SEBRANÉ DROBNÉ SPISY
VERŠEM I PROSOU.
[1]
Spolku dobrodinců.
k zachování na pohled mrtvých,
jehož původem byl Vys. urozený pán hrabě Leop. Berchtold
(† 1809),
potom náčelníkem Osvícený kníže Isidor z Lobkovic
(†1819).
I.
Drahý, libý živote,
Sladká bytu zvyklosti,
Dárku boha nejstkvostnější,
U něhož tvůj byt vezdejší!
Tebou, rajský klenote,
Cherub věčně se ukájí,
Červ, se vina, tebe hájí.
Povědom tvé sladkosti
Člověk nad vše tebe cení.
Život, život vážné jmění,
Základ každé blahosti;
Kde ho není, nic tu není,
Na zemi i v věčnosti.
II.
Ach, tu malou jeho částku,
Vyměřenou člověku,
Hubí tisíceré psoty;
Zima, horko, kruté sloty,
[3]
Nenávistní živlové,
Žízeň, hlad a morové,
Péče trudné,
Vášně bludné:
Hrozí všude lítá smrt! –
Strašně, strašně zní to jméno,
Buď cokoli dověřeno,
Duši leká hlahol: Smrt! –
Hlukem se skal proudové
Valí domy jako drástku,
Chvátí tvory zátopou;
Smrt jde všudy za stopou,
V tiché hloubi očihuje,
Moutí vzteklé výlevy;
V ohni Moloch souseduje,
Tmavé hroby, skalní sluje
Plijí zhoubné výjevy.
Dusí uhel potutelný,
Hroznu nápoj hojitedlný
Před životem dýchá Smrt!
Smrt své dráhy jedovaté,
Záhubivé neduhy,
Na chudé i na bohaté
Ssílá, mrzké podruhy.
Nejen země nebezpečna:
Nebe hromem třepícím
Život stírá;
V srdci zvírá
Vášeň vztekem hubícím;
Vražedlnice, ach! bezděčná,
Líté braně
Samobojstvu podává;
4
Ruka daná ku ochraně
Svou katankou se stává.
Život lidský, prostřed smrti,
V okamžiku dojde drti:
Visí tenké na nitce,
Plamen jeho slabě hoří.
Ustřihne-li s přeslice
Závistná ji sudice,
Jestli božský oheň shoří,
Veta, veta;
Žádná Klotho toho světa
Tenké vazby nescelí,
Aniž ohni Titan který
Oživěti povelí.
Jedno má jen přítel smutný,
Čím svou těšiť sirobu:
Všechněm jest ten los urputný;
Život – cesta ku hrobu.
III.
Váhá-li ostřím Atropos,
An doutná jiskra života:
Nastojte, jestli nepospíchá
Mroucího ohně nerozdmýchá.
Dchem lásky lidská ochota,
Přechvátí nešťastníka los;
Že bratří nejsou člověky,
On zhasne, zhasne na věky.
Než běda, běda,
Jestli doutnající troud
Života se v rakvi znítí;
Hrůza, hrůza, an kdo cítí
5
Nad sebou ten strašný soud:
Smyslem povědomu sobě,
V tmavém, těsném býti hrobě,
V dušném puchu,
V smradném zduchu
Mezi mrtvolami,
Červy a žabami,
V smrtném chladu,
Za lup hladu;
Spátečnou se vzteklostí
Hryzoucímu do kostí,
Kdežto hlechne pláč a lkání,
Líté bydlí jen zoufání.
Hrůza, hrůza strašlivá
Býti v hrobu za živa!
IV.
Nač lidu sběh?
Ti ohromení přátelé?
Ta choť omdlévající,
Ty děti plakající?
Ach! srdečného přítele,
Ach, manžela i otce kvílí.
Uchvátil proud jej smutnou chvílí.
Tam leží bídný živočich,
A zamčen jemu zrak i slych;
Bezvládné oudy,
Bezdušné tělo,
Tupé citu omráčení
Smrti náhlé oznámení.
Dokonává,
Hasne! –
6
Ha, kdo ten,
Který upocený klopotá,
Rozrážeje lidu dav?
Anjel pomocný! –
Bratra z nouze vychvacuje,
Z hrdla smrti vydírá,
Usnulé city probuzuje,
Zamčené smysly otvírá;
Od sna budí, život křísí –
Dobrotivé nebe!
Mrtvý ožívá!
Již se vůkol sebe
S podivem dívá,
Již líbezné světlo vidí
I tvář bohorovnou lidí.
Ha, slyš přátel radování,
Viz manželky objímání,
Pláč radostný milých dětí
Novrození otce světí.
Ale s božským pocitem
(Požehnání lidu nese)
Přítel lidský raduje se,
V životu zas dobytém.
V.
Vítej lásko k člověku,
Spolutrpné smilování!
Lásko jemná k poslouchání
Žalostného nářeku;
Dobrotivé, moudré nebe,
Dbajíc o člověčenství,
Vštípilo nám v srdce tebe.
7
Toť tvé sídlo, leč že sebe
V tvé uváže vlastenství
Nízké samomilenství.
Tvůj jest, kdo zná milosrdí,
Kdo se k bídě nezatvrdí
Druha svého, neb cizince,
Dobroděje neb zločince,
Živočicha rozumného
Nebo zvěře bezumného;
Kdo jest světu dobrodince;
Jaké koli jmeno jeho,
Konfucij, neb Taut, neb Sidný
Humbert nebo Berchtold vlídný,
Berchtold, oběť člověčenstva,
Jeho čest a ozdoba,
V cizině i u vlastenstva!
Vyšší s nebe podoba
Kázal světa drahné půli
Na Africkém pohoří,
V Asiatském zamoří
Lásky lidské božskou vůli.
Turků lítých krotil zlost:
Ale doma pěknou ctnost,
Podlé statných Angličanů
Zvěčnil v srdci u občanů.
Sláva Čechům! u nich ctnost,
U nich z věku do věku
Pěkná láska k člověku
Žive Berchtoldovým vzorem,
Žive jasným Isidorem!
8
Spokojenost.
Život můj jest jaro tkvoucí,
Volný, tichý, blažený;
Ani citem velmi vroucí,
Ani tupě studený;
Ne to bývá, které chřestí,
Ale mírné, pravé štěstí.
Mramory a pyšné kovy
Buďte panské libostky;
Prostočisté moje krovy
Osednuly milostky.
Zlatostropé pánům kryty
Dají rovně – krátké byty.
S Pomonou mi vůkol domu
Libá Flora obcuje;
Plodného mi žádný stromu
Chytřec nepostřihuje.
Chromky drev mé jako lidí
S utrpením oko vidí.
Hustolistá obrubuje,
Jilma potok hadový,
Její chládek pokynuje
V horku na sen makový,
Nedbá zdutých větrem loží,
Koho sníček v chladu boží.
9
Háj, kde Amor mile bloudí,
Trudy větší zahojí;
Ten mne k zvěři v ústup loudí,
Zvěř se krotká nebojí:
Nemilujiť myslivosti,
Nejsa schopen ukrutnosti.
Neznám nouze, ani zbytu,
S přirozením hoduji;
Střídmě, prostě býti sytu,
Ale zvolně libuji.
Dobrá vůle v jídle, pití
Zachovává živobytí.
Mělnické, to trudolomné,
Někdy strast mi zahání,
K tomu sladké strojí pro mne
Česká ženka líbání.
Sousedovo jasné čelo
Štěstí moje dělá celo.
Jako nebe ráno v létě
Klidný v duchu zjasněném,
Rád vše vidím na tom světě
V pěkném světle růženém.
Člověk vše dle svého zraku
Vidí v světle nebo v mraku.
Lidi kochám jako sebe,
Moudré, bloudy – snět i květ;
Ani peklo ani nebe
V světě vidím – ale svět.
10
Blázen, komu hlava hoří,
Peklo, nebe z světa tvoří.
Okolo mne pléše dítek
Ryčná, zdravá rodina,
Zkvétající jako kvítek,
Jejžto kojí lučina.
Jedním stromkem, jednou duší
Zvěčniti se moudru sluší.
Smrti čekám bez toužení,
Ale také bez leku;
Dá-li plynné, sladké pění
Nebe mi až do věku.
Sytému chci světa hosti
Říci sobě: Žil jsem dosti.
Jeseň.
Ajta jeseň! Krásy mizne ráj,
Utajen zápach louky ambrové;
Zasmucuje plésavý se háj,
A lesem chřestí pršky listové.
Do zrcadla stříbrných toků
Se nenahlídá kvítnatá pažiť,
Hlas pěvných lásky výroků
Přestal utěšené pastviny blažiť.
11
Povzbuzený předcitem časů
Dalekou se na pouť vystrojil jeřáb,
Do blažených pod nebem pasů,
Kamž jej stálý tíhne léta váb.
Aj nastala má jeseň také;
Líce spadují, smysly se tmějí;
Péče kolem smutnooblaké;
Vše druhdy jaré síly hybějí.
O duše má! stroj se z oudolí,
Jež zima severem náhle zamrazí;
Pospíchej v ty blahé rolí,
Kde života žádná smrt neobrazí.
Rybářská píseň.
Osuda rybákům lahodí,
Voda pole jim, pluh je lodí;
Semene na záhon nehodí,
Ve keseru žeň však nachodí.
Kudy zemi vln tok protéká,
Role zasahá jich daleká;
V moři bohatý lov je čeká,
Hlubina i žádná neleká.
Nebesa se mračnem zatají,
Vlny vody mutné se vlají,
Ale oni bouřem nelají;
V moku ryby kalném lapají.
12
Rybaři ti švarní a pleší
Vždy u vodě ladné se těší;
Lichota nemá v nich peleší,
Proti Bohu řídko kdy hřeší.
Kdy se tuto pak dost naloví,
V životě si věčném pohoví;
Kudy v nebe, Petrem se doví,
Bohu je, rybák, rád opoví.
Elegie na smrt Stanislava Vydry,
3. prosince 1804 zemřelého.
Co tak smutně, jako hrana, zvučí
Přes ty zimní roviny?
Proč ten vítr úpěnlivý hučí
Tam od Pražské doliny?
Zvuk to smrti! Vydry více není!
Zarmoucená vlast to lká,
Vydry není! Ach, to v bolestění
Opětuje duše má.
Těžce, žalostivě stará vzdychá
Máti Akademie;
Shaslať její slávy čásť nelichá:
Vydra její nežije.
13
Smutkem kryté, dějí, spolu stojí
Božské její podoby;1)
V chrámu Páně tkví ten Janus dvojí,
Čtyry řádů způsoby.
Teskná, vzácná, opět vystavená
Pocto muže velkého,
Od přátelské lásky posvěcená,
Dcero žele pravého!
Svědkyně ty proudů výmluvnosti,
Slzys téci spatřila,
V něžto Vydru plná klopotnosti
Láska k mistru vylila.
Dnes zas pláčem obor ušlechtilý
Polévá tě žalostným;
Neb co Vydrovi byl Šteplink milý,
To byl Vydra milým svým.
Vydry není! Zamklo ticho losné
Ústa pravdy hájící; –
Nebije to srdce nebenosné,
Spí ta hlava myslící.
Vydry není! ustal k nebeskému
Rozpalovať umění,2)
V němž se krásná muži srdnatému
Stkvěla hvězda spasení.
1) Naráží se na kastrum, které Šteplinkovi nebožtíku schvalně vzděláno bylo, čtyry fakulty neboli řády umění představující. Vydra výbornou řeč tenkrát svému učiteli držel.
2) Posluchači jeho vědí dobře, jak o mathematice smýšlel.
14
O vy, jenž jste od úst k ústům z něho
Božské pravdy píjeli,
Pravte, také-li jste podobného
Učitele viděli?
Vy, jimž srdce k srdci jeho lnula
Užším poutem milosti:
Dobré duše! Vás-tě neminula
Střela trpké žalosti! –
Otec žákům, dobrý pastýř stádu,
Vlasti žil, ne sobě sám,
Odpusť hano, žil i svému řádu,3)
Bohu žil i Uměnám.
Bez lichvy všem světlo učenosti
Jako slunce vzněcoval; 4)
A kdy statkem přispěť nemohl dosti,
Srdce s chudým zděloval.
Šťastný v práci, stav se kmetem činy,
Zůstal dítě celostí;
Nic mu od ohně, nic od neviny
Neubylo starostí.
3) Jesuitou býti sobě po celý život za největší milost a štěstí pokládal. Co pastýř duchovní se osvědčil v Jeníkově, a častým onde i onde kázaním. Vyšla kázaní jeho v Praze u Herrla 1799.
4) Sprostý, ať nedím chudý život veda, nikdy obyčejných repeticí z platu nedával.
15
Svévolnému světské zloby rohu
Ctnostné prsy v odpor dal;
Mládež vodil ku pravdě a Bohu,
Které v srdci schovával.
Již ho není! Větre, věj to k Hradu
Osiřelé Králové; 5)
Usvadnul štěp plodný z toho sadu,
Kde se rodí Čechové. 6)
Věj to k Brnu, Praslovanů sídlu,
Toť ho ctností krmilo, 7)
Věj to k města Klatovského bydlu,
Jenž ho Musám světilo.
TamTam, kde Jičín u hor zasněžený,
Dones tento truchlý žel,
Kvěl, že umřel jeho druhdy ctěný
Prvotinný učitel.
Ale na ta pole Jeníkova
Úpěj žele klopotem,
Jemuť svatá láska jinochova
Byla v smrti životem.
5) V Hradci Králové se narodil l. 1741 dne 13. listopadu. Tam také u Jesuitů mezi r. 1750–57 na gymnasium studoval.
6) Balbin, Orličný, Kocín a jiní.
7) V Brně po dvě léta byl v noviciatu; v Klatovech též dvě léta pěkným uměním se učil; v Jičíně co magister na gymnasium své učitelství počal.
16
Strašný mor své vztřásal křídlo černé
Nad tou smutnou planinou;
Pastýř padl, mřelo stádo věrné,
Zbírala smrt kořisť svou.
Kdo se ujme stáda zsiřalého,
Kdo ty mrtvé pochová?
Který Kurcij nedbav žití svého
V jámu smrti život dá? –
Vydra k stádu hrdinsky se váží,
Chce se ztratiť za jiné,
Avšak dobrý Anděl jemu stráží,
Vydra v smrti nezhyne.
Jemu nehledaný řetěz zlatý
Strojí Akademie;
Praha kanovnický plamen svatý
O čelo mu ovije. 8)
Zdeť půl věku slavně od úst jeho
Plynul pravdy libý zvuk,
Jinocha jej, muže, starce ctného
Slyšel otec, syn i vnuk.
Dlouho střídmost muže ocelila,
Neznal literátů mdlob:
Až předc starost sílu olomila,
Bylť mu ach! též cílem hrob.
8) Roku 1800 vyvolily ho Pražské vysoké školy za rektora; snažením pak senátu akademického byl kanovníkem u Všech svatých.
17
Jednak prvé píti jemu dána
Číše trpká zkoušení:
Zavřína jest jemu jedna brána
Lahodného patření. 9)
Třikrát našla zima kormoutlivá
Starce polousleplého,
Ale odpírala duše živá
Moci losu hrozného.
V sobě osten žele nenadějný
Taje stařec výtečný,
Vždycky ještě učitel byl stejný,
Horlivý a srdečný.
Takto ovocem se ušlechťuje.
Polou rozštípený břek:
Takto u Trafalgar svítězuje
Jednoruký Anglův rek.
Než, ach! pitá číše přehluboko
Znova jeví trpkost svou,
Černý pavouk druhé starci oko
Zatkal věčnou mrákotou.
Neuzří víc lahodného kvítí,
Ani krásnou dennici:
Jen to vnitřní světlo jemu svítí,
V nesměřené temnici.
9) Roku 1799 oslnul na levé okooko.
18
Ještě, slepý stařec, vystupuje
Na Parnasskou vrcholi,10)
Eyler český, míry vyjevuje
Vlastenskými hlaholy. 11).
Závidělo však ho nebe světu,
Do dna číši trápen duch:
Druhý smysl lidský zavřín kmetu,
Vzat jest jemu drahý sluch.
Již v něm jen ten božský plamen hoří,
Jímž se dějem člověky,
Ach, i ten již ukrutná smrt moří,
Ten i zhasnul na věky.
Teď tam leží s smysly zavřenými,
Podobizna přesmutná,
Nač nám v světě losy nezměnnými
Všechněm lidem přijíť má.
Včera hvězdy nebe prostranného
V hlavě nosil spočtené:
Dnes jej zaobejme veškerého
Lůžko prstem změřené.
Co jest člověk, ten tvor velebený?
Prachu bydlitel, a prach!
Učený buď, nebo neučený,
Smrt jest jeho jistý vrah.
10) Vydal v slepotě své latinské básně.
11) Počátkové aritmetiky od St.Vydry; v Praze 1806.
19
V tomto zimou nyní ztuhlém těle
Pěkný oheň bydlíval;
V této lepence duch skoumatele
Nesmrtedlný myslíval.
Již jest tam, kde v lepší jistotnosti
Tycho světy zpytuje;
Kde Klein měří nebes prostrannosti,
Kde můj Strnad obcuje.
Již ho ten, jenž nade všecky jiné
Byl mu jména svatého,
Již ho velký Šteplink k srdci vine,
Mistr žáka vděčného.
Vstoupil, kam ho silná z země víra
Za života vzpínala,
Tam se k Stvořiteli všeho míra
Duše jeho ubrala.
Sčítá slunce, skoumá divné tvory
Nedohledných tuto hvězd,
Stoupá na planétů nových zbory,
Divů nových svědkem jest.
Vidí nebe jinák obmezené,
Než si je tu končí snář;
Vidí živlů svazky utvrzené,
Vidí Boha tváří v tvář. –
Vy, jenž učitele ztraceného
Jinochové kvílíte,
Vy ten obal ducha zjasněného
Matce zemi vrátíte.
20
Neste k hrobu srdce, jehož schrány
Vás v své kryly milosti;
Vzhlédne Vydra od nebeské brány
Na ten skutek vděčnosti.
Dokonejte službu lásky vřelé,
Spusťte tělo v tmavý hrob,
Potom rakev svého učitele
Slzou horkou každý skrop.
Každý lkaje nasyp chladné prsti
V smutnou poctu duchovi,
Muži, vlastenci dvě věnuj hrsti,
Třetí učitelovi.
Čest ta králům chybí, ač že v žití
Krve pro zem nešetří,
Nedostane jim se v zemi bytí,
Práchnivějí v povětří.
