Různé skici (1885)

Básně, Karel Jonáš

Diplomatická verze Ediční verze
RŮZNÉ SKIZZY.
BÁSNĚ K. JONÁŠE.
V PRAZE. Nákladem vlastním. 1885.
[1] Šlechetnému vlastenci, velectěnému panu STANISLAVU EDG. ČERVENÉMU věnuje na důkaz úcty K. J.
[3]
Ptáci.
Jak havran peří černý měla vlas a oko její luzný lesk a jas a hrdlo jako slavík mělo zvuků... Však úsměv bolný na rtech se jí třás, vždy byla smutná a nevyšla z domu, že chudák měla zmrzačenou ruku. Já často řek jí: „Zanech smutku již, vždyť každý nesem svůj si těžký kříž, buď pevná přec, pojď jednou do přírody, kde, dítě zlaté, bůh je tobě blíž, tam sednem do trávy a budem poslouchati, jak zpívá pták a šumí bouřné vody.” Posléze svolila. Byl letní den, vše bylo ticho, větřík vanul jen, když vyšli jsme si do malého háje. Svět před námi byl všecek otevřen, vše mohli jsme z té velké knihy čísti, zpěv potoků i lesů snivých báje... 5 V tom vytrhl nás ptáků chvatný let, jížjímž tihli v dálavu, v ten šírý svět, kam nás to všechny rádo, rádo svádí... A slzí měla při tom plný hled. „Viz,” děla mi, – tak„tak v dálku šerou prchá mněmně, mrzačce, to drahé, zlaté mládí.” Od doby té již nikdy nechce ven, snad v zahrádku svou někdy vyjde jen, jak mlha chudák pomalu se ztrácí... Já často bývám nad tím rozechvěn, že na světě jsou ještě tací lidé, jež k slzám donutí ti malí ptáci. 6
Z nádraží.
Pět čekalo nás. Pusto na nádraží. Jest poledne a slunce žhavě praží, vzduch těžký jest a mihotá se, chvěje... Zřím klidně, zadumán jsa, na koleje, po kterých svit se slunce zlatý plazí... V tom táhlé písknutí, jež v horku mrazí. Zamhouřím zrak. – A v malé na to chvíli vlak přede mnou již sténá, hučí, kvílí... Co nyní nastalo, to nelze vypsat ani: skok s vozu, výkřik, prudké objímání – co smíchu kol, co ptaní, slz a chvatu!..chvatu!... Teď s lokomotivy muž v modrém šatu sestoupil rychle a v kout míří tmavý, kde obrysy zřím mladé, ženské hlavy. Již u ní jest a v témže okamžení se vzduchem hlasité chví políbení. A ona ptá se, špoulíc ret svůj smavý: „Jsi ty to, muži, bez pohromy, zdravý? Ty ani nevíš, jak jsem se dnes bála!” On směje se: „Co dělá naše malá?” – 7 Víc neslyším. Jdu nazpět rychle k městu, jsem rozechvěn a matu si dnes cestu; prach, slunce žár, vše, vše mne tíží, dusí a život můj se protiví mi, hnusí... A ptám se sebe: Zdali také tobě kdos přijde vstříc? Snad žena nebo robě,robě neb přátel dobrých hlouček aspoň malý? Krev k hlavě žene se mi, víří, pálí: vždyť nemám nic,nic než čtyři holé stěny!..stěny!... Dnes teprv cítím, jak jsem opuštěný... A marně hlavu tisknu, hladím čelo Ač vymlouvám si, že tak býti mělo, přec potácím se, cestu sobě matu, zřím všude ženu s mužem v modrém šatu. 8
Jiří.
Vám žena, Jiří, hladem, bídou zmírá vždyť také víte, co jest hlad a nouze, své srdce obměkčte, jest slabá, bledá... A Jiří dolní ret svůj stáhl pouze. Vím, Jiří, vím, že zradila vás všecky, že žalář zkusili jste a pout hrůzu, však jest jen žena a teď žalem šílí... A Jiří spínal mlčky svoji bluzu... Jste jako kámen! Vzpomeňte si přece, že její obličej jest sešlý, bledý, jenž dřív vždy zářil. Ani to ne, Jiří? – Tak poraďte jí, co má činit tedy? – A Jiří vrhl vzteklý pohled stranou, jak dravec, jenž se k skoku právě chystá. Pak děl však klidně, hlasem jak led chladným: „Co Jidáš dělal, zradiv Židům Krista?” 9
Poslušná.
