Píseň o zvonu.
(Z Schillera.)
Pevně zděnou země kryje
Formu z hlíny pálené.
Dnes se ještě zvon ulije!
Chutně, chaso! k ruce mé.
Jen kdy horký pot
S čela teče v hod,
Jméno mistra dílem slyne;
Požehnání z nebe plyne.
Když dílo vážné počínáme,
Tu vážné slovo v čas bývá,
A práce, an my rozmlouváme,
Nám veseleji uplývá.
9) Nesmrtedlnost starých básníků.
47
Tak nyní beřme v rozjímání,
Co zde slabá moc působí;
Ten matný muž jest k pohrdání,
Kdo nesmyslil, co vyrobí.
Toť muže krásí neomylně,
A protož rozum také má,
By u vnitř rozvažoval pilně,
Co rukou tvoře, vykoná.
Sneste hornou smrkovinu,
Ale dobře sušenou,
Ať se hustí v oddušinu
Plamenové naženou.
Vařte v peci měď
Cínem pak se řeď,
Má-li tuhá tekutina
Býti pravá zvonovina.
Co v této jámy hlubokosti
Mocí ohně se vystaví,
To na zvonici u výsosti
Své dělatele oslaví;
Potrvá věky budoucími,
Povábě sluchy k pozoru,
A bude kvíliť s truchlivými
A zbožné volať ke zboru.
Co v hloubi dole zemšťanovi
Proměnné losy přinesou,
To vráží tamto v zvučné kovy,
An naučně to roznesou.
48
Ajta! spousta plyne k voli,
Znám to z bublin náskoku.
Hoďte tam popelné soli,
Ta pomáhá roztoku.
Pěny prosta též
Dlužna býti směš,
By kov, švárně vyjda z ruky
Dával čisté, plné zvuky.
Neb slavným zvukem radování
Vítá nemluvně milené
V prvním života putování,
Jež koná, od sna vedené.
Ještě mu v lůně budoucnosti
Nehody spí i blaženosti.
Vzor něžný mateřské milosti
Je v zlatém jitru ostříhá –
Čas jako střela ubíhá.
Od dívky hrdě opuštěné
V svět pacholisko harcuje,
A prošed země oddálené
Domů se hostem vracuje.
A spanilou a květoslavnou,
Co s výše nebe podobu,
Zří lícem kázanou a mravnou
Výtečné panny způsobu.
Tu touha bezejmenná kloní
Jinocha ku samotině,
Slz toky mu se z očí roní,
Vyhýbá ryčné družině,
Jde za milenkou stoudně v sledy,
Jejími oblažený hledy,
49
Co nejkraššího v lučině,
Snáší v ozdobu dívčině.
O, touhu něžnou! sladké city,
Zlatý věk první milosti!
Oko vidí nebeské byty,
A srdce plýtvá v blahosti.
O, kéž by měly květy věčné
Té mladé lásky doby vděčné.
Píšťaly žlutěť vidíme!
Omočím nyní tu trest,
Jestli osklenou spatříme,
Že zralý tok, známka jest.
Chutně, chaso! běž,
A ohledej směš,
Zdaliže se látky dvojí,
Nehebné a měkké pojí.
NebNeb, kde se přesné s jemným víže,
A s mírným silné poutá blíže,
Tu slyšán bývá dobrý zvuk.
I hlediž ten, kdo k slibu chodí,
Zda k srdci srdce též se hodí;
Jeť krátko bludu, dlouho muk.
Líbezně panenský hraje
Vínek v kadeřích nevěst,
Když, veselí jich hlásaje,
Zvoní z věže blahověst.
Ach, nejkrasší věku svátek
Končí květen života,
S rouškou, s pasem béře zmatek
Bludů mylných pěknota.
50
Zápal hasne,
Láska ostává,
Na květy jasné
Plod nastává.
Tělem, duší
Muž se kruší,
Klopotě, baže,
Píle, se snaže,
Měně a boře,
Štěpě a tvoře,
Mocí a lestí
Sháněje štěstí.
Nesmírné proudem hrne se zboží,
Na sýpkách zlatá špíže se množí,
Přibývá prostoru, zrůst béře dům,
A v domu vládne
Hospodyň zprávná,
Dítek máti;
Řídí v ctnosti
Domácnosti,
Cvičí dívky,
Zdržuje hochy,
Spoří, střádá,
A pořádá,
Pracuje, pílí
Každou chvílí.
Zásobou truhly špihuje drahné,
Frčící niti vřetenem táhne,
Chrání ve skříni za mnohý den
Vlnu bělostnou i sněžný len,
Vždy pilna k prospěchu krásy dání,
A nemá stání.
51
Otec pak okem utěšeným
Od svislí domu dalekohledných
Plésá nad požehnáním svým,
Zhlídá štěpnice zlatoplodné,
Pátra stodoly prohnuté,
Prostory sýpky nasuté,
Na poli vlny zrnorodné.