Nepláče ho sice smutná vdova,
Nekvílí ho vnukové,
Pláče hodna však smrt panicova;
Plačte vy ho žákové.
Plačte vy, jimž sladké příbuzenství
V srdci budí čitedlnost,
Plač ho každý ctitel člověčenství,
Plač ho, komu milá ctnost.
A ty, muži svatý, do vzkříšení
Odpočívej blahého,
Jehož čáka životu i mření
Učila tě šťastného.
21
Tamto někdy, Volšan 12) pomíjejepomíjeje,
Vzdechne Čechův posledek:
Ach, že také muže, bez naděje,
Všepotroucí zhubil věk!
A když k hrobkám zajde citem hnaný,
Snad ten nápis najíť můž:
„Od povděčných žáků pochovaný
Leží tuto velký muž.
„LiniálLiniál a circin praví tobě
Jeho umění a ctnost;
Jevilť měrou, pronášel i v sobě
Dokonalost, upřímnost.
„Umřel,Umřel, ale paměť jeho kvete
Po veškeren časů běh,
Bylť jest dobrý, jakž jich málo v světě,
Člověk, pěstoun, kněz a Čech.”
Slavěnka Slavinovi.1)
O ty, jakým tebe nazvati mám nejhodněji jménem,
Slávo a rozkoši má, vlastenče, kochánku, miláčku!
Dlouho, ba dlouho je tvou pohrdáno (a právě-li?) dívkou;
Mně, když Nymfy jiné štěpnými se pyšnily věnci,
Jedva planý a dosti malý byl k ozdobě kvítek.
12) Vesnice, blíže které se pochovávají Pražané Starého a Nového města.
1) Sam. Rožnay (†1815) vydal Anakreona českého v Praze 1812.
22
Ty mně se zavděčuješ kyticí tou z Enny a Tempe.
Znám to milé kvítí řecké po vůni lahodné;
Outlíčkou i trháno rukou, i v krásotě svíží.
kdyby prostolibým je chtěl také vázati poutkem,
Jak sama v záňadří krásná je nesla Helenka,
Neb jako výborný svázal je Tevtoně Herder:
Záviděly Slavěnce by tvé po celém kraji Nymfy.
Zákona však volná píseň volného je věstce.
Od tebe dar každý vzácen: tys pýcha Slavěnky;
Tyť ne zření vděčného jenom, ty i více naděj se!
Oldřich a Božena.
Víš ty, kde selskou děvici
Vzal kníže za ženu?
Proč Peruc ves, a studnici
Tam zovou Boženu?
Své vlasti neznaje běh,
I jsi-li ty Čech?
K své zvůli Oldra kníže byl
A pro své trampoty
Kdys v troubu lovčí udeřil,
Tu šlechta s holoty
Se hrne z Postoloprt,
I lovec i chrt.
A hurra! honba v lesině,
A z lesa hlučí v plaň,
A knížeti tu v dědině
Se jeví dražší laň.
I jal se v pocitu stáť,
Se diviť a ptáť:
23
„Hle! peroucí tu děvici
Tam při tom roubení;
O div! v té malé vesnici
Tak pěkné stvoření!
Kdos kvítku v pustině nám,
Jak zváť tebe mám?”
Dí ona: „Slovu Božena.”
A její hled se rděl:
„Ta Božena jest má žena,”
On zase pověděl.
A zeman volně se smál,
Lid v podivu stál.
„O lovče, netrop, kdoskoli,
Si smíchy z prostého,
Jsem dívka veská jakkoli
Však ducha čestného.
Tvůj, Pane, v městě je svět,
Tam květe ti květ.”
„Ho, ho! ty děvo, knížeti
Květ kde chce rozkvětá,
Ty měj mé slovo v paměti,
Bůh zítra více dá.”
Stál zeman do zemi vryt,
Má potěchu lid.
A hurra! honba klopoce
A zmizne v lesině.
O jak se troudí hluboce,
O jak je dívčině!
A zeman jitra se bál,
Však lid jeho přál.
24
„Ať na hrad choť mi vypraví
Dvůr slušný ústrojně,
A knížecí mi oslaví
Trůn žena důstojně.
Kde květe krása i ctnost,
Tam urozenost.“
A z jitra slyš! tu ve vrata
Cos náhle drnčelo,
A stál tu vůz, i od zlata
Se všecko třpytělo.
I vejde družina k ní
A v úkloně dí:
„Svou kníže velí ústrojně
Choť na hrad vypraviť,
Tvá ctnost a krása důstojně
Má trůn mu oslaviť.
Ctí jako urozenost
On krásu a ctnost.
„Změň choti panská prostý šat
V ten stkvostný zlatohlav,
Však na panovný vezmi hrad
Ten tichý, prostý mrav.
Ten tichý prostoty mrav
Jeť nad zlatohlav.
„Vděj na ty zlaté kadeře
To drahé kamení,
Jest jeho leskot krásy tvé
Jen slabé znamení.
Co s krásou rovnané tvou
Demanty, co jsou?
25
„Těch perel mírná jasnota
Tvá ňádra ozdobí:
Jim ctnota tvá i dobrota
Se v ceně podobí.
O pro tvou ctnotu a čest
Co perla, co jest?”
Odína dívka v drahý šat
A v perly, kamení,
A vypravena strojně v hrad
Pro trůnu zkrášení.
Tu, ačtě národu vděk,
Vstal zeman i řek’:
„O kníže! chceš ty – právě-li?
Nám kněžnu selku dáť?
Vždyť páni z panstva brávali,
Svůj k svému má se znáť.
Aj, předky v paměti měj,
A zemana dbej!”
„Ha! ty zemanstvo blahové
Měj ve cti rolní rod!
Ze Stádic tvoji vládcové
Svůj vyvodili plod.
I platí krása i ctnost
Co urozenost.
„Či vezmu cizozemkyni,
A v hřívu lepík dám,
Bych zjednal vrahům vůdkyni,
Bič strojil Čechům vám?
Lép kněžnu z národu míť,
Než z ciziny vzíť.”
26
A ulovené dívčině
Dal kníže korunu,
A byla prostá Čechyně
Hle! sláva na trůnu.
I plésal vysoko lid.
Byl s zemany klid.
Víš nyní, kde tu dívčici
Jal kníže za ženu,
Proč Peruc ves a studnici
Tam zovou Boženu?
Své vlasti poznaje běh,
Tak jedno jsi Čech!
Zuzanna.
Pravdivý příběh.1)
Jaký to povyk! jaký lidu hluk
Tam, kde se ta šatlava černá!
Zuzanna lomí ruce věrná.
„Smiluj se nebe! zde co mrzký kluk
Můj manžel bez viny do zlých muk
Uvržen zuřivými je dráby,
Pro bůh, jedové mezi žáby.”
1) R. 1418 dne 30. máje Mikuláš Pichl, primas Litoměřický, s městskou radou čtyrmecítma mladých měšťanů k husitství se znajících, bez vyššího potvrzení v Labi utopiti kázal, ani zetě svého nešetře.
27
On v spolku jiných – měšťanstva to květ. –
Kam mítali lotry a žháře,
Po skřipci je dán do žaláře,
Kde okna ni dvéře nerůznily zed,
Kde plíce zavíral puch a jed,
Tu s třímimecítma se troudil,
Že s odpapeženci zabloudil.
A v zatvrzeném soud ukrutný
Vydán Lidomírově městě:
Že k lepší nelnuli cestě,
Topiť v řece zbor ten urputný.
Primátor přísník slovútný
Směl nález na zetě psáti,
To slz mnoho jej mělo státi.
Přiběhla Zuzanna i padla k nohám,
Prosící otce krutého:
„Ach pro boha, otče, dobrého,
Nedejte na smrt, neostavte mukám,
Nebuďte katem zeti svému sám,
Na světlo, svobodna ho dejte,
S zetěm dceru svou zachovejte.”
„Bloudíčku, bloude, nebuď ti žel
Bludníka i odpapežence.
On sám sebe dal v zavržence,
Sám od věrných odstoupiti směl:
Kterak s pravověrci by bydleti měl?
I ďáblu-li směl duši dáti,
Bůh káže rybám tělo žráti.”
28
„Ach otče, nekáže, to zlobě se zdá,
Bůh náš, ten bůh smilování,
Hříšníky vodí ku pokání;
Ten bůh duše pro bludy ďáblu nedá;
O, mějte milost, ať s vámi ji má.
Na světlo, svobodna ho dejte,
S zetěm dceru svou zachovejte.”
„Co právně celá rada ustavila,
To nelze rušiť jediníkům.
Dnes, dnes zavilým bludníkům
Žití měra zlého se doplnila.
Hleď, by proti právu ty nehřešila.
Chci – nelze jinak se státi –
Jiného ti manžela dáti.”
„Ach přeběda vám ukrutníkům!
Bůh s vámi nevcházej v soudy,
Jak vy zde chodíte s bloudy.
Bůh slunce vysílá hříšníkům,
Vy světlo hasíte bludníkům.
Ach šetřete manžela mého,
Nevdáte mě víc za jiného.”
„Spokoj se, spokoj, dcero nezbedná,
Jinak kdy nemůže to býti:
Hůř mohlo by tobě se díti.
Nic, nic mu milosti nezjedná,
S bludníky milosti ni bůh nezná;
Nemnož smutného divadla,
By též ty do trestu nepadla.”
29
I vymkne otec odsud hněvivý,
Splnit pospíchaje soudu,
Slzí zanechal dceru proudu.
Změnil se dceřin pohled truchlivý,
Jevil jí v tváři smích se divý:
„Vezou chotě, aj jde nevěsta.”
To řkouci se vrhne do města.
A z města lidé davem se hrnou,
A vše k Labi stádně se shání,
Smutného chtivé podívání;
A od věže stráží obklopenou
Vezou tu bludem chasu nakvašenou,
A zběř rozpásaně lítá
Je hlučně pukavci pomítá.
Pak do prámů hnali nastražených
Radostné odpapežence,
(Za smrt v nebi doufali věnce).
Sto drábů kuklami zastrojených
Do vln je mítalo rozpěněných,
Sto drábů dřevcemi stále
Je píchalo od břehu dále.
Mnohou tu plakať, kudy břeh se vine,
Manželku a s dítkami matku
Slyšáno s jekem vody v zmatku.
Zuzanno! Zuzanno, hle muž ti hyne:
Zuzanno, plačí manželky jiné:
Po tobě se tvůj z vody dívá,
Ach darmo-li tvé jméno vzývá?
30
Ne darmo! Zuzanna kvapí na ručesť:
„Ach lásky tolik lidé mějte,
Jen spatřiti manžela dejte!”
A lid prorazí, co vichřice tresť,
Než lid se nadá, ona v proudu jest:
„Můj manžele!” řkouc, ho obejme;
Očím oba proud je odejme.
Užasnul lid, mráz otce pošel,
Zhrozil se své tvrdosti,
A rval hlavu od žalosti,
Proklínaje soud, co vynesti směl.
„Ach! v hrozný soud bůh se mnou všel:
Mne žel spravedlivě troudí,
Bůh sám svědomí nech soudí.”
Hvězdohora.
Hvězdohoro sličná, líbezný ústupe městským
Nadtrucenému žitím! Kde podál od dýmu a těsných
Lžizdvořilosti vazeb, hluku a prachu poklid obývá
S volností, čistý kde vzduch, jímž lehko se dýchá.
Nechceš býti Varům rovnána, ni Teplici valné,
Kde klokotá věčným topená voda přírody ohněm:
Zdroj studený oblíbila jen tuto sobě Rusalka,
Ač že kovem sycený a silou nadaný blaholéčnou
Mok jeho se prýští. Avšak co mu dáti nemohla
Příroda, průmyslem člověk znal nahradit umným,
Získaje var živlem jemu, jej okrášleje vůkol.
31
TuTu, kde nyní zeleným vysoko štítí se porostem
Hostinec úpravný, stál za starodávna Donínů 1)
Poutimilovných hrad, s vznešeným jejž sobě Jaroslav
Zasnoubil Smečnem; bylť on rodu podpora věrných
Martinicův. Sem po stu letech své jméno přinesla
Hvězda Hory, 2) Šternberk hlaholem nazvána nečeským
Nevěsta spanilá; hojitelnou sílu temence
Vážíc věhlasná Marianna 3) vznik dala lázním.
Teď tu přerozkošný pilná ruka pěstitelů ráj
Stvořila z podolí, jež bystřina mlýny ženoucí
Obživuje v prostranný hned rozšířena rybník,
Hned šumným padající mlekem přes louky utíká
Pestrokvětné. Zde topol ztepilý, štěpy tam zlatoplodné,
Dlouhá lip košatých pořadí, stín háje povábný
Zvou na procházky milé, kde smutný odtuchu sladkou
Trud nachodí a neduh zapomíná tíže bolestné.
Sem z okolí blízkého Slaný a Smečno vysílá
Za dnů svátečných mládež her a tance milovnou,
I svou strast nejeden tu volí odkládati měšťan.
Sem Pražané se také, prahnoucí po vzduchu čerstvém,
Rádi berou i chorým zvolují toto bydlo hojebné.
---
1) Bedřich purkrabí z Donína, kterýž s bratrem a otcem po Italii a Němcích putoval (viz Časop. Mus. 1843. str. 354), prodal hrad svůj Oujezdec Bílý Jaroslavu Bořitě z Martinic, pánu na Smečně v r. 1611 dne 10. října. Viz “Beschreibung des Badeortes Sternnerg.” V Praze 1842.
2) Josefa rozená hraběnka ze Šternberka v r. 1758 vdala se za hraběte Františka Michala z Martinic, jíž ke cti to místo nazváno Šternberk.
3) Maria Anna z Klam-Martinic, roz. z Martinic, v r. 1800 skrze doktora Fr. Ant. Reusse dala vyčistiti lučebně vodu tu a založila lázeň.
32
Já se podobně čiji blažena v tvém sídle Rusalko;
Jedno bolí mne, že hustě slyším hlaholy zde nečeské.
O, jelikož mocná bohyně mdlým síly dodáváš,
Síly dodej i Čechům, aby též zde svůj ctili národ.
Krok.
Jinotajitelná pověst, podlé Hájkovy kroniky na listu I–IV.
Na síni kdys lidohlučné posvatného Vyšehradu,
Na Čechově zlatém stolci věhlasný Hleděvic seděl,
Hleděvic, bohumil věštec, z umění zván lidu Krokem.
Na hlavě mu Čechův vínek, Čechová berla mu v ruce,
S berlou vínek vladoznačný let devět Halatem chován,
Tři květné dcery u stolce, líbezný choti plod jeho,
Choti Nívy lepotvárné, tři věštkyně bohům milé.
Osudné v jich rukou desky, jež otec psáti jim velel.
Káša mocnost bylin tajnou, a všecku znala přírodu,
Znala všem neduhům líky, a kouzlila slovem zdraví.
Zpytující druhá, Tetka, co jest člověk, co mír, co bůh,
Věkožízným bohům poctu dáti kázala, ne tvorům,
Tvorům jejich, stromům, ohni a hvězdám, kamení, vodám.
Vladorodná třetí dívka, Libuša jméno pěvkyni,
Kouzelným varytem skály pohýbala, co Amfion.
Tyto tři dcery u stolce, řeknul by vtělené umy.
V pravo v levo kosým křídlem kmeti, leši a vládyky;
Je zastoupil kolem národ, národ mnoholičen k sněmu.
Tu ze zlatého Krok sídla věštím takto počal hlasem:
„Tři dni oběť bohům dáno; slyš národe, co vůle jich,
Vůle, již chovají tobě tři věštkyně bohům milé.
Vám muží bujarých srdcí, jimžto za praporem bylo
33
Reka jíti, dadoucího to sladké jméno vám, Češi!
Vám jsou ty bohaté vlasti bohové dali na věky,
Od stříbropramenů Labských až tam Vltavy ku pěnám.
Bozi všaké dadí dobro: je chovať – snaha člověka.
Ni vaše vám lvová chrabrost, ni silné paže obrana,
Ni tvá porada, Černouši, pěkný valohrdý Budeč,
Ni tento na tvrdé skále strmící Vyšehrad svatý.
Rozum cvičný, a národství v mysli velké, to hrad peven.
Jazykem jedno živ národ: toho smrt – jeho záhuba.
U stříbrotoku vod rybných, pustíce lesové budy,
Sruby zděláte pospolné: duší spolkem obec květe.
Lesy pod toporem padnou; tam kde šelma děsí bory,
Bude hustoklasé žíto vláti se větru rozdechem.
Kde vstává, kam lehá slunce, na severu, i tam kde jíh,
Na vše strany pozírejte, skoumajíce umem čilým
Zemi žírnou, kterou statní ujali plukové Čecha,
Slušno jest dar bohův znáti, jeho neznať – nemíti jest.
Aj báně železokrušné! – Tvé Botáku jich odkrytí,
Zemi tu v držení dávám, nech ať tvých buchotem kladiv
Němé zahlaholí stráně, v žeřavém teče proudu kov!
Život bez železa trudný: železo v boji vítězem,
Než lépe se třpytí v rádle a v ženců veselých dlani.
Zlatopíské vidím louky: synové bujna Rohslava
Váš nález. Tam ryžovníci! nechť vám péře se kov drahý.
Co jest komu bohem dáno, aniž bráti mu nesluší.
Chovejte však i srdcí svých: mnohýmť je pohybel zlato!
Bohaté jsou Čechů vlasti, bohaté na drahé rudy:
Pastýř v poli hodí kámen vzácnější skota za skotem.
Aj tam vody mocí tajných, věčná, země, ti oslava,
Z tvých dolů putujícímu prýští se klokotem zdraví.
Zdraví ti v bylinách roste, z nebe tvého kane zdraví.
Řeky, plesa, lesy, hvozdy pište na březových korách,
34
Na korách březových pište všecku svých bohatost dědin.
Vodu, zem, též oheň, větry, vše znáti probytečno vám.
Všecko znáti velí nouze, i věční velejí bozi.
To ještě Světovid káže: Hudbu a zpěvy Čech miluj.
Mocí hudby, zpěvu kouzlem krotnou i sapaví lvové.
Sem pěvče s varytem zvučným, tu chrám Světovidův svatý,
Tu pěj ctnost a Čechův slávu v libém přírody rozměru.
Tu líbezných zpěvů soudce Krok ti pravdolibý sedí.
Ty pak Mane ctiodbojný, rodobijce, chuti vrahu!
Ty skotí povahou zdurný, zapřahán budi se skotem.