Jej slyšela za vetchou mluvit stěnou: Rty ženy mé jsou hořké teď již věru, – ji nechci víc, jest příliš pro mne smutná, já rád mám pouze, pane, vaši dceru. Dnes řeknu ženě: Dojdi na předměstí, kde Háta leží na smrtelném loži, jdi, dej jí léku, modli se s ní ještě, než duše její půjde před soud boží. Tam víte snad, jak již to přece bývá, vždyť krůpěj jedu stačí do sklenice... Zde ruka mámá. Jí lépe bude v nebi, na zemi pro ni není blaha více... Víc neslyšela... Sklonila svou hlavu, ret cukal jí a ňadra pracovala... V tom vstoupil on, vzal její chladnou ruku a hladil tvář jí, jež jak oheň plála... 10 Po chvíli pravil: Dojdi na předměstí, kde Háta leží na smrtelném loži, jdi, dej jí léku, modli se s ní ještě, než duše její půjde před soud boží... A ona zvedla zrak svůj slzou vlhký, šál vzala si, ježjejž dala kolem skrání, své dítě ještě v čelo políbila, – pak pro smrť šla si, nedíc slova ani. 11
Skizza z cest.
Tak ještě zlosť a vztek, toť mnoho přece a lán jest již váš, jenž se plazí k řece, již soud vám vše dal a co ještě chcete? A přec své zuby ceníte a štvete svět na mne. Jsem již strhaný a chudý, jsem žebrák a ke smíchu jsem všudy, vše proti mně i srdce, jež tak bolí! Jen jedno mám, že spáti mohu v poli; – však buďte klidný, přijde zima rázem a pak to znáte! – klesnu zmrzlý na zem..zem... Víc nemám již. Co přece ještě chcete, proč zub svůj šklebíte, proč štvete svět na mne? Máte vše, co chtěl jste věru! – – „Vše? Ještě ne! Vzbuď k žití moji dceru!” 12
Z hospůdky.
Jste bled tak dnes, vy chvějete se jaksi, své čelo chmouříte, vás něco mrzí... Vím novinu, – nuž mohu vyprávěti? On rychle pravil: „Vypravujte brzy“...brzy.”... Snad znáte ženu v šátku nekonečném, jež po hospůdkách vetché vodí dítě, by pělo písně plné kalu, bahna? – On zrak svůj sklopil k zemi rozpačitě. Vím, kdyby vy jste včera zřel to děvče, když plačtivým svým hláskem pěti mělo, když nemohlo dál, – jak je ona žena svou drsnou rukou udeřila v čelo, – že jistě byste skočil rozezlený k stařeně bídné, pádnou pěstí svojí ji srazil k zemi. Že to pravda svatá? – On plaše jen se rozhléd po pokoji... 13 Proč mlčíte? Proč skláníte svou hlavu, nač vzhlížíte tak před se vyjeveně?... Vím, dobře vím, že vás to tajně pálí, že v duši svojí klnete té ženě... Že pravdu dím? – On klesl nazpět k stěně... „Dost, dost již, pane,” zašept k němu zkrátka... Po chvíli zved se, pravil rozechvěně: „Ta žena v šátku byla – moje matka.” 14
Její román.
Kde zrodila se, těžko bylo říci, však vědělo se, že jest plodem hříchu..hříchu... A ona byla štíhlá, svižná, hezká a celý svět jí sloužil pouze k smíchu. Když vyrostla, tu dobré měla srdce a měla ráda kláštery a mnichy. „Ti mají málo, popřeji jim něco, bych osladila jejich život tichý”...tichý.“... A na kraj města chodila až bosá, kde klášter stojí, kolem zeď jest pustá. – Čím zeď jest mnichům a čím řád jest celý, když dole kynou měkká dívčí ústa? Pak zašlo vše; a ona sestarala, ztratila krásu svou a měkkosť, něhu... A v zimě jednou, mráz byl ostrý, tuhý ji našli zmrzlou, zahrabanou v sněhu... 15 Tak odtud odešla... A pouze mniši v modlitbách časem vzpomínají na ni; neb na své dobrodince vzpomínat si, jest jistě jedním z prvních přikázání... 16
Z listu přítelova.