V hrdosti chlubí se jeho ousta
Pevně co světa samého spousta
Zlým proti oupadům
Stojí mi skvostný dům! –
Ale osud mocně vládne,
S nímžto není smlouvy žádné,
Klopotem přijde neštěstí.
Boh pomozi! počnem líti,
Lom má zubovatý hled.
Když uzříte na čep bíti,
Rcete svatou průpověd.
Nuže, tak se staň!
Bože domu chraň.
Již se ryhou, dadouc čmoudy,
Valí ohňorudé proudy.
Jeť dobročinná ohně moc,
An krotí se a opatruje,
Co člověk tvoří, způsobuje,
V tom jemu platen na pomoc;
Však strašna jeho božská moc,
Když z pout se vymkne, vyřinuje,
A kráčí stopou svobody
Ten divoký syn přírody.
52
Nastojte, když v náplň bídy
Vzrostouc bez ubránění,
Skrze lidné města třídy
Hrozně těká znícení!
Neboť živly nenávidí
Rukostvůry zemských lidí.
Z oblaku
Zdárnost chodí,
Déšť se rodí;
Z oblaku i v čase tom
Bučí hrom!
Jak to kňučí s výše věže!
Bouře jde!
Krvavé jest nebe,
O, to není vedro denní!
Bijí v zvon!
Jaký shon!
Vznikna oheň s plápoláním
Zbíhá třídy zažeháním
Větrového spěchem křídla;
Vroucí jako z peci hřídla
Žíří vítr, jiskry deští,
Okna břinčí, trámy třeští,
Děti kvílí, matky bloudí,
A pod krní
Bravi mrní.
Běh a outěk, kam pohledne,
V noci světlo jako ve dne,
Dlouhou řadou, z ruky v ruku
Vědro lítá; vzvýši v luku
Sopcí proudy, valy vody.
Chomol vyje přižene se,
53
Hlukem hledá plamene;
Plamen v suché rolné plody
S praskotem se v sýpku nese;
Bouří v krokví suchém lese,
Jakby v vání náramnosti
Mínil všecku z spodu zem
Vyrvať prudkým klopotem,
Vzroste nebes do výsosti
Velikán!
Losu dán
Ustoupá, kde větší síla,
Člověk, vida svého díla
Zhynutí
V trnutí.
Stojí prazdné spáleniště,
Chomolů vzteklých stanoviště:
V pustých oken vydutí
Hrůza sedí,
Do nich oblak s nebe hledí
Vysoký.
Naposled
Ještě k zvratku
Svého statku
Člověk jednou hledí zpět –
Pak vesel půjde v šírý svět.
Ač krutá jeho nechvíle,
Vždy útěchy mu přeje nebe:
Sčítá milé své vůkol sebe,
A hle! vidí vše své milé.
Do země to šťastně přišlo,
Forma již se nalila;
54
Kéž i zdárně na den vyšlo,
By se práce zplatila.
Což ať nevrhlá? –
Forma roztrhlá? –
Ach, snad sladkou za nadějí
Trpké pohromy se dějí.
Tmavému lůnu země svaté
Věříme ruk svých tvoření,
Věří své rolník osení,
A doufá, že mu v klasy zlaté
Dá zrůsti nebes souzení.
Stkvostnější símě zarmouceně
Do lůna země skrýváme,
A k krašším losům utěšeně
Že z rakví zkvěte, doufáme.
Temně s výše chrámové
Zvoní zvuky hrobové;
Vážně v průvod znějí smutné kovy
Na poslední cestě poutníkovi.
Ach! toť manželka jest drahá,
Ach! toť milá, dobrá máti,
Od knížete stínů černých
Jata choti z rukou věrných,
Outlým dítkám mileným,
V jejím květu zrozeným,
Ježto míle kojila,
Jich se rústem blažila –
Svazek něžný domu všeho
Jest rozvázán na věky:
Ach! již věrné matky jeho
Není mezi člověky!
55
Není té, jíž blahou dobou
Byl on péče, potěcha,
Bude vlásti nad sirobou
Nelaskavá macecha.
Dokud zvon nám nevystydne,
Hmotnou práci ostavte,
Jako ptactvo v houšti klidné
Svobodně se zabavte.
Hvězdy zasvítí,
Péče necítí
Slyše chasník na klekání;
Mistr se trápí v neustání.
Chutně chodě
Bystrým krokem
Pozdní poutník v pustém lese
K milému se domu nese.
Bečíc tíhnou k stáji ovce;
Jdou i skotu čelatého
Hladká stáda bučíce,
Zvyklé chlévy plníce.
S mandeli do stodoly vůz se klátí,
Mnohokvětý na snopech věnec leží,
Ryčný mladý ženců lid k tanci běží.
Ticho, pusto na náměstí.