Tobě vlasti milovníku, ve Ctinovsi hrobu svatá
Uchystána s Čechem pocta: tebe v světle Merot vodí.
Radamas Tasanům hrozným nevydá v pohybel tebe.”
Domluvil. Povstali všickni kmeti, leši a vládyky,
Chválíce Kroka věhlasnost, i věštkyně jeho dcery.
Jinotajitelka.
Znáš toho výborného kmeta,
Ten odiv dlouhověkosti,
A stálé mladé živosti?
Kéž v nápodobné čerstvosti
I já svá stará trávím léta!
Jest svůj; však tím kdo nebývá?
Teď škaredě se podívá,
Teď vzhledne opět usměvavě;
Zlý, dobrý jest své ku zábavě.
Ač starý, změnu miluje,
Vždy bouraje a stavě.
35
Kde přílišně rád vidín bývá,
Tam nedlouho se zdržuje;
Však odtud zdlouha ucházívá,
Kde naň si někdo ztěžuje.
I lakomství prý není prázen,
An jako skrbný mnohý blázen
Dost chudý oděv na se vzav,
Svůj starý schoval zlatohlav:
Já však mám pevně za to,
Že posud nosí zlato. –
TenTen, kdo má oči protřené,
Zří ctnosti jeho vznešené.
On potěšuje ztrápené,
A milý balsam do ran lije,
On krásné slávy věnce vije,
A učí hlupce moudrosti.
On, když se lidská srdce dvojí,
Je novým přízně svazem pojí.
Jest pln vždy tiché činnosti,
A v zimě, v letě, ve dne, v noci
Své nedá leniť živé moci,
Nade vše pilnost miluje.
Hra, žert a marné děckování
Jej sužuje i odehání.
Zahálka jej umrtvuje.
Mzdu práci hodnou věnuje,
A přináší, jak může,
Tam bodláčí, tu růže.
Vždy šetří řádu slušného:
A protož moudrý jen s nímním, kde je,
I mluví, rmoutí se a směje,
A blázen to vše bez něho.
36
Syn pravý přirození!
V němž chlouby nemáš ani s vlas.
Můj zpěv, ach! jemu vzácen není,
Ba ani, čtenáři, tvé čtení;
Neb utíká nás obou – čas.
Žádostka i Blahodal.
(Jinotajitelná báseň z V**.)
Žádostka je bystrá, živá,
Ale nedočkavá, chtivá;
Před zrakem jí mrakota,
V mysli touha kormútlivá.
Na tváři hned tesknota,
Hned radosti jasnota
Jeví se, i vášeň divá.
Lahodné jest její snění,
Sladké její probuzení.
Ona den oslazuje,
Blahodala miluje.
Jej v milostném rozčilení
Příliš dívka starala,
A pro chvíle nestrpení
U výčitky se dala:
Tím milého zahnala.
Se smíchem odšel v rychlosti,
A nechal jí v zoufalosti.
Bezsmyslná běhala,
Po všem světě hledala
Nevěrného odběhlíka,
Nemohouc býť bez milíka.
37
Nejprvé šla ke dvoru:
„Viděli jste rozmilého?
Máte Blahodala mého?” –
Šprýmovníkům ve zboru
Zdá se říkať potvoru;
S smíchem praví, kde ho děla?
Kdo jest, aby pověděla,
By vypsala milého.
„Můj milý jest snadno znalý,
Ontě všecek dokonalý;
Laskav je na každého,
Každý laskav na něho.
Um má zdravý, smysl kalý;
Neznal nikdá svízele,
Všudy má své ctitele.”
Načež oni: “S bohem jděte;
Tu své ztráty nenajdete,
Taký člověk, díme vám,
Nepřichází nikdá k nám.”
Žádostka jde odtud k městu,
V klášter vezme první cestu,
Mníc, že tu své srdéčko
Najde v sídle pokojnosti.
Dí jí převor: „Děvečko!
Čekali jsme dlouho dosti
Hocha tvého pěkného;
Neviděli však jsme ho.”
Jeden bratr holený
Pravil dobrodružce naší:
Uspořte si cesty vaší,
Neb ten hošek milený,
38
Jestliže jsem pravdu slyšel,
Z toho světa v onen vyšel.”
Na ta slova hnětlivá
Vece dívka hněvivá:
„Milý brachu, já vám to dím,
Že ten, po němž smutná chodím,
Pro mne zrozen jedině;
Jistě bydlí v krajině,
V nížto můj se osud vije,
Jáť jsem živel, v kterém žije;
Kdo vám o tom jinak děl,
Ten nerozum pověděl.”
Potom krásná z toho zcestí
Pošla hledat na náměstí
Domnělého zběhlíka,
Nadějíc se najíť jistě
S krasomluvci milíka,
An ho malují tak čistě.
Jeden praví: “Myslíme,
Bude na omylu paní:
„Onť jest jenom v našem psaní,
Více o něm nevíme.”
Běžíc vůkol domu rady
Zamkne oči Žádostka:
„O, můj milý není tady,
V tomto sídle sporné vady,
Jeho jiná radostka,
Jeho jiné svedly vnady;
S předmětem mé milosti
Černé rotě Themidině
Nen žádné svornosti.svornosti.“
39
Jednak v chrámu Thaliině
Na divadle myslila,
Že milého spatřila.
Volaná jde na besedu
K rozkošníkům jako host,
Zvaným dobrá společnost.
Lidé tu líbého hledu
Mají ve svém způsobu
Jakous jeho podobu;
Ale čím vytvařovali,
Blahodala snažněji,
Tím, jak vidí, méněji
Jemu jsou se podobali.
Posléz dívka v zoufání
Z neplatného hledání
Domů přijde. Ledva vkročí,
V pokoji Milíka zočí,
An tu stojí v nadání
Náhlého se shledání.
„Trvej,“ praví, „v budoucnosti
Se mnou v sladké pokojnosti,
Nežádajíc přílišnosti.
Chceš se stále kochati
V mé milosti a osobě? –
Varujiž se žádati
Více nad to, než dám tobě.”
Žádostku a Blahodala
Nečechové málo znají:
Nech se dobrých Čechů ptají,
By jim jasna věc se stala,
Kam to podobenství cílí,
40
Co jest naše určení? –
Blahodala každý pílí,
Lid po něm mře tesknou chvílí;
I já jsem v tom domnění
Že jsem jeho v držení;
Ale chráním se to díti;
Kdo se jím kdy pochlubí,
Závist mu ho pohubí;
Che-liChce-li jej kdo dlouho míti,
Hleď se a svůj život skrýti.
Těžké vybrání.1)
Dívky dvě můj život sladiť volí,
Popohnulo jich mé vzdychání,
Sladké, však jak těžké vybrání!
Obou nelze, jednu vzíti bolí.
Rusá, jako zlatá síje v rolí,
Lila jemně hoří k líbání;
Prudkým hřeje ohněm k kochání
Pěkná, živá, černooká Lolí.
Zvolím prudkou lásku Lolinu,
Čili jemný oheň modrých očí?
Prudkýmť se i jemným rozplynu.
Slepě, vztáhna ruce, když mne zočí,
Která dříve k horkým prsům skočí,
K prsům horkým slepě přivinu.
1)Tento první pokus znělky v českém jazyku od r. 1798 naděje se laskavého soudu.
41
Létaví mravenci.
Nad skalinou v záři hesperové
Letmo v kole hrají mravencové:
Viz, jak rojně sebe stíhají,
Po kotoučích z výše prchají.
Proč se v zatočině Kartezové
Outlých žížal brojí národové?
Milování pudem vznikají,
Jeho medem zpití klesají.
Láskou všeho tvoru srdce bije;
Laska v lítém moři pod jeky,
V země kvítí, v nebes světle žije.
Láska blaží červa, člověky;
Jejím vírem zem se jatu čije,
Láskou vesmír trvá po věky.
Músy.
Dívka.
Pověz, milý zpěváku,
Kdo jsou blahé ty Músy,
Kterých pomoc voláte?
42
Básník.
Ty Músy, má děvinko,
Sestřinky jsou milostné,
Je všech do počtu devět,
A těchto lásky přízeň
Okouzluje zpěváka,
Že z úst mu písně medné
Plynou a srdcejemné.
Ty máš jejich i líce,
I všecku jich podobnost:
Popřej svojí mi lásky,
Jsi Músa má desátá.
Nápisové.
Polovice.
Svou ženu Hlupoň, lítou lvici,
Nazývá vždy svou polovici:
I což se jemu zdá?
On s milenci ji, očma hledě,
Den jak den vidí na besedě:
Vždy Hlupoň pravdu má.
Nedohlídavý.
Tvá ti nebem slove milostnice,
V tváři její vidíš oblohu:
Já na čele draka vidím sice,
Panny ale viděť nemohu.
43
Na Jetřicha.
Zpěv velebíš sprostý, vyššího nechápaje myslí:
Jetřichu, tys sprosták! – Sprosto-li tohle ti dost?
Na téhož.
Bezchutné a nebásnické dals pochvalu písni,
Básnická se ti pak chvály nehodna vidí:
Jest syrinx, lyra je zde také, je tu Pan, je Apollo:
Sejmi klobouk, Mídas, Jetřichu, též tu bude.
K jistému cizozemci.
Buď všetečnost, buď nouze přivedla tě z dálí;
Proč ústa tvá jen vždycky vaši zemi chválí?
Tu nic ti nejde k chuti, jak tam za horami:
Jdi, zůstaň, kde se líbí, my zde dobře sami.
Na zlého kazatele.
Kazatel ten lidmi pohybuje:
Mně i žaludek se zkormoucuje.
Na téhož.
Že pohnutedlně káže, kdo můž příti,
Jen počne, hned se každý chystá jíti.
44
Vyučenec Řekův.
(Dle Klopstoka.)Klopstocka.)
Kdož 1) ve svých rodinách od Genia, s milým
Usmáním oka posvěcen,
Kdo tvou z mládi druží, Fébe Anakreon,
Báječnou, holubičkami
Básnickými olítán, v skolií hluku
Méonské na ucho hlasem 2)
Líbezným uvrkán, a perutím, žeby
Vrásek davnobylosti jich
Nezřel, záhy byl ostíněn a kryt 3): tomu
Darmo podmanitel, hrdý
1) Smysl prostý ody této jest: Kdo od přirození k básnictví jest povolán a záhy s řeckými básníky seznámen, kterýž ale ne, jako mnozí, toliko z nich řeči a věcem se naučil, anobrž také svůj na nich krasocit zostřil: tomu darmo kyne sláva vítězitelova (t. nejblyskavější); ano i v boji jsa nenávidí krutost vojny. Nebaží po chvále dané toliko ze slušnosti, nebo od přepiatých ctitelů, nebo polovičných znatelů, ale touží po nesmrtedlnosti, jakovéž požívají básníci starého věku, za kterouž mu ručí vylouzená zpěvem jeho slza přítelkyně.
2) Aby jemný cit krásy v svém básníku vyznamenal, připisuje mu ranou známost s hladkým, lahodným Anakreonem, jejž samým Fébem t. bohem básnictví nazývá, a méonické ucho, t. sluch cítící krásu Homerových veršů.
3) Místo prosaického vyřknutí: „Jest seznámen s Anakreonem,” praví básník: že jej holubice Anakreonovy báječné (t. dle domněného báječného věku mluvící) obletují, okrývají a svým přijemným jekem to působí, aby hluku skolií, t. poznamenání výkladných, učeností někdy přecpaných, neslyšel, poněvadž čtoucího často z cítění krásy básníkovy vytrhují. KlopstokKlopstock představuje skolie ty co osobu s vraskalým čelem, na znamení starobylosti, ne bez ironie čili tajného posměchu.
45
Věncem, jenž uvadá od prokletí lidu,
Kývá vůcelivé 4) pole,
Kdež žádné mateří zasmucených vzdechy,
Posledním u políbení,
Mroucích tobě synů vyrvati nestačí
Ukrutná, storuká smrti!
Nech králůmkrálům, že třebas jej přibočí osud,
Nezvyklý bojovým hřmotům,
V soudné ustrnulý pravdě, vidí němá,
Bezdušná, svalená těla,
Žehná odprchajícího ducha v kraje,
Kde vrah lidstva nevítězí.
Chladněť pochvalu on dobrotivou 5) slyší,
Chladně plýtvače 6) oslavou,
A blázna, 7) kdo vodit jej na odiv pilen
Brklým v obdivu přátelům;
Nedbá odrodilých soudu oněch Čechů,
Jimž v písních Jaroslav temen, 8)
4) Starým způsobem místo: v ocelové, jako vůči místo v oči a t. p.
5) Ironicky na místě: zdvořilou, ze slušnosti danou, ne z uznání.
6) Všecko chválící.
7) Přepiatého chvalitele – přátelům v svém obdivu z míry vystupujícím.
3)8) Jaroslav Puchmayer o české básnictví velezasloužilý. U KlopstokaKlopstocka stojí toto dvouverší:
Nedbá posměchu jen tvářilepé lady,
Jížto Singrova temna jest.
Alžběta Singrova (Singer) anglická básnířka († 1737), za svého věku vážená. Její Friendship in death (přátelství po smrti) podalo příčinu Wielandovi k jeho listům mrtvých k pozůstalým přátelům.
46
Žádost pochvaly lepší, jemu bezsmrtí,
Pěvců před věky bezsmrtí. 9)
Jichž hodnost trvalá, rovně co proudové
Rostouc, vše století plní,
Objedná, i pravé odplatě jej, o níž
Pyšným snílo se, posvětí.
On, štěstí-li mu, což řídko jenom činí,
Dá přítelkyni myslivou,
Má v každé slze, písní dobyté, slzí
Příštích zvěstovatelkyni.
Píseň o zvonu.
(Z Schillera.)
Pevně zděnou země kryje
Formu z hlíny pálené.
Dnes se ještě zvon ulije!
Chutně, chaso! k ruce mé.
Jen kdy horký pot
S čela teče v hod,
Jméno mistra dílem slyne;
Požehnání z nebe plyne.
Když dílo vážné počínáme,
Tu vážné slovo v čas bývá,
A práce, an my rozmlouváme,
Nám veseleji uplývá.
9) Nesmrtedlnost starých básníků.
47
Tak nyní beřme v rozjímání,
Co zde slabá moc působí;
Ten matný muž jest k pohrdání,
Kdo nesmyslil, co vyrobí.
Toť muže krásí neomylně,
A protož rozum také má,
By u vnitř rozvažoval pilně,
Co rukou tvoře, vykoná.
Sneste hornou smrkovinu,
Ale dobře sušenou,
Ať se hustí v oddušinu
Plamenové naženou.
Vařte v peci měď
Cínem pak se řeď,
Má-li tuhá tekutina
Býti pravá zvonovina.
Co v této jámy hlubokosti
Mocí ohně se vystaví,
To na zvonici u výsosti
Své dělatele oslaví;
Potrvá věky budoucími,
Povábě sluchy k pozoru,
A bude kvíliť s truchlivými
A zbožné volať ke zboru.
Co v hloubi dole zemšťanovi
Proměnné losy přinesou,
To vráží tamto v zvučné kovy,
An naučně to roznesou.
48
Ajta! spousta plyne k voli,
Znám to z bublin náskoku.
Hoďte tam popelné soli,
Ta pomáhá roztoku.
Pěny prosta též
Dlužna býti směš,
By kov, švárně vyjda z ruky
Dával čisté, plné zvuky.
Neb slavným zvukem radování
Vítá nemluvně milené
V prvním života putování,
Jež koná, od sna vedené.
Ještě mu v lůně budoucnosti
Nehody spí i blaženosti.
Vzor něžný mateřské milosti
Je v zlatém jitru ostříhá –
Čas jako střela ubíhá.
Od dívky hrdě opuštěné
V svět pacholisko harcuje,
A prošed země oddálené
Domů se hostem vracuje.
A spanilou a květoslavnou,
Co s výše nebe podobu,
Zří lícem kázanou a mravnou
Výtečné panny způsobu.
Tu touha bezejmenná kloní
Jinocha ku samotině,
Slz toky mu se z očí roní,
Vyhýbá ryčné družině,
Jde za milenkou stoudně v sledy,
Jejími oblažený hledy,
49
Co nejkraššího v lučině,
Snáší v ozdobu dívčině.
O, touhu něžnou! sladké city,
Zlatý věk první milosti!
Oko vidí nebeské byty,
A srdce plýtvá v blahosti.
O, kéž by měly květy věčné
Té mladé lásky doby vděčné.
Píšťaly žlutěť vidíme!
Omočím nyní tu trest,
Jestli osklenou spatříme,
Že zralý tok, známka jest.
Chutně, chaso! běž,
A ohledej směš,
Zdaliže se látky dvojí,
Nehebné a měkké pojí.
NebNeb, kde se přesné s jemným víže,
A s mírným silné poutá blíže,
Tu slyšán bývá dobrý zvuk.
I hlediž ten, kdo k slibu chodí,
Zda k srdci srdce též se hodí;
Jeť krátko bludu, dlouho muk.
Líbezně panenský hraje
Vínek v kadeřích nevěst,
Když, veselí jich hlásaje,
Zvoní z věže blahověst.
Ach, nejkrasší věku svátek
Končí květen života,
S rouškou, s pasem béře zmatek
Bludů mylných pěknota.
50
Zápal hasne,
Láska ostává,
Na květy jasné
Plod nastává.
Tělem, duší
Muž se kruší,
Klopotě, baže,
Píle, se snaže,
Měně a boře,
Štěpě a tvoře,
Mocí a lestí
Sháněje štěstí.
Nesmírné proudem hrne se zboží,
Na sýpkách zlatá špíže se množí,
Přibývá prostoru, zrůst béře dům,
A v domu vládne
Hospodyň zprávná,
Dítek máti;
Řídí v ctnosti
Domácnosti,
Cvičí dívky,
Zdržuje hochy,
Spoří, střádá,
A pořádá,
Pracuje, pílí
Každou chvílí.
Zásobou truhly špihuje drahné,
Frčící niti vřetenem táhne,
Chrání ve skříni za mnohý den
Vlnu bělostnou i sněžný len,
Vždy pilna k prospěchu krásy dání,
A nemá stání.
51
Otec pak okem utěšeným
Od svislí domu dalekohledných
Plésá nad požehnáním svým,
Zhlídá štěpnice zlatoplodné,
Pátra stodoly prohnuté,
Prostory sýpky nasuté,
Na poli vlny zrnorodné.
