Ptáci.
Jak havran peří černý měla vlas
a oko její luzný lesk a jas
a hrdlo jako slavík mělo zvuků...
Však úsměv bolný na rtech se jí třás,
vždy byla smutná a nevyšla z domu,
že chudák měla zmrzačenou ruku.
Já často řek jí: „Zanech smutku již,
vždyť každý nesem svůj si těžký kříž,
buď pevná přec, pojď jednou do přírody,
kde, dítě zlaté, bůh je tobě blíž,
tam sednem do trávy a budem poslouchati,
jak zpívá pták a šumí bouřné vody.”
Posléze svolila. Byl letní den,
vše bylo ticho, větřík vanul jen,
když vyšli jsme si do malého háje.
Svět před námi byl všecek otevřen,
vše mohli jsme z té velké knihy čísti,
zpěv potoků i lesů snivých báje...
5
V tom vytrhl nás ptáků chvatný let,
jížjímž tihli v dálavu, v ten šírý svět,
kam nás to všechny rádo, rádo svádí...
A slzí měla při tom plný hled.
„Viz,” děla mi, – tak„tak v dálku šerou prchá
mněmně, mrzačce, to drahé, zlaté mládí.”
Od doby té již nikdy nechce ven,
snad v zahrádku svou někdy vyjde jen,
jak mlha chudák pomalu se ztrácí...
Já často bývám nad tím rozechvěn,
že na světě jsou ještě tací lidé,
jež k slzám donutí ti malí ptáci.
6