Mám stíhat ji? Nač také poblouzení! – Dnes odjela. Vím, jak to umluvili, když včera spolu v zahradě mé byli, že prchnou v zem, dnes, zákonů kde není... Já mlčky tisk jí ruku, brvou ani jsem nepohnul. Jen jako bych tak maní jí na čelo jsem vtiskl polibení... A ona smála se v tom okamžení, ač cítil jsem, že přece jen se chvěla, když na vždy, na vždy opustit mne měla, když v svět jít chtěla, kde ji nouze čeká... Až dosud cítím, jak ta ruka měkká v mé dlani spočivá tak teplá, malá, jak třese se... A ještě chvíli stála, pak vymkla se... A konec všemu na vždy. – Tu pocit žhavý, jak bych kruté vraždy se dopustil, mé srdce projel náhle, má prsa vzedmula se a rty zpráhlé 17 cos zvolaly. Však marně. Ona spěla již chvatem k němu – a mne neslyšela... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Mám stíhat ji? Nač také poblouzení, nač bránit jim, když mají se tak rádi... Co na mne záleží, co na mém mládí? A lásku nutit tam, kde sama není, – nač také šílenství a poblouzení! – 18
Stará povídka.
U stolu sedí; hlavu sklonil v dlaně, tvář hraje do ruda mu, pěsť se stiská... Chléb černý před ním nedotknut jest dosud a vedle něho plná stojí miska. A žena v koutě sotva někdy kradmo svou hlavu pozvedne a k němu vzhlíží. – „Ta hanba hrozná, již nám dcera činí, mne, ženo, jako skála tvrdá tíží. Že nezhynul jsem raději již dříve, než na hlavu mou přišla taká hana! Mně krev se v žilách pění, vzpomenu–li, že žije s ním až dosud neoddaná.” V rty zpráhlé zaťal zuby křečovitě, svou rukou mávl nad svou bílou hlavou. Přistoupil k oknu, přitisk na sklo čelo a mlčky zřel v noc zimní, smutnou, tmavou. Po chvíli delděl pak: „Hůl sem, klobouk starý, jsem tady zas, než půlhodina mine, – 19 buď přivedu ji ssebous sebou pod krov zpátky, neb... neb mou pěstí tvrdou jistě zhyne!”... * Na prahu stanul, chmouřil svoje čelo, zrak jeho žhavě,žhavě jako šelmě zářil... Zři na ně. Ona v prostřed jizby stála, u stolu ten, jenž jeho dítě zmařilzmařil. Již pozvéd ret... V tom zrak mu stranou zbloudil, on sáhl rukou ve vlas rozpačitě, – zřel, kterak z kolébky své malé ruce vztahuje k němu usmívavé dítě. A srdce jeho,jeho jak led v žáru tálo, hlas selhal mu a v oku se cos chvělo; sám nevěděl as, jak to všecko přišlo – a v mžiku líbal dítěti již čelo... Pak jak by styděl se, hned zmračil čelo a vzhlédl k nim. V tom počal se však chvěti a místo hněvu, rozpřáhl své ruce a zašept měkce: „Pojďte ke mněmně, děti!” – Když přišel zpět, již půlnoc dávno byla a žena vstříc mu vyšla do alejí... „Nuž jaké zprávy?” nesměle se ptala a jako v podzim list, hlas chvěl se její. 20 On mlčel chvíli. Pak jíji něžně objal, zas jednou po tak dávné, dávné době a na čelo jí polibení vtisk: „To posýlá ti, ženo, její robě.” – A ona v zrak mu udiveně zřela a zašeptala; „Vypravuj mi brzy”...brzy.“... On usmál se a v čelo stáhl klobouk, by nezřela, že on též jednou slzí... 21
Té, kterou miluji.
