Na podzim.
Se stromů listí spadalo již na zem.
Kraj změnil se a spustnul téměř rázem.
Pták hnízdo opustil a zalét v dáli
a černá zem tam, kde dřív květy plály...
Mrak tmavý nad hlavou mi klidně dřímá –
a marně vítr perutěma svýma
jej rozhání... Jak pevná stojí skála...
Zem zachmuřená jest, ni jedna malá
jiskerka v tmu tu hroznou nezasvitne.
Zem hrobem jest, bez všaké zdoby třpytné...
Jsem zemdlen již tou krásou jednotvárnou,
jež mnohou úpomínku ve mně žárnou
na zašlé mládí, na ztracená léta,
na štěstí, které jednou v žití zkvétá,
vzbudila...
Hledím tupým zrakem k zemi...
Mně kol to pusto, kraj ten mrtvý, němý
rozchvívá v nitru, svírá mne a leká...
28
Má duše ubohá, ta cosi nyní čeká,
že kdosi půjde tímto hrobem, tichem,
po této zemi, která trpí hříchem,
že zvedne zrak a zvolá mocným hlasem:
„Již konec bludu, – vykoupení já sem!”jsem!“
A bída, hlad v tom ve propasť se zřítí,
a chudým nám že lepší vzplane žití!
29