Z nádraží.
Pět čekalo nás. Pusto na nádraží.
Jest poledne a slunce žhavě praží,
vzduch těžký jest a mihotá se, chvěje...
Zřím klidně, zadumán jsa, na koleje,
po kterých svit se slunce zlatý plazí...
V tom táhlé písknutí, jež v horku mrazí.
Zamhouřím zrak. – A v malé na to chvíli
vlak přede mnou již sténá, hučí, kvílí...
Co nyní nastalo, to nelze vypsat ani:
skok s vozu, výkřik, prudké objímání –
co smíchu kol, co ptaní, slz a chvatu!..chvatu!...
Teď s lokomotivy muž v modrém šatu
sestoupil rychle a v kout míří tmavý,
kde obrysy zřím mladé, ženské hlavy.
Již u ní jest a v témže okamžení
se vzduchem hlasité chví políbení.
A ona ptá se, špoulíc ret svůj smavý:
„Jsi ty to, muži, bez pohromy, zdravý?
Ty ani nevíš, jak jsem se dnes bála!”
On směje se: „Co dělá naše malá?” –
7
Víc neslyším. Jdu nazpět rychle k městu,
jsem rozechvěn a matu si dnes cestu;
prach, slunce žár, vše, vše mne tíží, dusí
a život můj se protiví mi, hnusí...
A ptám se sebe: Zdali také tobě
kdos přijde vstříc? Snad žena nebo robě,robě
neb přátel dobrých hlouček aspoň malý?
Krev k hlavě žene se mi, víří, pálí:
vždyť nemám nic,nic než čtyři holé stěny!..stěny!...
Dnes teprv cítím, jak jsem opuštěný...
A marně hlavu tisknu, hladím čelo
Ač vymlouvám si, že tak býti mělo,
přec potácím se, cestu sobě matu,
zřím všude ženu s mužem v modrém šatu.
8