Té, kterou miluji.
Mám o tvém zraku pět, jak luzně září,
že smavý ret máš, něhu v bledé tváři,
že štěstí dalo tobě vděků mnoho, –
když přece postrádáš ty všeho toho? –
Mám dále psát, že žiješ v plném blahu,
že celý den se směješ všemu pouze,
že v lesích bloudíš se mnou při měsíci, –
když neznáš nic, než jak je krutá nouze? –
To víme sami. Sotva že jen časem
se v naší hrudi jakás naděj vzbudí, –
že hned tu osud vtiskne na srdce nám
svou hroznou ruku, jež tak studí, studí!
22