrací,
ranění ptáci, u nohou tvých ti hynou.
Dunění příboje z daleka hřmí ve tvou práci,
andělé lásky z nesmírné dálky jen kynou.
Almužna tvá jen darmo ti z rukou prší,
zapadá ve tmy, v kamenná srdce cizí,
v kamení změněna, kamení kleteb vrší,
z pramenů tvých, jež vykopal’s, voda mizí – –
Marna je láska a marna jsou všecka světla,
marna tvá práce a chlebů tvých posvěcení,
tajemná moc tvou úrodu žahavě smetla,
mrazivé vichry v ledovou pláň vše mění – –
V samotách bloudím.
U ohně lásky cizí
chvilku se hřeju, zroseným piju ji zrakem – –
Dík Tobě, Bože! Za chvíli obraz mi zmizí,
šťastno mi bylo i blaženo v pohledu takém.
Ruka Tvá přísná jinam mě pouští vede,
odcházím poslušen, krůpěje na skráni bledé.
Za všecku krásu v hymnu Ti díky zpívám,
vzpomínkou silnější, v bolu když poumdlívám.