Na síni kdys lidohlučné posvatného Vyšehradu,
Na Čechově zlatém stolci věhlasný Hleděvic seděl,
Hleděvic, bohumil věštec, z umění zván lidu Krokem.
Na hlavě mu Čechův vínek, Čechová berla mu v ruce,
S berlou vínek vladoznačný let devět Halatem chován,
Tři květné dcery u stolce, líbezný choti plod jeho,
Choti Nívy lepotvárné, tři věštkyně bohům milé.
Osudné v jich rukou desky, jež otec psáti jim velel.
Káša mocnost bylin tajnou, a všecku znala přírodu,
Znala všem neduhům líky, a kouzlila slovem zdraví.
Zpytující druhá, Tetka, co jest člověk, co mír, co bůh,
Věkožízným bohům poctu dáti kázala, ne tvorům,
Tvorům jejich, stromům, ohni a hvězdám, kamení, vodám.
Vladorodná třetí dívka, Libuša jméno pěvkyni,
Kouzelným varytem skály pohýbala, co Amfion.
Tyto tři dcery u stolce, řeknul by vtělené umy.
V pravo v levo kosým křídlem kmeti, leši a vládyky;
Je zastoupil kolem národ, národ mnoholičen k sněmu.
Tu ze zlatého Krok sídla věštím takto počal hlasem:
„Tři dni oběť bohům dáno; slyš národe, co vůle jich,
Vůle, již chovají tobě tři věštkyně bohům milé.
Vám muží bujarých srdcí, jimžto za praporem bylo
Reka jíti, dadoucího to sladké jméno vám, Češi!
Vám jsou ty bohaté vlasti bohové dali na věky,
Od stříbropramenů Labských až tam Vltavy ku pěnám.
Bozi všaké dadí dobro: je chovať – snaha člověka.
Ni vaše vám lvová chrabrost, ni silné paže obrana,
Ni tvá porada, Černouši, pěkný valohrdý Budeč,
Ni tento na tvrdé skále strmící Vyšehrad svatý.
Rozum cvičný, a národství v mysli velké, to hrad peven.
Jazykem jedno živ národ: toho smrt – jeho záhuba.
U stříbrotoku vod rybných, pustíce lesové budy,
Sruby zděláte pospolné: duší spolkem obec květe.
Lesy pod toporem padnou; tam kde šelma děsí bory,
Bude hustoklasé žíto vláti se větru rozdechem.
Kde vstává, kam lehá slunce, na severu, i tam kde jíh,
Na vše strany pozírejte, skoumajíce umem čilým
Zemi žírnou, kterou statní ujali plukové Čecha,
Slušno jest dar bohův znáti, jeho neznať – nemíti jest.
Aj báně železokrušné! – Tvé Botáku jich odkrytí,
Zemi tu v držení dávám, nech ať tvých buchotem kladiv
Němé zahlaholí stráně, v žeřavém teče proudu kov!
Život bez železa trudný: železo v boji vítězem,
Než lépe se třpytí v rádle a v ženců veselých dlani.
Zlatopíské vidím louky: synové bujna Rohslava
Váš nález. Tam ryžovníci! nechť vám péře se kov drahý.
Co jest komu bohem dáno, aniž bráti mu nesluší.
Chovejte však i srdcí svých: mnohýmť je pohybel zlato!
Bohaté jsou Čechů vlasti, bohaté na drahé rudy:
Pastýř v poli hodí kámen vzácnější skota za skotem.
Aj tam vody mocí tajných, věčná, země, ti oslava,
Z tvých dolů putujícímu prýští se klokotem zdraví.
Zdraví ti v bylinách roste, z nebe tvého kane zdraví.
Řeky, plesa, lesy, hvozdy pište na březových korách,
Na korách březových pište všecku svých bohatost dědin.
Vodu, zem, též oheň, větry, vše znáti probytečno vám.
Všecko znáti velí nouze, i věční velejí bozi.
To ještě Světovid káže: Hudbu a zpěvy Čech miluj.
Mocí hudby, zpěvu kouzlem krotnou i sapaví lvové.
Sem pěvče s varytem zvučným, tu chrám Světovidův svatý,
Tu pěj ctnost a Čechův slávu v libém přírody rozměru.
Tu líbezných zpěvů soudce Krok ti pravdolibý sedí.
Ty pak Mane ctiodbojný, rodobijce, chuti vrahu!
Ty skotí povahou zdurný, zapřahán budi se skotem.
Tobě vlasti milovníku, ve Ctinovsi hrobu svatá
Uchystána s Čechem pocta: tebe v světle Merot vodí.
Radamas Tasanům hrozným nevydá v pohybel tebe.”
Domluvil. Povstali všickni kmeti, leši a vládyky,
Chválíce Kroka věhlasnost, i věštkyně jeho dcery.