Mám o tvém zraku pět, jak luzně září, že smavý ret máš, něhu v bledé tváři, že štěstí dalo tobě vděků mnoho, – když přece postrádáš ty všeho toho? – Mám dále psát, že žiješ v plném blahu, že celý den se směješ všemu pouze, že v lesích bloudíš se mnou při měsíci, – když neznáš nic, než jak je krutá nouze? – To víme sami. Sotva že jen časem se v naší hrudi jakás naděj vzbudí, – že hned tu osud vtiskne na srdce nám svou hroznou ruku, jež tak studí, studí! 22
Duše hodin.
Ty vážné hodiny na staré stěně zří dolů ke mně klidně, zamyšleně a tikot jich tak srdcem po vždy chví mi, jak zpívat bych měl jejich píseň s nimi. Od mládí to již moje srdce tuší, že starý stroj ten jistě má svou duši... Je – matka má – ta byla dobrá žena – od děda k svatbě dostala kdys věna – a od té doby visí stále tady... Vždy úctivě jsem jako chlapec mladý zřel na ně, když svou moudře rukou je matka řídila, a kterak tlukou jsem poslouchal vždy v zbožném zanícení... A nyní rcete, že v nich duše není!... To bylo v čas, jak zima se k nám brala, když matka moje, chudák, umírala, 23 zde na tom loži, právě před obrazem... Jak zhasla ubohá, tu tímtéž rázem hodiny umlkly, snad ze vděčnosti neb ze smutku. Tak. – To jest, myslím, dosti a nyní nevěřícím zmlknout sluší, neb přisvědčit, že jistě mají duši... Či příklad prostý, jeden nepostačí? Nuž jeden ještě. Čas sic chvatně kvačí – však dobrák jsem a každému vše sdělím. Kdys rozmrzen jsa nad životem celým, v svůj župan zabalen a s dýmkou v retu se zavřel doma jsem, dal výhosť světu a v hromad knih se jako v moře hroužil. A marně duch můj v jiné kraje toužil, já spjal jej otěží a dobře vedl... Tu pozdě večer, červánek již bledl a noční vůně ze zahrad sem táhla, já seděl zadumán, má ústa zpráhlá plnými doušky večerní chlad ssála; – v tom jakás ruka v okno zaťukala. Pozvednu hlavu, zvědavě ven vzhlížím a ostrým krokem k oknu se hned blížím. Hle, jaké překvapení netušené! Dvé očí zřím a tváře uzarděné, ret chvějící se, malou, měkkou bradu, a vlasy, čelo, všecko ve souladu. Pod hebkým šatem bujná ňader vlna, ta ručka buclatá, tak kouzla plná, – pak nožek tvar – a kdo ví vše již nyní, mne pomátlo. 24 – Tak člověk časem míní, že doma unikne vší zrádné zkáze a za tím doma hřeší, věřte, snáze. – Já chvíli stál,stál jak přimrazený k zemi... Krev vířila mi, ret však zůstal němý. A marně namáhám se, ani slova přes rty jsem nedostal. Vždy jenom znova se vpiji v tahy rušitelky krásné... Až pojednou tu, když mi dýmka zhasne, já přijdu k sobě, a tru svoje čelo. – Pak nevím sám, snad být to již tak mělo, jak mohla splést se moje zdravá hlava, – vždyť to jest ona, jež mi denně dává své knihy číst, – ne, – není to přec jiná, než jako vždy jen dcera sousedčina. A v duchu divím se, že teprv dneska jsem poznal ji, jak spanilá jest, hezká... Dál zvu ji. Váhá jaksi. V malé chvíli však u mne jest již její zjev tak milý... A poprve dnes, po tak dávném čase rozhovor mezi námi rozpřádá se. Mně zdá se býti vzorem pravé ženy a každou chvílku dříve netušený tah v její povaze mně odkrývá se. A pak ta něha! Oko skryté v řase, neskrytá šij a záchvěv její hrudi mně nový vždy jen v prsou obdiv budí. Jsem rozechvěn. A nevímnevím, jak to ani vše přišlo, tisknu ret svůj k její skráni 25 a líbám v rty ji. Odpor klade malý. Však marné vševše. Mně tváře žárem plály a rty jen hrály. Počala se chvěti, já pevněji ji tisk však ve objetí... Již jistě odvracel náš anděl tváře, by nezřel hřích, tak plný teplé záře, již jistě ďábel sletěl s pekla na zem, by radosť z nás měl. Než však tímtéž rázem hodiny počly bít na této stěně... My oba ohlédli se vyděšeně a jako mráz nás projelo jich bítí.bití. Já vyskočil a chtěl je zastaviti a konec učiniti mrazivému ryku... V tom ona pozvedla se okamžiku, – snad ozval se v ní výstražný hlas matky – svůj vzala šátek, pak zjev její sladký mi prchnul z jizby, zmizel v nočním tichu. A konec bylo všemu: touze mé i hříchu. – Zde mohu přestat snad. A nyní sluší se tázat vás, zdá má stroj hodin duši? 26
Bouře.