V hrdosti chlubí se jeho ousta
Pevně co světa samého spousta
Zlým proti oupadům
Stojí mi skvostný dům! –
Ale osud mocně vládne,
S nímžto není smlouvy žádné,
Klopotem přijde neštěstí.
Boh pomozi! počnem líti,
Lom má zubovatý hled.
Když uzříte na čep bíti,
Rcete svatou průpověd.
Nuže, tak se staň!
Bože domu chraň.
Již se ryhou, dadouc čmoudy,
Valí ohňorudé proudy.
Jeť dobročinná ohně moc,
An krotí se a opatruje,
Co člověk tvoří, způsobuje,
V tom jemu platen na pomoc;
Však strašna jeho božská moc,
Když z pout se vymkne, vyřinuje,
A kráčí stopou svobody
Ten divoký syn přírody.
52
Nastojte, když v náplň bídy
Vzrostouc bez ubránění,
Skrze lidné města třídy
Hrozně těká znícení!
Neboť živly nenávidí
Rukostvůry zemských lidí.
Z oblaku
Zdárnost chodí,
Déšť se rodí;
Z oblaku i v čase tom
Bučí hrom!
Jak to kňučí s výše věže!
Bouře jde!
Krvavé jest nebe,
O, to není vedro denní!
Bijí v zvon!
Jaký shon!
Vznikna oheň s plápoláním
Zbíhá třídy zažeháním
Větrového spěchem křídla;
Vroucí jako z peci hřídla
Žíří vítr, jiskry deští,
Okna břinčí, trámy třeští,
Děti kvílí, matky bloudí,
A pod krní
Bravi mrní.
Běh a outěk, kam pohledne,
V noci světlo jako ve dne,
Dlouhou řadou, z ruky v ruku
Vědro lítá; vzvýši v luku
Sopcí proudy, valy vody.
Chomol vyje přižene se,
53
Hlukem hledá plamene;
Plamen v suché rolné plody
S praskotem se v sýpku nese;
Bouří v krokví suchém lese,
Jakby v vání náramnosti
Mínil všecku z spodu zem
Vyrvať prudkým klopotem,
Vzroste nebes do výsosti
Velikán!
Losu dán
Ustoupá, kde větší síla,
Člověk, vida svého díla
Zhynutí
V trnutí.
Stojí prazdné spáleniště,
Chomolů vzteklých stanoviště:
V pustých oken vydutí
Hrůza sedí,
Do nich oblak s nebe hledí
Vysoký.
Naposled
Ještě k zvratku
Svého statku
Člověk jednou hledí zpět –
Pak vesel půjde v šírý svět.
Ač krutá jeho nechvíle,
Vždy útěchy mu přeje nebe:
Sčítá milé své vůkol sebe,
A hle! vidí vše své milé.
Do země to šťastně přišlo,
Forma již se nalila;
54
Kéž i zdárně na den vyšlo,
By se práce zplatila.
Což ať nevrhlá? –
Forma roztrhlá? –
Ach, snad sladkou za nadějí
Trpké pohromy se dějí.
Tmavému lůnu země svaté
Věříme ruk svých tvoření,
Věří své rolník osení,
A doufá, že mu v klasy zlaté
Dá zrůsti nebes souzení.
Stkvostnější símě zarmouceně
Do lůna země skrýváme,
A k krašším losům utěšeně
Že z rakví zkvěte, doufáme.
Temně s výše chrámové
Zvoní zvuky hrobové;
Vážně v průvod znějí smutné kovy
Na poslední cestě poutníkovi.
Ach! toť manželka jest drahá,
Ach! toť milá, dobrá máti,
Od knížete stínů černých
Jata choti z rukou věrných,
Outlým dítkám mileným,
V jejím květu zrozeným,
Ježto míle kojila,
Jich se rústem blažila –
Svazek něžný domu všeho
Jest rozvázán na věky:
Ach! již věrné matky jeho
Není mezi člověky!
55
Není té, jíž blahou dobou
Byl on péče, potěcha,
Bude vlásti nad sirobou
Nelaskavá macecha.
Dokud zvon nám nevystydne,
Hmotnou práci ostavte,
Jako ptactvo v houšti klidné
Svobodně se zabavte.
Hvězdy zasvítí,
Péče necítí
Slyše chasník na klekání;
Mistr se trápí v neustání.
Chutně chodě
Bystrým krokem
Pozdní poutník v pustém lese
K milému se domu nese.
Bečíc tíhnou k stáji ovce;
Jdou i skotu čelatého
Hladká stáda bučíce,
Zvyklé chlévy plníce.
S mandeli do stodoly vůz se klátí,
Mnohokvětý na snopech věnec leží,
Ryčný mladý ženců lid k tanci běží.
Ticho, pusto na náměstí.
K tovaryské světla záři
Sedá čeleď jasné tváři.
Brána skřipíc zavírá se,
Země mrakem obstírá se;
Měšťana však nezatrudí
Černá noc,
56
Ješto zlocha strašně budí:
Bdějíť práva na pomoc.
Řáde svatý, synu nebe
Požehnaný, skrze tebe
Zvolně, lehce, chutně pojí
Své se k svému, města stojí,
Z lesů vyšli spolku chtiví,
Nespoleční lidé diví.
Ty i mezi lidské stavy
Uvodil jsi tiché mravy.
Tebou dražší svazek spiatý
K vlasti milé podnět svatý!
Tisíc ruk se hýbe v píli
U veselém spojení,
Zjevují se tajné síly
Skrze vroucí snažení.
Pod svobody drahou stráží
Mistr i chasník pracuje,
Každý svým se místem blaží,
Posměvači zdoruje.
Práceť krása obecenství,
Požehnání občana,
Ctí-li krále důstojenství,
Ctí svá pilnost měšťana.
Míre milý,
Shodo sladká,
Panuj, panuj
Míle městu tomuto!
Kéž dne toho nezasvítá,
Anť by vojny láje lítá
Vztekle v tyto tiché doly
Vrhla sebe,
57
Anby nebe
Na hvězdném se stkvěje polu
Milostně,
Ohnivělo od plápolu
Měst a dědin žalostně.
Výchladu jsme dočekali:
Zrušte nyní stavení,
By se smysly radovaly
V podobizny zdaření.
Tlucte každý zvlášť,
Rozhrušíce plášť:
Má-li zvon kdy zhůru vstáti,
Třeba formu v kusy dáti.
Neb mistr formu rozhrušiti
Můž moudrou rukou, a kdy vhod,
Však běda! když se vyprostiti
Kvapí sám žhoucí rudy plod.
Tu bouří hřmoty hromovými,
Dům puklý vztekle oboře,
A jako vraty pekelnými
Ven soptí strast a pohoře.
Kde mocí hmotných tupost vládne,
Nevznikne zobrazení žádné,
Když lůza zvolnost uchvátí,
Tehdáž blahost se rozvrátí.
Žel, když se troudný bouře zárod
V měst lůnu tajně shromáždí,
Sám ztrhav sobě pouta národ
Se strašně s sebou zavraždí.
58
Tu lítý rozbroj za řemení
Rve zvon, an vyje zahučí,
A posvěcen jsa k míru znění,
Ukrutné heslo zazvučí.
Svobodu, rovnost pokřikují,
Pokojný měšťan béře braň,
A ulice se naplňují,
A těká vraždy lítá saň.
Tu ženy hyénové šprýmy
Z nepřítele si třápají,
A srdce zuby pardovými
Z živého těla škubají.
Utuchne zbožná všecka bázeň,
Není nic více svatého,
An zlobě v cestu nejde kázeň,
Zlý zapuzuje dobrého.
Jsou tygři v hněvu ukrutnější,
Jsou krutší lvové dráždění,
Však ze vší hrůzy nejhroznější
Jest člověk ve svém šílení.
Ó, běda těm, kdo božskou svíci
Dadí slepému, běda těm!
Nemůž mu svítiť, ale žíci,
Vsy, města klásti popelem.
Tento den mi radost nese!
Jako hvězda, Bohu děk,
Sličný, hladký zjevuje se
Kovový mně výlupek.
Líčí se celé
Leskem vesele,
59
Náměť štítu způsobného
Také chválí mistra svého.
Sem, rychle sem!
Kolem, chasníci, obstoupíme,
Okřtíme zvon a posvětíme,
Concordia ho nazůvem,
By stal se smírcem, obec vodě
Ke srdečné a klidné shodě.
Vždy bývej k tomu povolán,
Nač byl od mistra udělán!
Vis v oblohové blankytnosti
Nad stánky země nízkými;
Buď hromu soused na výsosti,
A mezuj s světy hvězdnými;
Mluv s hůry, jako ony svíce,
Ta jasná hejna hvězdných ok,
Jenž tvorce chválí kolujíce,
A věncovaný vodí rok.
Jen k věčným věcem opravdovým
Vzni hlas úst jeho kovových,
A rozměrem se hodinovým
Dotýkej křídel časových.
Zapůjčuj losům mluvu svého,
A, maje srdce bez citu,
Svým aspoň hlasem proměnného
Provázej živobytí hru;
A vyučuj, že jako mizí
Nám v sluchu plný jeho zvuk,
Tak stálost na zemi jest cizí,
Tak toho světa míjí hluk,
60
Nuže, teď provazu silou
Z jámy vytáhněte zvon,
Aby v říši zvuků čilou
Vstoupil na větrný tron.
Zhůru, zhůru, výš!
Zdvih’ se, visne již.
Radost zjevuj městu denní,
Mír buď první jeho znění.
Radost.
(Z Schillera.)
Jiskro s nebe, ó radosti,
Elisejská bohyně!
Vstupujeme v horlivosti,
Krásná, do tvé svatyně;
Div tvé moci opět víže,
Co zlá moda zdvojila;
Bratrem jest žebráku kníže,
Kdes milá se vhostila.
Kůr.
Pocelujte miliony,
Objímej se celý svět,
Bratří! tamto k nebi vzhled!
Tam své náš má otec trony.
Komu jest to velké štěstí
Býti přítel přítele,
Kdo se s milou ženou pěstí,
K plésání se měj směle;
61
Ano, kdo svým může zváti
Jen živůčka na zemi!
Kdo ho neznal, hleď se bráti
Z zboru toho s slzemi.
Kůr.
Všeho světa bydlitelé
Sklánějte se k sympatý
Vstupujete k trůnu s ní
Neznámého ředitele.
Všecko požívá radosti
Z prsou matky přírody;
Dobrý, zlý je pln žádosti
Božské její úrody.
Rýva nám a celování,
Přítel v smrti stálý dán;
Červ v rozkoše požívání,
Cherub v Bohu jest kochán.
Kůr.
Skláníte se miliony!
Tuší svého tvorce svět!
Vzhůru, vzhůru k nebi zhled!
Nad nebesy jeho trony!
Radost každé moci budí
V věčném nátury stroji;
Radost, radost kola pudí
V velkém světa orloji;
Kvítky z poupat vyluzuje,
Slunce s nebes prostoru,
62
Světy valné obracuje
V nedohledném oboru.
Kůr.
Jako slunce v potěšení
Po nebeských okolech
Konejme svůj bratří běh!
Chutně co rek k vítězení.
V zrcadlném se pravdy blesku
Směje na zpytatele;
V hoře ctnosti v kolmou stezku
Uvodí trpitele.
Na výslunném víry chlumu
Viz praporce její váť,
Z hrobového ještě rumu
Kůr andělský viděť stáť.
Kůr.
Trpte stále miliony!
Trpte pro lepší tam svět!
Tamto, kam váš cílí vzhled,
Odplatitel má své trony.
Bohům dáti mzdu nebažte,
Pěkné jest jim rovnu býť;
Hoře, chudoba se hlaste,
Radost pojďte v spolku pít.
Záští, pomsta výhost mějte,
Vrahu odpuštěno buď,
Slzy jeho nepolejte,
Žádná lítost nezatruď.
63
Kůr.
K dluhu ať se víc nehledí,
Smířen budiž celý svět!
Bratří, vzhůru k nebi zhled!
Tam spravedlivý soudce sedí.
Radost, radost v číši zplývá;
Z zlaté krve hroznové
Lásky ukrutník nabývá,
Zoufalci jsou rekové.
Bratří, vzhůru! chutně stůjte
Ku pokálu plnému;
Tuto sklenku všickni hujte
V poctu duchu dobrému.
Kůr.
Tomu, jehož hvězdy slaví,
Od Serafa pěnému!
Poctu duchu dobrému,
Jehož nebesa tam baví.
Stálou mysl v utrpení
Pomoc chudé nevině,
Přísah věčné nerušení,
Všechněm pravdu jedině,
Mužnost nad královské trůny,
Jmění, život, potřebu.
Pravým zásluhám koruny,
Podvodníkům záhubu.
64
Kůr.
Sestupte se v kolo svaté,
Svědkem slibu víno nám,
Svědkem toho onen sám,
Který řídí hvězdy zlaté.
Píseň milostničky (Mignon).
(Z Göthe 1820.)
Znáš onu zem? citrony kde květou,
Ve tmavém stínu pomaranče žhnou;
Tichounký dech z modrého nebe dme,
Nechvěje myrt, a laur se zhůru pne? –
Tu jestli znáš, ó tam, ó tam
Nech s tebou se ó můj milenče dám!
Znáš onen dům? na sloupech spoléhá,
A zlatý sál a stkvoucí jizby má,
A mramory se na mne dívají:
Ach, co ti ubožátko dělají?
Ten jestli znáš, ó tam, ó tam
Nech s tebou se ó můj ochránce dám!
Znáš onen vrch a stezku v oblaku?
Mezkyně hledá stopy ve mraku;
V rozvalinách saň lítá obývá,
Zbořené skály příval okrývá.
Ten jestli znáš, ó tam, ó tam
Nech ať se tam můj otče s tebou dám.
65
Zpěv duchů nad vodami.
(Z Göthe.)
Duše člověka
Podobá se vodě,
Z nebe vychodí,
Do nebe vstoupá,
A dolův opět
Ku zemi padá
Střídou věčnou.
Z vysoké, příkré
Skály pramen
Vyřinuje čistý,
Líbě se práší
Mrakovlnami
Skálu na hladkou,
A, přijat lehko,
Oblačný
Tichošumný
Plyne v ouval.
Kde proti spádu
Strminy kamýků:
Pěně se nevolně
Posloupně
Dopadá bezdny.
Ve zmolu ploském
Lukami lazí,
A v plese hladkém
Veškery se vidí
Hvězdy radostně.
66
Vítr je milenek
Vln líbezný,
Vítr i ze dna
Vlny kormoutí.
Duše člověka
Vodě si podobna!
Lose člověka
Podobens větru.
Elegie na hrobkách veských.
(Podlé anglického P. Graye.)
Den dokonává, na klekání zvoní,
Brav bečí, k stáji tíhna povlovně;
Mdlý rolník s pole k domovu se kloní,
A zůstavuje svět ten tmám a mně.
Kraj stkvoucí soumrakem se zasmušuje,
A v hoře ticho slavné přebývá:
Jen bžučný chrobák vážně poletuje,
A ospánlivě ovčín zavznívá;
Jen z oné věže pusté, obmešené
Tam děsná sova strašně běduje,
Že chodec, jenž se pozdě domů žene,
Ji v starém, hrozném sídle burcuje.
V tom smutném jilmoví a smrčí stínu,
Kdež suchopární strmí rovové,
Tu věčně, v ouzkém chladné země klínu,
Spí dědiny té sprostí otcové.
67
Jich povonného jitra hlahol zvučný,
Zpěv lastovčí se střechy slaměné,
Kur pění jasné, ohlas trouby hlučný,
Víc nevyvolá z chyže prstěné.
Jim v plápolavém prsku pilná žena
Víc neostará jídla k večerou,
Ni dítky, obsypané o kolena,
K jich celování víc se poderou.
Jak mnoho síjí srpem zprostírali,
Co potřeli hruď zpurných rozvorem,
Jak vesele svůj potah v pole hnali,
Co padlo lesů pod jich toporem.
O, važ jich sobě práce, pýcho tvrdá!
Cti klidné štěstí stavu nízkého;
A ty, ač skrovný, prostý, velkost hrdá!
Slyš, bez posměchu, život chudého,
Pych rodu zpupný, moc i povýšení,
Čest, bohatství i sličnou podobu
Své jisté čeká jednou porušení;
Krok slávy vede přímo do hrobu.
Ty chloubo! odpusť, že jich nízké rovy
Jsou bez vítězných, slavných znamení,
Že nevzní chvála výtečnými slovy
Skrz valná, zvučná chrámu sklepení.
Popelník stkvostný, socha oživená,
Zdaž opět ducha tělu navrátí?
Zda prachu život čest dá roztroubená,
A pochlebenstvím smrt se odvrátí?
68
Snad mnohé srdce v tyto hroby kleslo,
Jenž božským ohněm druhdy hořelo,
A rámě hodno, aby berlu neslo,
Neb lyře rozkoš plodiť velelo.
Než před nimi svůj Musa poklad zlatý,
List dávní zkušenosti skrývala,
Jich oheň nouze udusila svatý,
A vtipu znikať zima nedala.
Jak mnohý kámen, jako hvězda stkvoucí,
Se oku tají v mořské hlubině,
Jak mnohý kvítek, nadarmo se pstroucí,
Svou ambrou dýchá v pusté krajině!
Tu mnohý, jehož blažší vedla strana,
Thurn obce odpočívá hrdinný;
Tu mnohý leží němý Rokycana,
A Žižka, krví Českou nevinný.
Jim osud nedal soudy v uzdu bráti,
Skrz oheň téci na nepřítele;
Svou zprávou blahé obce viděť zráti,
A vládu svou čísť lidu na čele.
Avšak, jak skrovné byly jejich ctnosti,
Tak malé byly jejich ouhony;
Střev nezavírali svých outrpnosti,
A netřeli se mečem na trony.
Jich srdce tajná pravda nesvírala,
Tvář nezhrzela studu líčidlem,
Jich rozkoši a pýše nedýmala
K své hanbě Musa žádným kadidlem.
69
Než, podál od měst bláznového zvyku,
Vždy skrovné v srdci tužby chovali,
A v chladném stranném dolu, bez povyku,
Pout žití svého tíše konali.
Teď chatrní, míjející obrazové
Jich kostí od svévole hlídají,
A neučení, sprostní náhrobkové
Slz daně na pocestném žádají.
Jen věk a jména (chválu pomlčeci)
Tu neumělá Musa napsala,
A, umírať jich syny poučeci,
Text mnohý svatý z písma přidala,
Kdož rád, jsa v loupež němé nepaměti,
Ten sladký, teskný život postrádá,
Kdož, maje z toho světa vycházeti,
Dél krásy jeho zříti nežádá?