K tovaryské světla záři
Sedá čeleď jasné tváři.
Brána skřipíc zavírá se,
Země mrakem obstírá se;
Měšťana však nezatrudí
Černá noc,
56
Ješto zlocha strašně budí:
Bdějíť práva na pomoc.
Řáde svatý, synu nebe
Požehnaný, skrze tebe
Zvolně, lehce, chutně pojí
Své se k svému, města stojí,
Z lesů vyšli spolku chtiví,
Nespoleční lidé diví.
Ty i mezi lidské stavy
Uvodil jsi tiché mravy.
Tebou dražší svazek spiatý
K vlasti milé podnět svatý!
Tisíc ruk se hýbe v píli
U veselém spojení,
Zjevují se tajné síly
Skrze vroucí snažení.
Pod svobody drahou stráží
Mistr i chasník pracuje,
Každý svým se místem blaží,
Posměvači zdoruje.
Práceť krása obecenství,
Požehnání občana,
Ctí-li krále důstojenství,
Ctí svá pilnost měšťana.
Míre milý,
Shodo sladká,
Panuj, panuj
Míle městu tomuto!
Kéž dne toho nezasvítá,
Anť by vojny láje lítá
Vztekle v tyto tiché doly
Vrhla sebe,
57
Anby nebe
Na hvězdném se stkvěje polu
Milostně,
Ohnivělo od plápolu
Měst a dědin žalostně.
Výchladu jsme dočekali:
Zrušte nyní stavení,
By se smysly radovaly
V podobizny zdaření.
Tlucte každý zvlášť,
Rozhrušíce plášť:
Má-li zvon kdy zhůru vstáti,
Třeba formu v kusy dáti.
Neb mistr formu rozhrušiti
Můž moudrou rukou, a kdy vhod,
Však běda! když se vyprostiti
Kvapí sám žhoucí rudy plod.
Tu bouří hřmoty hromovými,
Dům puklý vztekle oboře,
A jako vraty pekelnými
Ven soptí strast a pohoře.
Kde mocí hmotných tupost vládne,
Nevznikne zobrazení žádné,
Když lůza zvolnost uchvátí,
Tehdáž blahost se rozvrátí.
Žel, když se troudný bouře zárod
V měst lůnu tajně shromáždí,
Sám ztrhav sobě pouta národ
Se strašně s sebou zavraždí.
58
Tu lítý rozbroj za řemení
Rve zvon, an vyje zahučí,
A posvěcen jsa k míru znění,
Ukrutné heslo zazvučí.
Svobodu, rovnost pokřikují,
Pokojný měšťan béře braň,
A ulice se naplňují,
A těká vraždy lítá saň.
Tu ženy hyénové šprýmy
Z nepřítele si třápají,
A srdce zuby pardovými
Z živého těla škubají.
Utuchne zbožná všecka bázeň,
Není nic více svatého,
An zlobě v cestu nejde kázeň,
Zlý zapuzuje dobrého.
Jsou tygři v hněvu ukrutnější,
Jsou krutší lvové dráždění,
Však ze vší hrůzy nejhroznější
Jest člověk ve svém šílení.
Ó, běda těm, kdo božskou svíci
Dadí slepému, běda těm!
Nemůž mu svítiť, ale žíci,
Vsy, města klásti popelem.
Tento den mi radost nese!
Jako hvězda, Bohu děk,
Sličný, hladký zjevuje se
Kovový mně výlupek.
Líčí se celé
Leskem vesele,
59
Náměť štítu způsobného
Také chválí mistra svého.
Sem, rychle sem!
Kolem, chasníci, obstoupíme,
Okřtíme zvon a posvětíme,
Concordia ho nazůvem,
By stal se smírcem, obec vodě
Ke srdečné a klidné shodě.
Vždy bývej k tomu povolán,
Nač byl od mistra udělán!
Vis v oblohové blankytnosti
Nad stánky země nízkými;
Buď hromu soused na výsosti,
A mezuj s světy hvězdnými;
Mluv s hůry, jako ony svíce,
Ta jasná hejna hvězdných ok,
Jenž tvorce chválí kolujíce,
A věncovaný vodí rok.
Jen k věčným věcem opravdovým
Vzni hlas úst jeho kovových,
A rozměrem se hodinovým
Dotýkej křídel časových.
Zapůjčuj losům mluvu svého,
A, maje srdce bez citu,
Svým aspoň hlasem proměnného
Provázej živobytí hru;
A vyučuj, že jako mizí
Nám v sluchu plný jeho zvuk,
Tak stálost na zemi jest cizí,
Tak toho světa míjí hluk,
60
Nuže, teď provazu silou
Z jámy vytáhněte zvon,
Aby v říši zvuků čilou
Vstoupil na větrný tron.
Zhůru, zhůru, výš!
Zdvih’ se, visne již.
Radost zjevuj městu denní,
Mír buď první jeho znění.