Z listu přítelova.
Mám stíhat ji? Nač také poblouzení! –
Dnes odjela. Vím, jak to umluvili,
když včera spolu v zahradě mé byli,
že prchnou v zem, dnes, zákonů kde není...
Já mlčky tisk jí ruku, brvou ani
jsem nepohnul. Jen jako bych tak maní
jí na čelo jsem vtiskl polibení...
A ona smála se v tom okamžení,
ač cítil jsem, že přece jen se chvěla,
když na vždy, na vždy opustit mne měla,
když v svět jít chtěla, kde ji nouze čeká...
Až dosud cítím, jak ta ruka měkká
v mé dlani spočivá tak teplá, malá,
jak třese se... A ještě chvíli stála,
pak vymkla se... A konec všemu na vždy. –
Tu pocit žhavý, jak bych kruté vraždy
se dopustil, mé srdce projel náhle,
má prsa vzedmula se a rty zpráhlé
17
cos zvolaly. Však marně. Ona spěla
již chvatem k němu – a mne neslyšela...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Mám stíhat ji? Nač také poblouzení,
nač bránit jim, když mají se tak rádi...
Co na mne záleží, co na mém mládí?
A lásku nutit tam, kde sama není, –
nač také šílenství a poblouzení! –
18