Dvě tmavá okna, za nimi jest ticho, jen mřížovím ven prchá něco kouře..kouře... Ve vnitřku? Dusno, vlhko a much plno a kolem tma jest. V srdcích? – Bouře! – Zde oba jsou. Co o nich říci třeba? On sedí na loži své čelo chmouře a ona spí. Toť bez stáří jsou lidé. A jejich život? Bouře, bouře, bouře! A zde tak ticho, mrtvo, vše tak klidné a vetché tak,tak jak bílý oblak kouře... A za tím ňadrem, za tou klidnou tváří, za bílým obláčkem, – kdo řek by, – bouře! – 27
Na podzim.
Se stromů listí spadalo již na zem. Kraj změnil se a spustnul téměř rázem. Pták hnízdo opustil a zalét v dáli a černá zem tam, kde dřív květy plály... Mrak tmavý nad hlavou mi klidně dřímá – a marně vítr perutěma svýma jej rozhání... Jak pevná stojí skála... Zem zachmuřená jest, ni jedna malá jiskerka v tmu tu hroznou nezasvitne. Zem hrobem jest, bez všaké zdoby třpytné... Jsem zemdlen již tou krásou jednotvárnou, jež mnohou úpomínku ve mně žárnou na zašlé mládí, na ztracená léta, na štěstí, které jednou v žití zkvétá, vzbudila... Hledím tupým zrakem k zemi... Mně kol to pusto, kraj ten mrtvý, němý rozchvívá v nitru, svírá mne a leká... 28 Má duše ubohá, ta cosi nyní čeká, že kdosi půjde tímto hrobem, tichem, po této zemi, která trpí hříchem, že zvedne zrak a zvolá mocným hlasem: „Již konec bludu, – vykoupení já sem!”jsem!“ A bída, hlad v tom ve propasť se zřítí, a chudým nám že lepší vzplane žití! 29
Lazar.
U krbu seděli; kněz vážným hlasem z veliké bible mocnými čet slovy, co bůh řek přísný kdysi bohatému, co později pak něžně Lazarovi. A paní, pán i mládež, co zde byla, vše poslouchalo v zbožném zanícení... A děkovali v duchu, boháčů že víc takých bídných v celém světě není..není... V tom dole pod okny se nářek ozval, pláč, sténání a pusté sluhův klení, jež chvělo vzduchem se,se jak drsný vítr..vítr... U okna všichni byli v okamžení... A v dvoře žena v hadrech, rozedraná, u prsu dítě majíc nerozvité, – se bránila všem, chtěla sousto chleba, – však ona žena – a ti – šelmy lité... 30 Pán smál se v oknu, a pak dolů zvolal: „Nač ruší žena poklid odpolední, chcem ticho teď.” – Pak zmizel opět. – A v pokoj dral se ženin povzdech slední. Tu paní děla: „Jak ten lid jest drzý, od doby té, co zavlád zákon nový”...nový.“... A ticho zas. – Jen kněz čet dále vážně o ubožáku, chudém Lazarovi. 31
Album.