Duch z těla jdoucí hledá utrpení,
A oko, v sloupu, slzí přítele;
V svém ještě hrobu volá přirození,
A oheň náš v svém žije popele. –
Ty, jehož lyra v žádné ctěným době
Tu sprostou píseň mrtvým vydala,
Snad kdyby, kdo jsi? při tvém trudná hrobě
Se kterás duše dobrá optala,
Dí pastýř šedivý tak o svém losu:
„Hned za šera ho bylo vídati,
An rychlým krokem potíraje rosu
Tam na vrch kvapil slunce vítati.
70
„TamTam, kde se buk ten kývá nahrbený,
Své staré dvorně vina kořeny,
Se chladívával vedrem umrtvený,
A na ty stříbrné zhlídal prameny.
„TeďTeď s hrdým bloudil usmíváním v lese,
Cos z fantasie tvorné šeptaje,
Teď smutný, bledý, těžkou hlavu věse,
Chřad, nad psotou neb láskou zoufaje.
„DneDne jednoho se u milého búčku
Mé po něm oko darmo točilo,
I druhý den ho více u potůčku
Ni na vrchu, ni v háji nebylo.
„PakPak z jitra, úpějíce zarmouceně,
Ho nesli k hrobkám naší dědiny.
Čti sobě jeho nápis na kameně,
Tam u té věkovité trniny”:
Nápis.
Tu, jehož štěstí, sláva nepoznala,
Spí v tmavém země lůnu mládenec;
Jím, ač byl sprostý, Musa nehrdala,
A melancholie byl milenec.
Měl dobré srdce, ducha upřímého,upřímného,
A za to Boha odplatitele;
Dal chudým, co měl – slzu oka svého,
Dal jemu Bůh, co žádal – přítele.
71
V tu svatou skrýši nenahlédej mnoho,
Co jeho křehkost a co byla čest:
Toť obé trna složil před trůn toho,
Jenž milým jemu otcem, Bohem jest.
Poslání Karamzina k *.
(Z ruského.)
Druhu můj! chtě stoupiť v šumný svět
S líbeznou a čistou duší svojí
V jarním květu mládeneckých let,
Rád by mluvil o tom s musou mojí,
Čeho každý hledá na světě,
A co věčně lidem v předmětě,
O čem rovně povoleno soudiť
Učenému, jako nevědě,
Bohatci, i komu jest se troudiť
V plášti chodeckém a obědě,
Na stolicích slávou okroužených,
I v chaloupkách sedlských utěšených,
Na čem naděje se u lidí
V každém země prouhu postavuje,
A co smutných srdce obelšťuje,
Ale ach, se v nikom nevidí!
O štěstí je slovo. Událíme
Pod větví se k oné jívině,
Prochladou své city osvěžíme,
Tam i rozmluvou se nasladíme
V líbezné té musám tišině.
Druhu můj! I jesti k víry hodnosti,
72
Aby deset tisíc bylo mnění
Učených libomudrckých pření
Ve spisovnách šedé dřevnosti
O prostředcích šťastně tuto žíti,
O prostředcích útěchu najíti?
Ale tak jest; není v počtu chybeno.
Thales, Chylon, Pittak a Stylponi,
Diogeni, Plato a Zenoni,
A co jiných světu viděno,
V dílnách, chrámích, sadech zrozkošnělých,
Na bečkách a kobkách zatemnělých,
O nejvyšším blahu mluvili,
Smrtedlníky k štěstí vábili
Svému – berlami se žebráckými,
Bradami se klnouc svěcenými,
Že plod pozemního svršenstva
V sadu moudrosti jich bráť se může,
Že v něm netlelý květ blaženstva
Svěže kvete jako pyšná růže.
Slova kázala se překrásná,
Jen že nebyla i souhlasná:
Jeden křičel: stoupej sady!
Druhý: ne, ne, pojdiž tady! –
A co Gréci? zabývali se,
Učeným rozepřem smáli se,
Začasté i snem je zvouce.
My též po jich stopě jdouce
Toho věku dočekali se
Mnoho o té věci šumu, sporu
Od nejedněch nových hrdecův,
Kterým často bez rozboru
Dáno jméno mudrcův.
73
Oni také svatě zaslibují
Přímý k štěstí ukázati sled,
Ale v tvář ho sami nespatřují,
Živou pode jhem, jak všickni, běd,
Živou, hořké slzy z očí tratí,
Jimiž tíše osudovi platí
Za to právo mudrcemi slout,
O štěstí vynášet v knihách soud.
Nelstěme se klamem obraznosti,
Hledajíce v světě blaženosti!
Spíše, druhu můj, ty dobudeš
Divotvorný filosofský kámen,
Než věk bez bolesti probudeš.
Iapetův syn étherný plamen
Člověkovi krádí s nebe snesl,
Ale štěstí jemu nepřinesl,
Ono v úděl nám se nedostalo,
A tam s Jupiterem pozůstalo.
Vzdychej, touži, není k platnosti!
Osudové řekli: budiž světe
Bydlo přízraků a marnosti,
Kde v běd mnoze bláha málo květe!
Řekli – ihned šumnou ochotou
Marnosti vše na zem spustily se,
Hrdinové v brni strojili se,
Jsouce jati slávy krásotou;
Mečem mávajíce poletěli
Usmrcovat lidí v zábavu,
Jedni trůnu chtíčem zahořeli,
Druzí býť i v chrámě k odivu;
Jedni drze vesly šumícími
Rozdělili pěnu dalných vod,
74
Druzí chtivě rukami mocnými
Otevřeli v zemi temný chod,
Světlého by prachu hrstku vzali –
Matné domněnky všem hlavu spialy.
Vítěz nad národy mohutnými,
Vládce nad zeměmi bezčíslnými,
Jehož čelo bleskem věnčeno,
V duševném předc mraku umdlévá,
Sám i sebe tajně často ptá,
K čemu na výsosti stupně kráčel,
K čemu v krvi lidské laury smáčel!
Smělec Ameriku odekryvší
Pouti žádné k štěstí neodkryl,
Indy okovami zaklíčivší
Sám též okovami sklíčen byl,
Vedl i skonal život v utrpení.
A ten skelet drkotající,
Který nezná užívati jmění,
Prostřed něho v touhách žijící! –
Ale kdo můj druhu s ouplností
Vlny přečte v mořské hlubině?
A kdo představí nám v kartíně
Ničemnost všech zemních pečlivostí!
A co dělať? V lesův pustině
V nevědomé skrýši žel se hostí,
S světem zbožně na vždycky se prostí,
Kdy k neštěstí svět jest takový;
Ouve, anachoret v příkroví
Pustém šťastlivější jiných není!
V samém strasti zemské zapomnění
Jeho duše ujediněná
Němým zrakem obehrazená
75
Poustává, klesá, vadne;
Srdce tesklí v hrudi chladné,
Čím se zajímati neznajíc;
Hejno oblud v adské hrozlivosti,
Plodův dušní jeho pustotnosti,
Divův hrozných milionové,
Zmije létající, drakové
Nad ním šustí křídly šumějíce,
Um pak jeho strachem ztemňujíce; –
V té on strasti život skončuje!
Takový ten svět jest podměsíčný:
Ač v něm blaha málo domuje,
Ač v něm hoře spůsob mnoholičný:
Jednak my předc pro něj rozeni,
Duší, umem k tomu dařeni,
A v něm dlužni do skonání býti.
Hleďmež jej si tedy sladiti,
Nejméně, jak možno, toužiti,
Raději, jak možno, tíše žíti,
Bez všelikých marných žádání,
Pustých, blýskajících nadání;
Ale co kde najdem příjemnosti,
Užívejme toho v ochotnosti.
V pustých lesů hlubokosti
Bývá nejkrásnější anemon,
Kdy úkradkou vyjde on
Prostřed písku, v samotnosti;
Ve mhle, v kormoutlivé mrákotě
Jest papršlek slunce veselejší;
Dobra na zemi je v sporotě,
Ale proto ono – tím milejší;
To buď srdcem našim zisk a plen.
76
Kdo můž býti málem spokojen,
Není smyslův, chtíče nevolníkem:
Bohactva i slávy pochlebníkem,
Kdo jest duší přím jak postavou,
Po blahu se v koráb nevydává,
Ani s moře lodí očekává,
Nechvěplí se větrů zábavou,
Pod sluncem se ve svém domku kryje,
Pro dnešek jen vždycky v dnešek žije,
A své mysli neprostírá dál;
Kdo se lidem přímo v oči dívá,
Tráveniny v nápoj nenalívá,
Aniž kdy se trudné práce bál;
Koho blaží prochodiť se v poli,
Komu oddech v znojném čase mil,
Kdo se rukou, umem, neb jakkoli
Požitečna jiným učinil,
Kdo jest na příjemnou službu čil,
Žije milovaný v šťastném snětí,
A jest otcem dobrých, milých dětí;
Kdo, kdy skuka, musy přizývá
S něžnou jejich druží, milostkami,
Své i cizí chvíle sladívá,
Prosy nebo veršů zabývkami,
Od čistého srdce směje se
(Pravo směje se, ne hřešno)
Nad vším, co se jeví směšno:
Tentoť světem klidně béře se,
Nežádá, by zhasli jeho dnové
Od jedu neb mečů hubících,
Tomu světem svět, ne peklem slove;
Prostřed trnů život kolících
77
Růžemi ten pouť svou květí,
Odtušení najde bolestem,
Čas večerní s usmíváním vstřetí,
A v půl noci usne tichým snem.
Eloisa Abelardovi.1)
V té hloubi samotnosti, vážném obývání,
Kde jenom bohomyslné bydlí rozjímání,
A kde melancholie v sobě trudná kvílí,
Kam v žilách děvy svaté tato bouře cílí?
Proč duch můj sobě ráje krom té poustky tvoří,
Proč oheň dávnozhaslý v tomto srdci hoří?
Toť ještě, ještě láska! – Abelarda jméno
Vždy ještě od Eloisy celováním ctěno.
O strastné, drahé jméno! zůstaň nezjevené,
A nevstup na rty svatým tichem zpečetěné.
1)Abelard a Eloisa žili v dvanáctém století, byvše dvě přeznamenité osoby věku svého z strany umění a krásy; ale nic jich tak v známost neuvedlo, jako nešťastná jejich láska. Po mnohém neštěstí jdouce do klášterů rozdílných, obětovali ostatek dnů svých nábožnosti. Mnoho let po tom rozloučení list Abelardův, daný jistému příteli a obsahující příběh jejich neštěstí, dostal se do rukou citedlné Eloise. List ten probudil znova všecku lásku její a podal příčiny povědomým psaním, jsoucím přeživé vyobrazení půtky mezi ctností a láskou. Výborný Pope, básníř anglický, přítomné psaní, vytáhv je na díle z dotčených, vyhotovil mistrně, kteréž tuto v třináctisložném verši z angličiny vyložené se podává.
78
Měj schované je srdce pod tím krytem strojným,
Kde k němu pocit žije s citem bohabojným;
Ty nepiš má ho ruko – jižtě předce psáno –
I budiž tedy vámi slzy vymazáno,
Nešťastná Eloisa darmo odporuje,
Vždy srdce velí psáti, ruka následuje.
Zdi nelítostné! v jichžto strašné mrákotnosti
Jsou pokající vzdechy, volné truchlivosti;
Vy od kolenou svatých skály vyklečené,
Vy jeskyně a sluje trním vyježené!
Vy svatyně, kde panny bledotvářné bdějí,
Vy svatí, jichžto sochy slzami se stkvějí!
Jsem studenou a tichou jak vy učiněna,
Však předce zapomnělá nejsem do kamena.
Ne všecko nebes, pokud Abelarda stává,
Vždy přirozenost zbojná srdce půl mu dává.
Půst, modlitby a slzy po léta tekoucí
To srdce nestavily urputně tlukoucí.
Hned jak, se chvějíc, psaní tvé jsem otevřela,
Má bolest jménem známým všecka obnověla.
O jméno věčně smutné! věčně drahé jméno,
Vždys ode mne jen lkáním, pláčem vysloveno.
Ba trnu, kolikráte mé jen vlastní přijde,
Že něco odporného brzy za ním vyjde.
Tu slzavýma očma z řádky řádku stíhám,
A smutnou protivenství rozmanitost zbíhám;
Ach potom, hoříc, cítím, ve květu že vadnu,
A ve klášteru tmavém osiřelá chřadnu.
Kde ohně nepovolné zbožnost přísná dusí,
Kde drahý cti a lásky plamen hasnouť musí,
79
A předce piš, piš všecko! radost jeť vše znáti,
A radost moci hořem ohlas hoři dáti.
To mně i strast i lidé dali nejlítější:
I zdaž ty Abelarde bylby ukrutnější?
Jsou slzy jmění moje, nech ať plači tebe,
Chce láska oběť míti, již by bralo nebe.
Těm uslzeným očím není více přáno,
Čísť, plakať, to jest všecko, co jim v světě dáno.
Přej tedy částky hoře, dej to potěšení!
přej mi více, dejž mi všecko zarmoucení.
Psáť naučilo nebe nejprv nešťastníky,
Buď zahnané neb jaté kterés milovníky;
Jeť psaní živo, mluví, duchem lásky dýše,
Pronáší horké city, jako tenten, kdo píše.
Co nesmí jeviť dívka, psaní vypravuje,
Vymlouvá stud, a celé srdce vyjevuje;
Dvou duší rozmlouvání sladce pojí spolu,
A nese povzdechnutí od Indusu k polu.
Víš, že má první láska bez úhony byla,
An pod přátelství jménem plameny své kryla.
Já jenom ctila v tobě tvora andělského,
A sličný jakýs výplyv ducha všekrásného.
Tvé usměvavé oči, mírně vzhlédajíce,
Se stkvěly libým bleskem, jak dvě nebes svíce.
Tvých zpěvů poslouchalo nebe potěšené,
A od úst pravdy božské vzněly okrášené.
Což divno, z úst-li takých pohlo naučení,
A vidíno mi, láska že nic zlého není.
Než brzo smysly ducha podmanily sobě,
Ne anděl, ale člověk již mi kochán v tobě.
80
Jen v mrákotě a vzdálí svatých rozkoš vidím,
A jim, jež pro tě tratím, nebe nezávidím.
Jak mnohokrát jsem řekla, slyšíc o svátosti,
Buď proklat každý zákon, leč žeť od milosti.
Neb milost ráda volná v poutech nemá zniku,
A vztáhnouc lehká křídla, zapoletí v mžiku.
Ať čest, ať drahé zboží za manželkou chodí,
Ať spanilé jí činy svatou pověsť rodí,
Předc ohni pravé lásky vše to ustupuje,
Česť, pověsť, drahé zboží láska převyšuje.
Když podněty se její zlehčí prostopášně,
Bůh žehravý na pomstu vdechuje ty vášně,
A velí smrtedlníkům oklamaným lkáti.
Jenž více chtěli v lásce, nežli lásku, bráti.
Byť sám Pán světa velký zlíbil tvora svého,
Předc pohrdla bych světem, jím i trůnem jeho;
I císaře své ruky nehodným bych mněla,
Jen svého milého bych milenkou býť chtěla.
Neb jest-li nad milenku jméno svobodnější,
To u tebe nech najdu, jméno nejmilejší.
O štěstí! kdy dvou duší milou najíť shodu,
Když zákon přirozenost, láska za svobodu:
Tu plno potom všecko, mající i jměné,
Tu žádným srdce prázdné tužbám vystavené,
A myšlénka se míle jedna s druhou schází,
A každá z prsí žádost obapolně vchází.
Toť blahost, to je štěstí, pokud jen zde jaké,
A to já s Abelardem jednou měla také.
Ach jaká nyní změna! strach to nesměřený!
Tu v poutech, v krvi leží milý obnažený!
81
Kdež byla Eloisa, že ni hlas, ni ruce,
Ni dýka její kruté překazila muce?
Syrovče stůj! ó ustaň krvavé té rány,
Za stejnou vinu buďte stejné tresty dány.
Ustávám, hanbou, vztekem jsouci uchvácená,
Nech styd a slzy mluví slova zamlčená.
Zapomněls na tu smutnou, na tu slavnou chvíli,
Když u oltářních stupňů jsme co oběť tkvíli?
Zapomněls, kterak tehdáž jsem se naslzela,
Když v mladém, horkém věku svět jsem opouštěla?
Já ke studeným ústům svatou roušku zvedla,
An oltáře se třásly, světla vůkol bledla.
Svým nebe nad vítězstvím stálo v pochybnosti,
A svatým byly sliby plny podivnosti.
I k hrozné přistoupivši obětnici blíže,
Jen na tebe jsem zřela, nevidoucí kříže.
Mé láska, ne-li zbožnost, byla povolání,
Tvé lásky ztráta jest mi všeho postrádání.
Přijď! oko tvé a slovo bolest mou ukojí,
Vždyť ve tvé moci stává tato blahost dvojí.
Nech ještě k tvým se prsím rozkochaná viji,
Nech ještě ze tvých očí libé jedy piji:
Dej k srdci přitulené na rtou tvých se chvíti,
Co můžeš dej – co zbývá, nechej mi se sníti.
Ach ne, ne! uč mne šetřiť jiných kratochvílí,
Dej, ať mé hříšné oči jiných krasot pílí.
Ty stav mi v celé kráse vysloněné nebe,
By pro Boha má duše opustila tebe.
Ach, měj své aspoň milé stádo na paměti,
Tvých vlastních rukou štipky, modliteb tvých děti,
82
Jenž vyjdouc v květu žití s toho světa zloty
Šli, kam jsi kynul, do hor, na poušť, do samoty.
Tys zbudil ty zdi svaté, samota se smála,
A ráj znikl přerozkošný, pustina kde stála.
Tu stkvělých obětnicí, tímtím, což dědiť mělo,
Sirůbě plakající, krásiť nevidělo,
A stříbrné sochy mroucích od lakomců dané
Nechlácholily nikdý nebe rozhněvané;
Brž prostí příbytkové, dílo pobožnosti,
Tu vznějí k tvůrci hlasem chvály, povděčnosti.
Zde, jenž nás vězí věčně, mezi zdmi pustými,
V těch mechovatých chrámích, s věžmi vysokými,
Kde pod sklepením vážným noc se ve dne šíří,
A temná jenom okna slavným světlem žíří,
Tvých očí paprskové radost prostírali,
A spanilou dny slávou míle zjasňovali.
