Duše hodin.

Karel Jonáš

Duše hodin.
Ty vážné hodiny na staré stěně zří dolů ke mně klidně, zamyšleně a tikot jich tak srdcem po vždy chví mi, jak zpívat bych měl jejich píseň s nimi. Od mládí to již moje srdce tuší, že starý stroj ten jistě má svou duši... Je – matka má – ta byla dobrá žena – od děda k svatbě dostala kdys věna – a od té doby visí stále tady... Vždy úctivě jsem jako chlapec mladý zřel na ně, když svou moudře rukou je matka řídila, a kterak tlukou jsem poslouchal vždy v zbožném zanícení... A nyní rcete, že v nich duše není!... To bylo v čas, jak zima se k nám brala, když matka moje, chudák, umírala, 23 zde na tom loži, právě před obrazem... Jak zhasla ubohá, tu tímtéž rázem hodiny umlkly, snad ze vděčnosti neb ze smutku. Tak. – To jest, myslím, dosti a nyní nevěřícím zmlknout sluší, neb přisvědčit, že jistě mají duši... Či příklad prostý, jeden nepostačí? Nuž jeden ještě. Čas sic chvatně kvačí – však dobrák jsem a každému vše sdělím. Kdys rozmrzen jsa nad životem celým, v svůj župan zabalen a s dýmkou v retu se zavřel doma jsem, dal výhosť světu a v hromad knih se jako v moře hroužil. A marně duch můj v jiné kraje toužil, já spjal jej otěží a dobře vedl... Tu pozdě večer, červánek již bledl a noční vůně ze zahrad sem táhla, já seděl zadumán, má ústa zpráhlá plnými doušky večerní chlad ssála; – v tom jakás ruka v okno zaťukala. Pozvednu hlavu, zvědavě ven vzhlížím a ostrým krokem k oknu se hned blížím. Hle, jaké překvapení netušené! Dvé očí zřím a tváře uzarděné, ret chvějící se, malou, měkkou bradu, a vlasy, čelo, všecko ve souladu. Pod hebkým šatem bujná ňader vlna, ta ručka buclatá, tak kouzla plná, – pak nožek tvar – a kdo ví vše již nyní, mne pomátlo. 24 – Tak člověk časem míní, že doma unikne vší zrádné zkáze a za tím doma hřeší, věřte, snáze. – Já chvíli stál,stál jak přimrazený k zemi... Krev vířila mi, ret však zůstal němý. A marně namáhám se, ani slova přes rty jsem nedostal. Vždy jenom znova se vpiji v tahy rušitelky krásné... Až pojednou tu, když mi dýmka zhasne, já přijdu k sobě, a tru svoje čelo. – Pak nevím sám, snad být to již tak mělo, jak mohla splést se moje zdravá hlava, – vždyť to jest ona, jež mi denně dává své knihy číst, – ne, – není to přec jiná, než jako vždy jen dcera sousedčina. A v duchu divím se, že teprv dneska jsem poznal ji, jak spanilá jest, hezká... Dál zvu ji. Váhá jaksi. V malé chvíli však u mne jest již její zjev tak milý... A poprve dnes, po tak dávném čase rozhovor mezi námi rozpřádá se. Mně zdá se býti vzorem pravé ženy a každou chvílku dříve netušený tah v její povaze mně odkrývá se. A pak ta něha! Oko skryté v řase, neskrytá šij a záchvěv její hrudi mně nový vždy jen v prsou obdiv budí. Jsem rozechvěn. A nevímnevím, jak to ani vše přišlo, tisknu ret svůj k její skráni 25 a líbám v rty ji. Odpor klade malý. Však marné vševše. Mně tváře žárem plály a rty jen hrály. Počala se chvěti, já pevněji ji tisk však ve objetí... Již jistě odvracel náš anděl tváře, by nezřel hřích, tak plný teplé záře, již jistě ďábel sletěl s pekla na zem, by radosť z nás měl. Než však tímtéž rázem hodiny počly bít na této stěně... My oba ohlédli se vyděšeně a jako mráz nás projelo jich bítí.bití. Já vyskočil a chtěl je zastaviti a konec učiniti mrazivému ryku... V tom ona pozvedla se okamžiku, – snad ozval se v ní výstražný hlas matky – svůj vzala šátek, pak zjev její sladký mi prchnul z jizby, zmizel v nočním tichu. A konec bylo všemu: touze mé i hříchu. – Zde mohu přestat snad. A nyní sluší se tázat vás, zdá má stroj hodin duši? 26