Mám nerad po vždy život suchopárný..suchopárný... Mně v prsou víří jakýs pocit žárný, jenž stále pohání mne v kraje jiné... Když myslím: „Dost již,” – tu než půl rok mine ten starý štír zas v srdci se mi hlásí, a chvatně jak šíp kol mne letí časy, já stárnu sic, však plápol nezhasíná... Ty se mnou jdeš. Ty přec jsi, duše, jiná, ty nejsi z ostatních, jimž marně pravím, že musím plout tím proudem žití dravým, že marná řeč jich, marné namahání, mne stále že cos pryč, pryč popohání... Ty ze všech jedna zbyla jsi mi pouze! – Ty se mnou zkoušíš, jak je trpká nouze, ty nejlépe víš, jak ten mráz je drzý, co značí to, když vřelé, těžké slzy 32 nám večer chleba černou skývu smáčí... A tobě jediné to říci stačí, že přijdou časy lepší, lepší jistě... Hleď, album mám zde. V každém listě jest obraz jeden. Ten zde mojí matky. Jen vzhlížej dále na ten úsměv sladký, na její oči... Ona dobrá byla, – věř, že víc,víc než my oba zakusila... Převrátím opět. Líbí se ti, dítě? Proč rdíš se mi, proč rozpačitě svou hlavu kloníš k prsoum? Znáš jej taky? Ne, není možno. – Tyto krásné zraky, tu tvář již dávno, dávno kryje země. Pojď, dítě, sem a přitul blíž se ke mně, chceš, budu o něm tobě vyprávěti? – To bylo v čas, když ještě jako děti – pod přísným dozorem svých professorů v lavicích dusných tiše, bez hovoru jsme sédali. My vždycky spolu byli, my spolu hrávali jsme, žili, snili a stejně protivným nám vždycky býval ten školní život... Jako bouřný příval nás oba žití vír v svou náruč strhl... On v plné důvěře se ve svět vrhl –, šel s tváří zářící v ty hrozné vlny... A záhy poznal, že jest život plný jen sklamání a nikde že již není 33 ten zlatý paprsk štěstí, vykoupení, jenž mohl by nám tmu tu osvítiti... Kdys našel jsem ho. Pět let může býti již tomu dnes. Byl sešlý, bledý v líci, rozmrzen chudák. Hercem kočující se společnosti stal. – Stisk mně mocně ruku, zrak zrosil se mu. Čet jsem mnohou muku ve tváři jeho. Nemoh slova ani mně říci již a chudák v zajíkání kol krku kles mi, líbal moje rety. Zřel na něho jsem. V divadelní cety byl obléčen. A kolem jeho skrání z papíru koruna se v zlatém plání pyšnila... Představoval právě krále..krále... Tu pojednou se vzpřímil. Nenadále mi rychle děl: „Vše„Vše, o čem jsem kdys snívalsníval, mně odnes v moře bouřný žití příval, mé sny jak mračna v dálku odletěly... A troskou jest, co po život jsem celý v své duši choval, jako drahokamy... Jen jedno ještě mám... Jsme tady sami? – Já nerad druhům svým bych k smíchu sloužil. – Ty ještě víš snad, po čem vždy jsem toužil? Po smrti slavné v středu lidí mnoha! 34 A na to myslím všady, kam jen noha má šine se... Kde smrť bych takou našel?...našel?...“ Dál nedořek... Jej křečovitý kašel přepadl dravě, v tváři jeho svaly se napjaly a oči žhavě plály. Já trnul jsem a myslil v oné chvíli, že v náručí mi skoná druh můj milý... Leč – za nedlouho mohl vstáti zase. Zřím na něho, jak zvolna probírá se, jak chvějnou rukou slzy s očí stírá, ve kterých záblesk poslední již zmírá. „Kde přestal jsem,?”jsem?“ děl slabým hlasem ke mně. „Jsi unavený, – nemluv,” pravím jemně, „vždyť zítra čas...” – Chtěl říci cosi, v tom ze zákulisí k nám přišel kdosi a děl mu, že má vystoupiti právě. Mně ruku podal, pak ji přitisk k hlavě a na to kráčel na jeviště zvolna. Tu srdce palčivosť mé náhle bolná, jak břitký meč projela. Dobře cítil jsem v duchu svém, že život jeho zřítil se v propasť černou, jíž smrť jméno dali... 35 Pak zřel jsem ho. Měl pláštík jakýs malý a žezlo v ruce, mluvil mocným hlasem... Já viděl však, jak v tváři jeho časem cos cuká mu, – já tušil brzkou zkázu. Teď, dítě, nechvěji