Teď zmizel pokoj z každé božské tváři sličné,
Jest vše zde bledý smutek, slzy ustavičné.
Hle, kterak jiných proseb hledám k přemlouvání,
(Klam zamilovaného bližních milování!)
Avšak, proč jiných proseb hledám v strastné psotě?
Přijď, vrať mi otce, bratra, přítele i chotě!
Ach přijď, a vděk ten učiň dceři, sestře, robě,
Neb milence své, jménu, jenž má všecka v sobě!
Ty tmavé sosny, které na té skále čnějí,
A v dutém větru hučíc vysoko se chvějí;
Ty bludné proudy, které z dolin vyblyskují,
Ty jeskyně, co toků hrkot opětují;
Ti větrové, co lkajíc v stromích umírají,
Ta jezera, co čřícím větrem drkotají:
To vše víc nezpomáhá mé zamyšlenosti,
A neuspává dívky snářské obraznosti,
83
Brž ve mrákotných hájích, v slujích zatemnělých,
V hlubokohlučných síních, v hrobkách osamělých
Melancholie sedí, jejíž pohled sivý
Smrtedlné stele ticho, poklid kornoutlivý.
Přítomnost její mračná všecko zasmucuje,
I zelenost i kvítí vůkol zacloňuje,
A výlevům tekoucím dává zvuk temnější,
A v šedé lesy dychá hrůzy šedivější.
A předce věčně, věčně mám zde obývati,
Toť smutný důkaz lásky, že zná poslouchati.
Smrt, smrt z té pevné vazby dá jen vyniknouti,
Pak studený můj popel má zde spočinouti;
Zde křehkosti své celé, všechněch ohňů zbýti,
A čekať zde, až smísiť s tvým se bude smíti.
Ach nešťastnice! darmo chotí Páně sluješ,
Ty otrokyni lásky v sobě pociťuješ.
O přispěj Bůh! – Než odkud k Bohu odvolání,
Jest ono z pobožnosti čili od zoufání?
Zde, čistota kam mrazná poukryt se zašla,
Pro ohně zakázané láska oltář našla;
Co měla bych, to nelze; proč mám, nelítostím!
Pro milovníka teskním, pro hřích nežalostím.
Hřích vidím svůj, však hořím znova u vidění,
A klnouc staré, žádám nových potěšení.
Teď k nebi hledíc plači minulého činu,
Teď, zpomenouci tebe, kleji na nevinu.
Z všech protivenství, která milovnici mučí,
Nejhoršíť ono, když se zapomínať učí.
O kterak citu nezbyť, hříchu pominouti,
Jak kochať bezpravníka, bezpraví klnouti?
84
Jak rozmilý ten předmět loučiť od páchání,
Neb kterak oddělovať lásku od pokání?
Dáť výhost náklonnosti – píle přenešťastná!
An duše celá hnutá, bodená a strastná!
Než taková se duše v poklidu zas vidí,
Jak často pomiluje, často nenávidí;
Jak často doufá, zoufá, tiší se i vzpíná,
Přetvaří, hrdá, – všecko, jen ne zapomíná.
Nech však ji pojme nebe, hned se rozplamení,
Hned všecka bude v citu, všecka v vytržení!
O, uč mne nad přírodu povyšovať sebe,
Uč odříkať se lásky, života i tebe.
Nech čitedlné mé srdce Bohem samým bíti,
Jen toho můžeš soka, následníka míti.
Vestálce neouhonné šťastná plynou léta;
Jsouc světu zapomněna, zapomene světa;
Pověčné jasno svítí z její duše ctnostné,
A nebe prosby její slyší nežádostné;
Půl věku vezme práce, půl jí vezme lůže,
Poslušné 2) majíc spání, bdít i plakať může.
V ní vášeň nezabouří, tužby nezaplanou,
Jsou k potěše jí slzy, vzdechy k nebi vanonvanou;
Ji milost osvěcuj září nejjasnější,
A andělé jí šepcí sny nejlahodnější.
Jen pro ni nevadnoucí rajská růže zkvetá,
A peruť Serafínská božský zápach metá.
Jí jenom slibný prsten ženich připravuje,
Jí bělorouchých panen hejno prozpěvuje.
Pak zvukem harf nebeských milenka umírá,
A viděním dnů věčných život svůj zavírá.
2)Jak znamení dá.
85
O což mou bludnou duši jiné baví snění,
A zábav neposvátných jiné vytržení!
Když koncem každého dne smutné pečlivosti,
Což odňato mi pomstou, najdu v obraznosti.
Tu svědomí mé usne, příroda má vůli,
Tu strastná duše s tebou svou provodí zvůli.
O kletá, vzácná hrůza noci vševědoucí!
Jak valně smělou rozkoš množí hřích horoucí;
Jak duchové mi vábní pouprostraňují,
A všeliký znik lásky ve mně probuzují,
Tu slyším, vidím tebe, půvabem tvým plynu,
A vůkol stínu tvého vřelé rámě vinu.
Procitnu; – míjí hlas ten, míjí pohled stkvostný,
Utíká rychle stín tvůj, jak ty nelítostný.
Já volám živým hlasem; neslyší volání,
Prostírám lokty prázdné; zmizí celé zdání.
Chci znovu pousnouti, sklesnou oči samy,
Vrať mámení se sladké, přijďte drahé klamy!
Ach darmo! hroznou pouští, zdá se mi, že jdeme,
A pro strast obapolnou hořce bědujeme.
Zde pne se bledý břečtan k věži pobořené,
Tam čnějí nad hlavami skály nakloněné.
Ty, znikna do výsosti, kyneš jíti k sobě,
Mrak, vítr a vlny hřmotné nedají mi k tobě.
Vykřiknu, vskočím, najdu tentýž pohled smutný,
A procit jest mi rovně jako sen ukrutný.
Tvůj lepší osud tobě v vlídné zuřivosti
Dal chladnou nečitedlnost žele i radosti,
Tvůjť život mrtvé ticho, poklid vždycky stálý,
V tvých žilách není bouře, plamen se neválí;
Co jezeros pokojný, dřív než vicher vstane,
86
Dřív než, an čeří vody, ranní větřík vane.
Povlovný, jako snové svaté rozhřešené,
A jemný jako nebe zbožným otevřené.
Přijď Abelarde! nebo čeho tu se báti?
Pochodně Venušina mrtvým nemůž pláti,
Utichlo přirození, nábožnost se zpírá,
Tys chladný, – Eloisu lásky plamen zžírá.
Ach nenadějný plamen! jaký v hrobkách bývá,
Kde strastný, mrtvým svítě, popelník zahřívá.
O jací pohledové mně se vyjevují!
Ty drahé podobizny, kam jdu, následují.
Ty se mnou v různém háji, do svatyně chodí,
A duši zprzňující kratochvile plodí.
Při lampě trávíc jitro, oplakávám tebe,
Tvá podoba se loudí mezi mne a nebe.
Mním, že jsem v každém hymnu blízka tvého hlasu,
A vroucnou pouštím slzu každém při zdrávasu.
Když oblak z kadidlnice libé vůně dýmá,
A slavný hlučných varhan hlahol duši jímá,
Tu slávu jedno hasí na tě pomyšlení,
Vše, kněží, svíce, chrámy, před očma se mění;
Mé smysly do moře se plamenného nesou,
An blýskají oltáře, andělé se třesou.
Když tuto rozprostřená ležím v skroušenosti,
A z očí cedím slzy rozkochané ctnosti;
Když modlím se a trnu, když se v prachu viji,
A svítající milost v duši znikať čiji:
Přijď, smíš-li, ať tě zříti v celé kráse mohu,
Veď rozpor o mé srdce, stoje proti Bohu.
87
Přijď, nech ať v té mé duši celé nebe jasné
Tvých jedním pohlednutím loudných očí hasne.
Zpět vezmi tuto milost, slzy zarmoucení,
Zpět skroušení a lítost, jenž mi platna není,
Mne v stany blaženosti vstupující svrhni,
Mým pomoz nepřátelům, a mne Boha strhni.
Ne! vzdálen, vzdálen budiž, jako světa poly,
Buď mezi náma moře, buďte hory, doly!
Ach zůstaň, nechoď, nepiš, nepomysli na mne,
A co já trpím za tě, netrp i ty za mne.
Já dávám tebe z mysli, pouštím z slibu tvého,
Ty zapomeň, nenáviz vše, co bylo mého.
Nuž s Bohem! pěkné oči, vábná pohlédání,
Vy dlouho milovaná, s Bohem! sladká zdání.
O jasná nebes lásko! přespanilá ctnosti!
O božská nepaměti zemské pečlivosti,
Ty naděje květoucí, dcero nebe sličná,
Ty, naše nesmrtedlnost, víro ustavičná!
Sem vlídní, milí hosté, sem váš pokrok vděčný!
Ať vzniknu, ať se octnu tam, kde pokoj věčný.
Aj, zde v své Eloisa chyši zarmoucená
Tkví, sousedkyně smrti, na hrob zpodepřená.
Nejslabším větrů dechem volají duchové,
A ze zdi těchto mluví víc než ohlasové.
Zde při umírající lampě kdys jsem bděla,
An z oné obětnice temná slova zněla:
„Pojď sestro! (tak to řeklo, nebo říci zdáno)
Pojď, pojdiž smutná sestro, tu ti místo přáno.
Já někdy, jak ty, byla teskným hořem spiata,
Tenkráte oběť lásky, nyní děva svatá.
88
Zde, zde jsou němí snové, místa všecka tichá,
Zde láska nezapláče, žalost nepovzdychá.
Tu pověra své sama ohně potracuje,
An naše Bůh, ne člověk, mdloby rozhřešuje.”
Já jdu, já jdu! připravte nadpovětrné světy
Mně růžové své loubí, věkosvíží květy.
Já jdu, kde hříšník sobě může oddechnouti,
Kde viděť Serafíny čistým ohněm žhnouti.
Ty Abelarde! k světla nebeskému městu,
(O jen tu smutnou službu!) zlahodni mi cestu.
Viz, jak mé rty se třesou, oči v sloupu stojí;
A sebeř duši vzdanou Eloisy svojí.
Ach ne – stůj při mně zbožný v posvátném oděvu,
A chvěje se obnášej hromnicí svou děvu.
Hleď k otevřeným očím kříž mi vstavovati,
Uč mne, a sám ode mne uč se umírati.
Ach potom na svou dívku pohleď milovanou,
Nebť potom hleděť na mne žádnou tobě hanou.
Viz, kterak míjitedlné růže prší s líce,
A v jasných jindy očích dohořívá svíce.
Vždy hleď, až každé hnutí dchu i žil mých stane,
Až Abelard milován sám býť poustane.
O převýmluvná smrti! v tobě spatřujeme,
Co, milujíc člověka, za prach milujeme.
I potom, když tvé osud zmaří půvabnosti,
Ty příčiny mé viny, příčiny radosti;
Tvé půtky smrti tobě potěchou se staňte,
Sstup jasný na tě oblak, Andělé tě chraňte.
Paprsky věčné slávy tebe okrývejte,
A láskou mé podobnou svatí objímejte.
89
Kéž jedna spojí hrobka naše strastná jména,
A láska má tvou slávou bude uvěčněna!
Tuť po věcích, když všecka bolest moje pojde,
A toto zbojné srdce utišení dojde.
Dva časem milovníci, zaberouce bludně
Se k těmto bílým věžím,3) k této stříbrné studně,
Své skloníc hlavy budou nad náhrobkem pníti,
A obapolně slzy prolévané píti;
Pak řeknou zarmouceně, když se vyplakali:
„O, kéž my nemilujem, jak ti milovali!”
Když budou zpěvy zníti z kůru hlasitého,
A povyšovať oběť k chvále všemocného,
Tu, uhlédá-li které oko obměkčené
Ten kámen, kdež jsou naše ostatky studené:
I zbožnost nebi ujme jedno pomyšlení,
Ukápne jedna slza, najdouc odpuštění.
A jestli v budoucnosti některého věštce
Podobný bude osud, by se trápil těžce,
A drahná léta smáčel zasmucené líce
Pro dívku, kteréž krásy viděť nemá více;
O, jestli kdo tak stále, vroucně pomiluje,
Ať smutný náš a tklivý příběh vypravuje.
Můj pěkným žele zpěvem trudný duch se vztýčí,
Ten jej, kdo nejvíc cítí, nejpěkněji zlíčí.
3) Abelard a Eloisa byli chováni v jednom hrobe, nebo pod jedním náhrobkem v klášteře sv. Ducha. On umřel léta 1142, ona 1169.
90
Poustevník.
(Romance dle Goldsmitha.)
„Veď, poustevníčku laskavý,
Mne skrze pustinu,
TamTam, kde jen oheň blyskavý
Těší tu dolinu.
Já bloudím tuto sám a sám,
Již všecek umdlený:
Čím dál, tím delší nalezám
Les tento zmatený.”
„„O nechoď, synu, po tmavém
Odvážně po lese,
To světlo v lesku klamavém
Ti zkázu přinese.
Přijímám ve svůj příbytek
Pocestné častokrát,
A skrovný s nimi nábytek
Zděluji míle rád.
Beř, poustevník co chudičký
Ti v nouzi poskytne;
Měj se mnou pokrm střídmičký
A lůžko rokytné.
Živůčka k jídlu pro sebe
Jsem nikdá nezabil;
91
Milosti této od nebe
Dobrého jsem nabyl.
Mně trávná hora bez viny
Pokrmu dodává,
Vždy mi se chutné byliny
I vody dostává.
Ach, člověk mnoho lopotu
Má pro svůj denní kvas;
A málo třeba k životu,
I to ne dlouhý čas.””
Jak sladce nebe déšť roní,
Tak jeho výmluvnost:
A z ticha jemu se hloní
I následuje host.
Ve tmavé poušti jeskyně
Jeho se skrývala;
Však ráda bludné chudině
Se vždy otvírala.
K té pusté skrýši naměří,
Tam v krátce přibyli;
Zacvakla skoba u dveří,
A oni vstoupili.
Když v soumrak pilný dělníček
Na lůžko chodívá,
Poustevník kutí ohníček
A hosta zabývá.
92
A krměmi bylinnými
Jej vlídně častuje,
I slovy boholibými
Mu chvíli zkracuje.
Koťátko spolu cítící
Vesele skákalo;
Tu roždí plálo chřestící,
Tu cvrče cvrkalo.
Radosti ty však odtuchu
Mládenci nedaly;
On sevřen byl ve svém duchu,
Slzy mu kapaly.
To poustevníka zle bodá,
Že jemu pláče host:
„„Jaká žalost tebe hlodá?
Neb znamenám žalost.
Jsi z vlasti vypověděný,
A bloudíš sem a tam?
Či od přátel opuštěný?
Trápí tě lásky klam? –
Co štěstí dává, darové
Jsouc marní, neblaží;
Marnější pak ti bloudové,
Kteří po nich baží.
Přátelství? jméno větrné,
Co sen, neostojí;
93
Bohatstva, slávy – šetrné,
Však bídy se bojí.
A láska? – tať je prázdný hlas,
Hra pouhá miličkám:
Ta jenom hnízda tento čas
Zahřívá hrdličkám.
Mládenče! zapomeň starost,
Ženy i všechen trud. – ””
V tom náhle projevil se host,
An ruměnil jej stud.
Ve tváři jeho zkvítaly
Přelíbé sličnosti,
A ranní záři rovnaly
Se v pěkné krátkosti.
Prs zedmutý, zrak sklopený,
A tělo ztepilé –
Již poutník jest prozrazený,
Jsa – děvče spanilé.
„Ach, odpusť, pane, děvčeti,
Jenž rušilo tvůj klid,
A smělo semo kráčeti,
Kde máš s bohem ty byt.
Polituj, prosím, stvoření,
Jež láska zavedla,
A chtějící utěšení
Do smutku uvedla.
94
Byl slavný někdy otec můj,
A bohatstvím se stkvěl,
Mně chystal všechen statek svůj,
Mne jedinoutě měl.
Mnohý jinoch z ruk otcových
Mne vzíť usiloval,
A oheň ke mně v prsech svých
Buď cítil nebo lhal.
Vždy s přípovědí příjemnou
Prodajný hluk tu byl;
I Litmír stál o lásku mou,
Však mně nepochlebil,
Měl on jen prostočistý šat,
A žádnou mohútnost;
Na ctnost a rozum však bohat,
A to mi bylo dost.
Jej krůpě rosy přečisté,
Květ rajské zahrady
By u rovnání zajisté
Nalezly bez vady.
Na kvítku rosa, květu běl
Nestálou krásu má,
Jich krásu Litmír dobrý měl,
Jich stálost měla já.
Za jeho jsem umílení
Nelásku chovala,
95
A smíchem jenom trápení
Mu odměňovala.
Až mne konečně zanechal
Hrdosti a vině,
Na poušti obývať se jal,
Kdež umřel v tišině.
Však za ty jeho tesknoty
Můj život spláceť má:
Hledám i já té samoty,
Kde on byl, budu já.
Tu v zármutek se cele svůj
Umrouci zavinu:
Tak zhynul pro mne Litmír můj,
Tak já proň zahynu.”
„„Chraň Bůh!”” – on obejma ji, dí,
Uleklou velice:
Chce lát’, však před sebou vidí,
Litmíra děvice.
„„O Angelíno! vrácený
Mé duši anjele!
Aj, žive Litmír ztracený!
Pusť, dívko, od žele.
Nechť na smutek a vzdychání
Nastoupí veselí;
Po tomto sladkém shledání
Nic nás nerozdělí.
96
V té lásce blahé mnoho let
Kéž živi budeme!
Když ty povzdechneš naposled,
Tu pukne srdce mé.””
Selanka Moschova IV.
Když moře modrošeré lehkým chvěje větru se váním;
Hned moutím já v mysli se pečlivě, tuť ne mi Músa
Déle milá; vábí mne tichá jeho více pokojnost.
Než, kdy jekem se propasť šedivá zduje, pak voda valnou
Nadvírá se pěnou, vlny na mnoze lítě se bouří:
Dívám se, kde strom je a břeh, moře rychle utíkám;
Hned je mi zem věrná, hned jsou k líbosti lesíky,
Kdež, byť vítr i vál sebe valněji, sosna mi zpívá.
Zlá živnost je v pravdě rybářova: dům jeho loďka;
V podvodném moři dílna, lovem ryba jest mu pochybným,
Tehdy mi sen sladký jest pod javorem mnoholistým,
Zvuk je milý i potůčku, anoť poslouchati blízko
Šum jeho rozkoš jest rolníkovi, hrůza nebývá.