se ani v mrazu tak, jako tehdy, když jej na jevišti jsem zřel, že síly poslední své tříští... Měl smáti se. Však jiný pocit chví se kol rtů mu. Vidím, kterak potácí se, jak zavírá zrak – a tu skoro rázem kles přemožen jsa, vysílený na zem, krev temná z rtů mu proudem vytrýsknula... Já na nic nedbal. Láska ve mně hnula se sílou lví... V té u něho jsem chvíli, mu pomahám, co stačí moje síly, chci zvédnout jej, by mohl dýchat zase... On kývá hlavou jen a usmívá se. Tu zašept těžče: „K čemu namahání, dík, dík ti, – umírám však bez reptání, kol stojí lid, – to smrť má slavná dosti...” Víc nemluvil... Já v hrozné zoufalosti svou tvář jsem zakryl, myslil jsem, že zšílím... Pak k němu kles jsem... 36 Nediv se, že kvílím mé dítě teď, když právě vzpomínám si na něho. Já snad také někdy kamsi, jak on si zajdu pro smrť divnou, temnou... Pojď, přitul se a poplač si teď se mnou! 37
Cestou.
Kol bahno zelené jest, žlutý rákos a tady cesta těžkým běží pískem... My v staré pryčce oba zadumáni, – dvě vrásky září na tvém čele nízkém... Ta cesta nudná, jako ten náš život, od doby té, kdy stín se vkradl tmavý v tvou duši, – v moji. Oba zadumáni své tiskneme si rukou těžké hlavy... Co ztratili jsme, nikdo nenalezne, když cestou života jsme jeli tryskem, kol bahno zelené jest teď a rákos a tady cesta těžkým běží pískem. Chřest rolniček mdlý kolébá mne ve sny, zřím líně s okna pláně na bezmezné... Jsem unavený. Konec všemu, všemu... Co ztratili jsme, nikdo nenalezne... 38
Za letní noci.
Ven pohleďte, noc plná letní krásy, hvězd na obloze, jako zrn se třese; – kde bloudil jste dnes celé dopoledne? On usmál se a zašept: „V černém lese.” My byli též. A moje mladá žena květ trhala a poslouchala ptáky, jež ráda má. Co vy jste činil v lese? – „Pro nejdražší svou hledal jsem cos taky.” Pro nejdražší svou? – Jahody snad rudé, neb květ, jenž pln jest ranní, vonné rosy, či malin skvost a ostružiny tmavé, neb péra drahá, jež pták v křídlech nosí? On usmíval se stále všemu pouze, svým zrakem zbloudil na své prsty časem, pak stiskl ret a mhouřil svoje oči, děl zvolna, sotva slyšitelným hlasem: 39 „Květ, jahody a péra, vše mi k smíchu, – to sotva někdy zalétne mi do snů!... Na také věci nemáme my času. – Já na rakev své dceři hledal sosnu.” 40
Honec.
On nejkrásnější z honeckých byl hochů měl velký zrak a vlasy zlaté trochu, jak kříšťál bílé čelo, plné rety a v tvářích jak by pučely mu květy nejhezčích růží, co jich v parku měli... Když uzřela ho, ruce se jí chvěly a ňadra velká její pracovala. „Kdo jest on?,”on?“ sluhův svých se chvatně ptala a zrakem pila v sebe jeho tahy. Když domu přišla, šperk ztrhnula drahý a byla mrzutá, své tiskla čelo... A večer pak, když slunce spát již mělomělo, svou nejvěrnější chůvu zavolala v pokoje zadní. Tu jí těžkou dala úlohu provést ještě noci této. Když žena třásla se, tu děla: „Sketo, chci, musí být to, musí přijít ke mně!” Pak hlasem tklivým domlouvala jemně 41 a hladila jí drsné, těžké vlasy... A chůva posléz síly dodala si... V čtvrt hodině stál před ní udivený..udivený... A oči plály bohaté té ženy, jak oči lvice, vilné, rozvášněné... Rty chvějí se jí, krev se k srdci žene a prsa touhou div se nerozkočí...nerozskočí... „Jsi chudý, vím to,”to.“ dí a v jeho oči zří upřeně. „Chci všeho tobě dáti, hromady peněz, co jen bude přáti si duše tvá. A matka tvoje ráda povolí. Nuž mluv, co tvé srdce žádá za to, že budeš u mne v noci státi a vějířem mé skráně ovívati? – Nuž, rci jen, hochu, zanech bázlivosti! Snad krásné oděvy a zlato, skvosty, či meče, kordy, pušek vzácných řady?” On chladně děl: „Jsem na otroka mladý!” – 42
Odkaz.