Na Neobuli.
(Z Horace III. 12.)
Ubohá, kdož sebe láskou nezabývá, ni lahodným
Psotu vínem myje: již ustrašené srdce sevírá.
Mučivé strýcovo lání. Tebe letný Venušin hoch
Z koše loupí, tebe z outků a čilých Pallady pílí
Poobírá, Neobule, spanilý ten Liparan tvůj,
97
Mazané když paže mastí Tiberinských u vodách zmyl,
Cvičenější na koních Bellerofonta, v běhu rychlém
Překonán nikdy a klání; vyučen přes pole širé
Těkavých týž jelenů stádo plaché stříleti, křepký
Polapiť, kdež se ve chrastí kryje hustém koli, vepře.
Lenora.
(Z Bürgera.)
Lenora divě za šera
Se ze sna vyrazila:
„Vilíme, kde jsi? – nevěra,
Či smrt tě zachvátila?”
On na Bělohrad u voji
S Laudonem táhnul ku boji,
A nepsal milé k zprávě,
Zda z boje vyšel zdrávě.
Když pak udatní plukové
Se dosti naválčili,
A smíření mocnářové
Mír svatý učinili:
Tu vznikne ples a zpěvu hluk,
A bubnů chřest, a ciňků zvuk,
A listím ozdobené
Se vojsko domů žene.
A převšady a odevšad
Jde valem vše a stěží;
A buď on stár, a buď on mlad,
Vstříc plukům ryčným běží;
98
Tam slyšeť otce, manžela,
Tu chotě vítať z vesela:
Lenora čeká mnoho,
A vítať nemá koho.
I ptá se tam zde každého,
A zbíhá celé řady;
Než nikdo nezná milého,
A nikdo neví rady;
A když pak přejdou plukové,
Tu vrané vlasy sobě rve,
Tu hrozné ryky plodí,
A vztekle sebou hodí.
I běží matka k děvčeti:
„Kéž Pánbůh smiluje se!
Mé milé dítě, co je ti?”
A od země ji vznese.
„„Co pryč je matko, to je tam!
Pryč se světa, jeť lest a klam!
Bůh nezná smilování,
Ach, ouve mého lkání!”” –
„Smiluj se Pánbůh, otec náš;
Onť dobře dělá námi.
Ach! pomodli se otčenáš,
Bůh dobrý bude s námi.” –
„„O matko, matko, klam a lest!
Ne, mnou co dělá, dobré jest:
Dost jsem se namodlila;
O, nač by prosba byla?”” –
99
„Bůh, dobrý otec, uslyší,
Kdy dítě mu se koří,
Jdi, přijmi svátost nejvyšší,
Ta žalost v tobě zmoří.” –
„„O matko, co zde zahoří,
To svátost žádná nezmoří,
Ach, žádná svátost, máti,
Znik mrtvým nemůž dáti.”” –
„Což, ať ten svodník šalebný
Kams do Turek se pustil?
Pro nový sňatek svatebný
Snad své se víry spustil?
Nech, dítě, muže vrtkého,
On zisku dojde špatného,
Kdy duše těla zbude,
Ten klam ho páliť bude.” –
„„Co pryč je, matko, to je tam,
Co pryč je, po tom veta!
Jen smrt je zisk můj, svět je klam –
Kéž neznala jsem světa!
Ha, zmiz ty tělo v hrob a prach,
A kryj tě hrůza, noc a strach!
Bůh nezná smilování,
Ach, ouve mého lkání.”” –
„Ach nesuď z toho bezpráví
To strastné, Bože, robě!
Co slina kane, rozpráví,
Ach, nebuď vinno tobě!
100
O dítě, zanech kvílení,
A pomni na své spasení,
Ať duše aspoň svého
Má chotě nebeského.” –
„„O matko! co je spasení?
O matko, co je peklo?
S ním, s ním je v pekle spasení,
A bez Vilíma peklo.
O, zmiz ty tělo v hrob a prach,
A kryj tě hrůza, noc a strach!
Tam, kde ho není, žíti,
I v nebi nechci býti.”” –
Tak zoufalost se vztěkala
Skrz její mozk a žíly,
A proti Bohu reptala
Hůř, hůře každou chvíli;
A tloukla prsy zavilé,
Až zašlo slunce spanilé,
A v zlatém po obloze
Až jely hvězdy voze.
A venku, slyš! to dupy dup!
Co koňský cupe dusot;
A chřestem ssedne v domu vstup,
A staví jezdec klusot.
Pak u vrat počne kruh a hřeb
Jen zticha, zlehka klepy klep!
A skrze vrata na to
Je slyšeť slova tato:
101
„Vpusť, pusť mě milá milenko!
I bděla-lis, či spala?
Máš smích či hoře, panenko?
I zdalis o mne dbala?” –
„„Vilíme, ty? – tak pozdě k nám? –
Ba hoře, milý, hoře mám,
A kvílím bez pomoci.
I odkud jedeš v noci?””
„My sedláme jen v půlnoci,
Až z Uher jedu k tobě:
Dřív jsem ti nemoh’ spomoci,
Teď vezmu tebe k sobě.” –
„„Ach, pojď sem, dítě medové,
Skrz chrastí fičí větrové,
Pojď, pojď sem, zlatý hochu,
V mých rukou okřej trochu!”” –
„Ať fičí bouře větrova,
Ať fičí, fouká, věje,
Kůň hrabe, břinká podkova,
Tu nedobře se děje.
Pojď, kasej, vzchop, a na mého
Vyšvihni se na vraného:
Sto mil tě v ryčném plesu
Dnes v chotí lůže vnesu.” –
„„Ach, dnes sto mil? – dnes dívčinu
Donese kůň tam rúčí?
Aj, jedenáctou hodinu
Již zvon na věži hučí.”” –
102
„Hle měsíc svítí, jasnotě!
My s duchy jedem v klopotě:
Oč že ty v té hodině
Jsi v lůži nevěstině!” –
„„Kde ložnice, kde, jaká tvá?
Kde, jaké lůžko tvoje?”” –
„Jen malá, tichá, daleká;
Šest desk a deštky dvoje!”
„„Dost volná?”” – „Dost! ty rychle pojď,
Kasej se, vzchop, na kůň se hoď!”
Host k hosti hned se sbéře,
A do kořen jsou dvéře.
I kasá, vzchopí, švihne se
Na koně holka prudce,
A vůkol jezdce obnese
Své liliové ruce.
A rykem, rykem, hopy hop!
Kůň cválá mžitkou na sta stop,
A jezdce dál unáší,
Až zem se ohněm práší.
A v pravo, v levo valem vzad
Vše míjelo, kde jeli;
Jak letěl les, a sad a hrad!
Jak duté mosty hřměly!
„Strach dívčině? – i jasnotě!
My s duchy jedem v klopotě.
Strach dívčině-li z duchů?” –
„„Ach ne! – i nechej duchů!””
103
Nač medle je ten hluk a zvuk?
Co vyje sejc tu dobu?
Slyš zvonu zvuk, a zpěvu hluk:
„To tělo nesme k hrobu” –
A, nesa rakev na marách,
K nim průvod s tělem blíže táh’;
Zpěv jeho k poslouchání,
Co žabí křehotání.
„V půl noci tělo pohřběte
Vy v zvuku, hluku, plesu;
Ať sobě tělo děvčete
Já v chotí lože vnesu.
Pojď zpěvče s kůrem! přitřešti!
A svatební mi zavřešti!
Spoj, pope, s ženou muže,
Než lehnem v chotí lůže!” –
Dost zvuku! – máry zaletí –
A jedva okem kyne,
Hned rykem, rykem v zápětí
Se vše to za ním line.
A dál a dále hopy hop!
Kůň cválá mžitkou na sta stop,
A jezdce dál unáší,
Až zem se ohněm práší.
Jak letí v pravo, na levo,
Aj pole, role, sady!
A v levo, v pravo, na levo
Vsi, zámky, města, hrady!
104
„Strach dívčině? – i jasnotě!
My s duchy jedem v klopotě!
Strach dívčině-li z duchů?” –
„„Ach, nechej, nechej duchů!””
A hle! a hle! tu na kole
Půlzjevná v září bledé,
Ta luza vůkol dozvole
Si ryčný tanec vede.
„Sem, sem ty luzo! za mnou pojď!
Sem, skoky pojď, a sebou hoď!
A když se sňatky počnou,
Hop! tancuj rykem skočnou!” –
A luza s kola prask a prask!
Se hrne za ním chřestem,
Jak kdyby chrastím vichr třask,
A šustěl suchým klestem.
A dál a dále hopy hop!
Kůň cválá mžitkou na sta stop,
A jezdce dál unáší,
Až zem se ohněm práší.
Jak letí všecko stranami,
Co pod hvězdnou jest září;
I samo nebe s hvězdami
Jak letí před jich tváří! –
„Strach dívčině? – i jasnotě!
My s duchy jedem v klopotě!
Strach dívčině-li z duchů?” –
„„Ach, v pokoji nech duchů!””
105
„Ha, vraný!” pějí kourové –
„Čas kvapí neustále –
Již vanou ranní větrové –
Ha, vraný! cválej dále!” –
Tu, tu se dráha skončila,
Tu dívka chotě nabyla
A s duchy pádem jeli;
„Hle, tu jsme, kde jsme chtěli!”
Pak přímo k vratům klopotá
Co přes závodní hony,
A svižným prutem ztroskotá
I závory i spony.
Dsky břinkotem se rozletí,
On pojav koně v zápětí,
Se po hřbitově řítí,
An jasně měsíc svítí.
A hle, a hle! tu na droby,
Ha, strachem tělo trne
Co troud jsa, s jezdce podoby
Se kyrys dolů hrne;
V leb nahý hlava zmizela,
A zplchala a zlysela,
Jest kostlivec jen z něho,
A kosa v ruce jeho.
I vzpíná se a supá kůň,
Z úst plamenem mu hoří,
A pod nimi se v černou tůň
Zem propadne a zboří.
106
Hluk hučí horem bouřlivý,
Jek ječí dolem strašlivý,
Smrt napíná svou kuši,
Lenora pouští duši.
Hu, hu! teď vůkol duchové
Hop! tančí kolem skočnou;
A tancujíce takové
Ji zpěvy huhlať počnou:
„Snášej! byť srdce ustalo,
Lép, než by Bohu reptalo;
Duch ušel tělu svému,
Bůh milostiv buď jemu.”
Lazebnice.
(Podle Pope.)
Jak mnohá s manželstvím jest bída spojená,
To, slyšte, poví vám v něm paní zkušená;
Co ona koupila, vy moudrost darmo mějte,
I žena jedenkrát, že pravdu řekla, znejte.
Já ovšem bez viny jsem také nebyla,
Neb sama sobě bič jsem na hřbet strojila,
An od patnácti let, v triumfu po kostele,
Pět jatých manželů jsem vedla do postele.
O Kristu písmo dí, že svatbu uviděl,
A mimo tu co živ, prý, žádné neviděl;
Co s outlým svědomím chtí lidé z toho bráti? –
Že zbožná křesťanka se nesmí dvakrát vdáti.
Však, nechať čtou, a mně, mohou-li, vysvětlí,
Co tamto v písmě se k Samaritánce dí:
107
Ta pětkrát za muže s pravým sňatkem vdala;
Ba aniž písma nám kde jistý počet dala.
Že plodiť, množiť se, Bůh poručil, to vím,
A tomu textíku já dobře rozumím;
I onomu, že muž má otce, matky nechať,
A za svou zvolenou, kamž srdce táhne, jechať.
Vždyť pak i Šalomoun měl sám žen na kopy;
A předce moudrosti on šlapal na stopy.
Já sama mnohý jsem již pěkný důvtip měla,
A bohdá podobných bych ještě míti chtěla,
Neb kdyby umřel dnes můj manžel, nemrava,
A žalost měla býť má smutná potrava,
Hned křesťan některý jest toho náprava.
Též Pavel dí, a tenť znal naše náklonnosti,
Že lépe jest se vdáť, než hořeť v palčivosti.
Ne, není bezpečno dáť oheň k koudeli,
Toť pravda, a co mní – jste dávno věděli.
Ten samý Apoštol to otevřeně sází,
Že příkaz panictví v svých knihách nenachází:
To prý jen rada jest, – a my se s rozvahou
Čím chceme zpravujem, jí nebo vůlí svou.
I nezávidím já, když ta, neb tento jistý
Si vésti vyvolí hned zhola život čistý;
Buď kdo a jak chce čist, kdo jak chce ctnostliva,
Já pro maličkosti býť nechci teskliva.
Jsou cesty všeljaké, a mnohá povolání,
A každý u sebe své libé chová zdání.
Ne každý povinen, by statek rozprodal,
A cožkoli má sám, to aby chudým dal;
Kdo dokonalý jest, ať jest si svého prázen,
Mně ale odpusťte, já nebudu ten blázen.
108
Vím, že co stojí svět, již mnohá světice
Zlým mužům bránila své čestné suknice:
Chléb bílý takové si s Pánem Bohem mějte,
Jen paním poctivým nám režný jísti přejte.
Já, kde mi kázal Pán, tam státi zůstanu,
A nikdy svou těžiť hřivnou neustanu;
Jen splácej mužík můj svou daň mi podlé moci,
A rovnou odměnu měj za to každé noci.
Ne jeho, ale mé, co má, jest, dobře věz,
Toť Pavel pověděl, a ten byl moudrý kněz.
Nu tedy, z pěti mých, co vám se vyobrazí,
Tří prošli manželé, dva byli darmo drazí.
Ti tří, ač obstární, se po mně třeštili,
A, blázni, do ohně by byli skočili.
Však, že jsem v peníze jich hned se uvázala,
Již potom o druhé jsem hrubě málo dbala,
Za lásku dělala jim špatnou potěchu,
PredcPředc měla zvůle víc, než oni oddechu.
Co darů nanesli! – an zlatým (ať dím krátce)
Mi deštěm dvořili, jak Joviš tam v pohádce.
Když jsem se zasmála, co chlapci skákali,
Když jsem se mračila, hned strachy zdechali.
Vy paní panovné! poslyšte, rozumějte;
Tak mluviť manželům, tak vládnouť v domě znejte:
Ne, není smrtnému to dáno mužovi,
By moh’ tak důvtipně kdy lháti jako vy.
Co na své oči zřel, to jemu upřete,
A v svědomí, že lže, svou děvku vezměte.
Já mluvívala jim tak nevinně a sprostně:
„Hleď starý! kterak jde ta paní Klimba stkvostně,
Jen samé hostiny a pocty, švihlice!
Já paní ubohá nepřijdu z světnice;
109
A myslím svozuje i tebe, žena peská!
Cožs zamilovaný, a tobě-li tak hezká?
Mne pak když vidí jen strýc nějaký či brach,
Pro Pána! kterak hned se durdíš jako vrah!
A sám se, ožralý co medvěd, domů klátíš,
A pak v svém lenochu půl noci hubou mlátíš;
Ty z ženské věrnosti si děláš trpký žert,
A říkáš, aby vzal, co ženského je, čert;
Že, která chudá jest, ta muže utahuje,
A která bohatá, galány přiluzuje:
A jest-li od stavu, že marná s jiné dvě,
Vždy pýcha, nevrlost jí fičí v kotrbě:
Že zakrnělá hned, a hned že tuze hlučná,
Kdy zdráva, svéhlavá, a zastůně-li, skučná.
Kdo pěkná, ta že má co brániť čistoty,
An síla naběhne k ní mladé holoty;
A která škaredá, i ta že v malé chvilce
Svým vtipem kteréhos si svábí pošetilce:
A když nic jiného, že švarně tancuje,
Neb zrůstem ohyzdnou tvář vynahrazuje,
I každá šedá hus, co na rybník kdy vyšla,
S svým čestným houserem že k páru také přišla.
Kůň, osel, můž býť znán, dřív než se způsobí,
A zvuk, prý, pronese hrnčířské nádobí:
Jen s ženou ubohý se člověk v koupi šidí,
Jest slepý v námluvách, po svatbě teprv vidí.
Tu holá teprva se pravda odkryje,
Tu teprv, co je zlé a žena, počije.
Ty pravíš, aby jen mohl dobrou vůli míti,
Že na mém pohledu tvé oko musí mříti,
Mé uši lahodou vždy krmiť jazyk tvůj,
A vždycky v hubě míť: Holoubku! cukre můj!
110
A kdy (což zřídka jest) se pozardím maličko,
Tu aby chválil hned mé outlé měkké líčko;
Co v modě pěkného, to že chci míť na vlas,
A na mé rodiny že musí býti kvas;
Tu dary chovačce, a služce vyvolené,
Tu samé hostiny, a toulky neskončené;
Tu strýčky, přátely a příbuzenstva směš; –
To všecko říkáš ty, a všecko to je lež.
Co víc? ty nevražně se diváš na Jeníka:
Hm, blázne žehravý! což tobě z učedlníka?
Jest v lícech červený, a tváři bělavé,
A má ty kudrny co zlato blýskavé:
Však nech té starosti, a proto vyhlaď čelo,
Jáť nechci ho, by dnes se tobě umříť chtělo.
Proč, z jaké příčiny máš truhly zavřené?
Zdaž světské jmění tvé a statky nejsou mé?
Ba na mou milou věř, tvé tělo a tvé jmění,
Já nejsem bláznice, jen tobě vlastno není,
Z těch dvou mi jedno dáš, bys udělal co chtěl,
A kdyby zamčené je pod sta zámky měl.
Hle, kdybys správný byl, a rozumem se radil,
Ne každé pro trety bys hned se se mnou vadil,
A řekl by: zlatoušku, měj všecku svobodnost,
Vždyť pak já tebe znám, znám věrnost tvou i ctnost.
Hle, hle, když ty dost máš, co tobě pojde z toho,
Zda uveselení má ta neb tento mnoho?
Bych dávať pak i bráť je chtěla celý den,
Předc jeho nábytek máš v moci veškeren.
Kdo můž to nepravé a nerozumné říci,
Když soused sousedu dá rozsvítiti svíci?
Stroj, pravíš, nákladný, též nebezpečný jest,
A která zfintěná, ta špatně chová čest.