Byl bledý vždy a chodil zamýšlený, své oči stále upřené měl k zemi. V továrním hluku, v prostřed svojich druhů on jediný byl tichý mezi všemi. Jak oženil se, těžko uhodnouti, měl ženu však i dítě, poupě malé... Čím ale vše to? On jen v duši hloubal a o čems přemítal a bádal stále. A časem děl těm, jížjež ho pokoušeli: „Kdo přemýšlí, ten nikdy nezakrsá, až jindy vše vám řeknu”.řeknu.“ – Neřek vícevíce, neb stroj mu rozrazil kdys vetchá prsa... Když umíral svých drahých druhů v středu, v své ruce těžké třímal knížku stále; – a šeptal slabě: „Jediný to odkaz pro moje ubožátko, dítě malé...” 43 Chtěl vstáti ještě... Marné namahání, dva záchvěvy a konec žití v chvíli... A odkaz když pak slavně otevřeli – v něm opsány dvě básně pouze byly... 44
Hnízda.
Přes pole vítr bouří, sténá, hvízdá, zahradou letí a rve stará hnízda, v nichž nedávno se ještě ptáci hřáli – a chatu trhá, jež se smutně krčí pod stropem tvrdé, žulovité skály. A vítr zlý je. Škube starou střechu, na okna vrh se a na lože z mechu, v světnici úzkou proudem se již valí..valí... Ve vnitř tak studeno. A přece kdysi dvě duše zde se milovaly, hřály... Kde teď je všechno? Pusto kolem, na ložích prázdno; prázdno za tím stolem, teď vítr zde jen a ten hučí, hvízdá... Zhřívám se u kamen a vzpomínám si na život, chatu, na rozvátá hnízda. 45
Palaestina.
Jej smečka Švédů k stromu přivázala a v tvář mu plili, vztekali se, smáli... Pak buben starý s vozu jeden shodil a v kostky na něm o démanty hráli. A schlíplý žoldnéř s vousem nekonečným, – jenž samá plíseň byl a bahno, špína, – děl posměšně: „Ta česká, celá země již brzy schudne jako Palaestina... Co my necháme po své svaté pouti, to káně urve a smeť ještě jiná... „HeHe, není pravda?” – A ostatní řvali ve smíchu hrozném: „Česká Palaestina”.Palaestina.“ Jen muž ke stromu pevně přivázaný své oči mhouří a své rety svírá... Jej srdce pálí, vzpomínka se mnohá svým krutým bodcem v jeho ňadro vtírá... 46 A po výsměchu šelem vínem zpitých, jichž slova jej až do hlubiny mrazí, on zašept k sobě: „Má vlasť Palaestina, – však škoda jen, že spasitel jí schází.” – 47 Obsah.
Ptáci5 Z nádraží7 Jiří9 Poslušná10 Skizza z cest12 Z hospůdky13 Její román15 Z listu přítelova17 Stará povídka19 Té, kterou miluji22 Duše hodin23 Bouře27 Na podzim28 Lazar30 Album32 Cestou38 Za letní noci39 Honec41 Odkaz43 Hnízda45 Palaestina46
E: sf; 2004 48
Bibliografické údaje

Nakladatel: Jonáš, Karel
(Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 48

Věnování: Červený, Stanislav Edgar
(Šlechetnému vlastenci, velectěnému panu Stanislavu Edg. Červenému věnuje na důkaz úcty K. J.)