111
Když kočka spálená, a přiškvrlé jest srsti,
Tu doma ráda, prý, je v popeli a prsti;
Však kdy se vyhladí, tu z kouta paluje,
Pohrává ocasem, a v slunci šaškuje,
Tvář mlzne kulatou, a pyšně na se kouká,
A ukazuje srst, a toulá se a mňouká.” –
Hle sestry, tak jsem já těm starcům kázala,
Tak jsem je chuděry dle vůle týrala:
Já říkávala jim: “taks dělal, tak jsi řečil;”
Nic pravda nebylo, než Jeník vtipně svědčil.
Já hrýzti jako pes a štěkať uměla,
Když byla vina má, jsem nejvíc křičela.
A často lála jsem, že k kuběnám utekli,
Ač ledva ze dveří ocháblé lýtky vlekli.
A přisáhala jsem, že chodím na zvědy,
Kde jsou jich nevěstky a noční besedy.
Skrz zámysl takový jsem mnohé zvůle došla;
Ta vtipná bystrota nám ženám zhůry pošla;
Tím darem nebesa zde ženu nadala,
By předla, plakala, a muže klamala.
S tak dobrým, důvtipným a moudrým počínáním,
A řečmi hladkými, a moci, lstí a láním
Jsem odolala vždy, vždy byla pravda má,
Anebo výčítkou noc muži zkažená.
Když mne kdy laskavě se ruka jeho tekla,
Hned jsem: “hej, s paní-li tak tovaryšsky!” – řekla.
A chtěl-li – pokaždé mi taxu musel dáť,
Pak dostal. – Tak jsem hle, vše na vlas znala bráť.
To každý mužský věz, ať s škodou neprohloupí,
Že naše pohlaví se nevdá, leč se koupí.
Prázdnýma rukama se nepřivábí sup,
Však ale s penězi můž přijíť také hňup.
112
Kde peněz, zdali stár, či mocen málo dbáme,
Jen za ty milujem, jen za ty objímáme.
Já často lála jsem i při objímání,
A zase líbala, a klela v líbání.
Já pořízení své bych brzo udělala,
Neb slova mužovi jsem dlužna neostala.
A byl-li někdy svár, ten z těžka konec vzal,
Byť sedě u stolu sám papež v to se dal,
Však když zas po mé šlo: “Nu teď můj milý Pánek,
(Jsem říkávala mu) jest pěkný jak beránek;
Nech ať tě políbím, že jsi tak hezoučký,
Tak vždycky hezký buď, tichounký, vlídnoučký!
Znáš v příklad Jobovu mi trpělivost dávať,
Když ji tak dobře znáš, měl bys ji zachovávať.
Toť ovšem nesnadno, vím dobře, ale však,
Můj milý mužíčku, já naučím tě jak.
Hleď, paní opatrná jest velké požehnání,
Ta v domě přetrhne svár všeliký a lání.
Z dvou jeden musí vlásť, a druhý pod ním býť,
I žeť pak šťastný muž má rozum za svůj štít,
Nech ženu slabější svou vůli za to míť.
Z mé celé rodiny vždy ženy panovaly
Svým mužům laskavým, a ohně jich jim braly.
Pfí! to-li zmužilé, tak vzdychať si a lkáť?
Což nechceš žádnému své ženy trochu přáť?
Nu tedy, mějž mě sám, a vezmi si to všecko!
A pomsti se; co rád to máš, a nebuď děcko.
O kdybych odemkla já krám jen drobínek,
Ty nevíšnevíš, jaký bych já měla počinek.
Než hleď, já jsem jen tvá! – nu na! – Pfí toho lkání!
Co to, mé srdéčko? – hle hodens v pravdě lání. – ”
113
Tak s těmi svými třmi jsem žila manžely,
A ti, co ženská jest a žena, zvěděli.
Pak za peníze jich, co jsem si naspořila,
V svém stáří mladé jsem si muže způsobila.
Ač usvadnul květ můj, však nesvadla jsem já,
Vždy plachá, svévolná, co straka hovorná,
A v tanci všelikém jsem vždycky výhru měla,
A hlasem líbezným, co slavík večer, pěla.
Krk žádá svlažení, a srdce posily,
I pročež koflíky se mnohé prázdnily;
Vždy s vínkem přechutným, krev zlepšujícím mladou,
A jsoucím k milosti naběhlým žilám vnadou:
Toť jisto, jako že led pojde z mrznutí,
Kde hůra plna jest, tu spodek k najmutí.
A víno líbkovi vždy v lásce činí dosti,
Jak hřičky znatelé to vědí z zkušenosti.
Ach, milí bohové! když pojmu v mysl svou,
Tu radost mladých let, a krásu minulou,
Mé tenkrát libostky, má tenkrát potěšení,
O v jaké rozpaly můj starý led se mění!
Ten zlopověstný svět měl rozkoše až moc;
Teď dobývání však a vnadě dobrou noc!
Běl pěknou přebravši kam ubohá se vrhu?
I půjdu tedy já teď s otrubami k trhu.
Můj drahý čtvrtý muž byl věrný nehrubě,
On namlouvalky, prý, měl jednu nebo dvě:
Než vrub ten přepěkně jsem jemu vyplatila,
Ne jak vy myslíte, – ne tak jsem špatná byla;
Brž tanci, strojením, a kvasy, pitkami,
A shledem na kohos takými očkami,
Až mu to k srdci šlo, a zažehal ho v kosti
Hněv šílený a vztek, a oheň žehravosti.
114
Že věčnou slávu má, to nepochybná věc,
Neb tuto byla jsem já jeho očistec.
Když mnohokráte jej kde střevíc v nohu tlačil,
Nedbaje zpíval si, a tváři nezamračil.
Jak já ho zlobila, to samo nebe zná,
On, jenž to čil, a já, a kdo s to rozum má.
Když z pouti poslední jsem s svaté hory přišla,
Kamž tenkrát s jistými jsem sobě kmotry vyšla,
Tu umřel; již jest tam! – a křížek dostal hned,
Jak z dříví dobrého, tak pěkný na pohled.
Ten náhrob nemá sic ty rytiny a slova,
Jak ten, co Mausolu ta zbožná dala vdova,
Neb ten, kde pochován jest Darij výtečný,
Však náklad na hroby jest náklad zbytečný.
My jámu zasuli, a na to drnu dáno,
Buď Bůh mu milostiv, a tak jest dokonáno!
Můj pátý nejlepší a milý posledek –
Dej odpočinutí mu Pán Bůh věčný věk!
Od jeho milosti já srdečné a věrné
Mám známky dosavad i zsinalé i černé.
A k němu láskou předc mé srdce hořelo,
I tu, když od bití mě všecko bolelo.
Co za podivný chtíč jest pánem nad ženami,
Co těžko míť, to chtí, a nic, co mají samy.
Buď muž jen zdrahavý, hned na krku je má;
Kde všeho v trhu dost, tu špíže laciná.
Já toho veselku jen vzala k vůli tváři,
Byl z Volovic, a tam kdes psával v kanceláři.
Byl stravou u vdovy v tom městě rodilé,
U paní Klábosky, mé družky rozmilé.
Ta všeho tajemství, co na srdci jsem měla,
Dřív než můj zpovědník se vždycky dověděla.
115
Tu míti chtěla jsem hned o všem zpravenu,
A kdyby byl můj muž jen močil na stěnu,
Neb něco udělal, co života se teklo,
To jí se, – tetce mé – a ještě jedné řeklo,
Též hodné paničce: co nejvíc tajiť chtěl,
Ten milý dychánek se toho dověděl.
Jak mnohokráte on se podrbal a škeřil,
Že jaké tajemství kdy, hlupec, ženě svěřil.
Než kdys, – byl Boží půst, to jsem se bavila,
A tenkrát den co den k té kmotře chodila.
Můj muž, ten pro štěstí byl na daleké cestě,
My k domu od domu jsme cárali se v městě.
Já, paní Kláboska, a písař (denní host),
A zevlovali jsme, a klevetali dost;
My v každém kostele jsme byli na parádě,
A byli při každé pobožné maškarádě;
A pilně místa svá i stráže zastali,
Ne moc se postili, však málo vyspali.
I na kázaní jsem v šarlatě chodila:
Má roucha od molů se nepokazila,
To proto, že jsem je den jak den nosila.
Když jednou pěkný máj zas plodil květ a lásku,
Šla jsem s tím písařem ven v pole na procházku,
Tu jsme si mluvili, tak sladce – jako med,
Já na svou milou čest mu dala přípověď,
Že, až jen jedenkrát bych svého pochovala,
Jen jeho samého bych za muže si vzala.
Tu dáno po ruce, a trh byl zavřený;
Já k nouzi prostředek vždy měla zpravený:
A myslím, špatná by to tuze myška byla,
Jenž na jednu by jen se díru bezpečila.
116
Já říkala, že mně on dávno spaní bral,
A přisáhala jsem, že jest mi udělal;
A spala-li jsem kdy, že o něm jen mi zdanozdáno,
A na sny od moudrých že vždycky mnoho dáno;
To vše jsem říkala, než všecko bylo lháno;
Já jenom plnila své kmotry nauku,
Jenž tuto lež – i víc – mi dala na ruku.
Tak tráven po dni den, a měsíc po měsíci,
Až mému mužovi Pán žití zhasil svíci.
Tu prach jsem na hlavu, a černý vzala šat,
A v prsy bila se, jak vdova má dělať.
I šátek na oči jsem sobě přiložila,
A slzy skrývala, jichž jsem však neprolila.
Pak nesen nebožtík do chrámu s průvodem:
Já v smutku s sousedy při písaři šla jsem.
Než, bohové! co vám, když podlé vkračoval,
Za lýtka kulatá a silná ukazoval!
On nejvíc dvadceti se viděl míti let,
Já v pravdě starší již jsem byla o dvadcet,
Však ještě veselá a švarná, čerstvá žena,
Jsouc hasiť plameny až k divu vycvičena.
Mně hadač pověděl (a ten znal věštění),
Na býku Smrtonoš že jest mé znamení.
Jest tedy život můj, jak hvězdy mi ho tvoří,
Ach! žeť pak hřích to jest, když člověk láskou hoří.
Mne vděkem Venuše a ohněm nadala,
Od Marsa obličej jsem smělý dostala,
Tak silou tažená té mocné hvězdnatosti,
Jsem následovala své vlastní náklonnosti.
Než, nechať dopovím: As pátou neděli
Jsme s tancem, zpíváním své sňatky drželi.
117
Já všecko dala mu hned do vlády a vůle,
Můj nábytek, i dům, i peníze, i půle:
Však toho pykala, a pykám posavad,
Bylť zrádce, odbojník, ba v ňádřích skrytý had:
Bůh ví, že jedenkrát mi facku vyťal v líce,
Jen sami posuďte, a slyšte napřed více.
Já byla urputná, co lvice v náhlotě,
A hlasu povýšiť jsem znala po notě.
A toulky své, co jsem prv v obyčeji měla,
Nechť on si klel jak klel, jsem vždycky vésti chtěla.
On byl tak všetečný, a počal mudrovať,
A staré příklady mi v oči vstavovať;
O Římských matronách, o jakés staré vdově,
O Grachův mateři, a ženě Duilově;
Na konci kázaní, by vtip svůj dovodil,
Vždy z písma svatého text ňáký prohodil.
On říkával, že ten, kdo v písku staví boudy,
Neb cválá po poli, kde veliké jsou hroudy,
Neb ženě chodiť dá na pouti venkovské,
Má kuklu bláznů míť a uši oslovské.
Nic platno nebylo, neb kdo mi chybu řekne,
Nechť jest on kdokoli, ten v živo se mne tekne,
Ten má mou nenávisť; však vím, že mnoho jich,
Ba každý dělá tak – muž, žena, kněz i mnich.
Můj muž (měv učené, jak víte, vychování)
Si na noc čítával rád jisté pojednání,
V tom všickni skladači se v kopu sebrali,
(Čert vem je napořád, že tolik nalhali:)
Walér a Jeroným, a Heloisina láska,
Chrysip, Tertulián, a těm podobná cháska,
I Šalomoun, a ctné Ovida umění,
Jichž církev, jista jsem, neschválí učení.
118
O více ženách zlých, tam lhaly se pohádky,
Než dobrých postyla na všecky klade svátky.
Kdo lva kdy zabil? – muž! Nic toho o ženě:
Však kdyby mohly psáť i ženy učeně,
Oč, žeby o mužích víc zlého v knihách stálo,
Než jejich pohlaví kdy o ženách se zdálo.
Nic nedbá na milost, kdo učení je vzdán,
I zajdeť Venuše, než vyjde Dobropán.
Býť muži nemohouc, stanou se učenými,
A ženy píchají, čím mohou, – pery svými.
Když věkem churaví chuť ztratí k líbání,
A seslábne rozum jich, tu sednou ku psání:
Že žádná nedrží svých slibů žena stále.
(To pravím příhodně; teď slyšte, povím dále.)
Kdys v zimě u večer můj muž si k stolu sed’,
A s velkou radostí v té knize na hlas čet’,
Jak první žena prý (což v písmě uviděti),
V strast muže uvedla i všecky jeho děti;
Jak Samson padl, a ten, co v jedu močený
Šat dostal od paní, a shořel zblázněný.1)
I Erifylinu 2) a Klytemnestry 3) vadu,
Jak tamta kula lest a tato hromskou zradu.
Než nejvíc jala jej ta Kretská necuda 4)
A manžel její – býk! pfí, pfí! ta ostuda!
On věděl z paměti tu celou povídačku,
Jak s dobrým manželem Xantippe měla rvačku,
A věděl, kolikrát se za den vadila,
A kolik nádobek naň nočních vylila;
1) Herkules. 2) Erifyle zradila muže svého Amfiarousa. Diod Sic. IV. c. 67. 3) Klytemnestra muže svého Agamemnona pomocí Egista, svůdce, zabila. Mythol. 4) Evropa.
119
On trpělivě prý jen hlavu utřel sobě,
A, „po hřímání déšť” – dal odpověď té kobě.
Četl, kterak příteli si Arig stěžoval,
Že sobě nešťastný strom v sádku vychoval,
Kde v krátce po sobě tré žen se oběsilo,
A bídně kláceno, jak vítr vanul, bylo.
I kdež ten strom, mu dí ten přítel, řekni, kde?
Neb není lepšího, hle, v žádné zahradě.
Dejž proutek od toho mi blaženého stromu,
Ať sobě štípím jej já k svému také domu.
Pak, kterak od svých žen dva muži vzali dost,
Pro zášti jedné z nich, a druhé pro milost.
Ta vilnost budící mu nápoj udělala,
A tamta do pití mu tráveniny dala;
A muži oučinek jich lásky zkoušeli,
Na noc se zbláznili, a ráno pomřeli.
Jak mnohé rubaly svým pánům v spaní leby,
A jiné do hlavy jim tloukly velké hřeby,
A jiné klidily je jedem bezbožně,
To všecko četl, a četl to velmi pobožně.
Já dlouho poslouchám, nabírám, rdím se, mračím;
Však když ten přiběh byl vždy delším nežli kratším,
A když on pořád četl, a smáv se opět čet’,
A tak již zbůhdarma půl noci ušlo hned;
I vzskočíc vyškubnu tři listy já mu v zlosti,
A baňku dám, že padl, až chrupaly v něm kosti.
On vztekle vyvstana mne strhne rukami,
A pod se připraviv mi přišel s fackami –
Jak dlouhá ležíc, lkám: „Ach toť ne k vůli knize,
Tos, pravím, lotrase mne zabil pro peníze.
Než, já ti odpouštím – dej pocelování” –
On chuďas s pláčem hned se nahnul k líbání.
120
Já dám mu pohlavek; měl tvář hned širší mnohem;
Pak vzdychnu si, a dím: „ach, s Bohem, líbku, s Bohem!”
Když mezi mnou a ním seč mnohá stala se,
Na velké prošení jsem udobřila se;
A jak řekl: „Milenko, nu tedy po tvé voli
Si dělej do smrti, co se ti líbí koli:”
Tu hned jsem jeho věc si vzala na starost,
Že po mé chodilo, již na tom majíc dost.
Tím panství dostala jsem neobmezeného,
I statku vládnuti i domu veškerého,
A spolu řídila jsem jazyk, ruce jeho.
Ta kniha, co se v ní tak lhalo na ženy,
Hned roztrhána jest a dána v plameny.
Teď Pán Bůh mužům mým rač všechněm v nebi spolu
Dáť radost za tu zlou, co v světě měli školu;
Přej v hrobě klidného jich tělu bydlení,
Jich duši mravy mé pomohly k spasení.
Při rozstonání D. C. H. Pána
Alexandra Vasilieva,
Ponzenského opolčení při cís. ruském vojsku vrchního kazatele. Dne 1. října
1813.
Ne Lidomíra 1) mírodějná ruka,
Tebe zhoubné lidobijce rámě
Stavilo, hrade nehostinský,
Mořící neduhem krutým
Muže, mnohým drahého dobrým lidem,
Tobě hostinstva svatého právem
1) Lidomír, stavitel Litomeřic, as půl století zněmčených.
121
Vasilieva Alexandra,
Který ostavě vlast i dům
I syna rozmilého sladké doma
Celování, Bohu lib i cáru,
Jíť zvoluje, milený pastýř,
Za stádem, hotovým zlomiť
Okovy zpupně Franky Evropčanům
Ukuté! – Odrodilým jsa Němcům
Polovinu věku ráj štědrý.
Zcizil’s svému se národu?
I dosaváde žíla každá tobě
Nenečeská; nebo já slovanskou
Pocituji v těle krev. Sem, sem
Hojebné dary, hor tvojich
Byliny snes, a mízy živnou pomoc,
I sadů tvých moky sílonosné.
Na Slovany moje buď laskav;
I jeť brat Slovanům Slovan.
Rukavička.
(Z Schilllera.)
U své lvárny, na stolici
Sedě, čekal na štvanici,
Kníže Hleď.
U něho vládyky, podpora trónu;
Horem do kola na balkonu
Pěkná pleť.
A kdy prstem kyne kníže,
Otevrou se jedny mříže,
122
Potom rozmyslně v jev
Vyjde lev,
A se dívá,
Zívá,
Hřívu vztřese,
Protáhne se,
A prostře se,
Tlapy sníže.
Opět prstem kyne kníže,
Na obrat
Z druhých vrat
Tygr skočí;
Kdy lva zočí,
Vydá ryky,
Do okliky
Ohon vine,
Jazyk syne,
Plaše jda
Vůkol lva,
Zuří vrče;
Potom skrče
Lehne blíže.
Opět prstem kyne kníže,
Tu z dvou se závor jedinou
Dvě levhartice vyřinou.
Ty klopotem se v souboj smělý
Na tygra střelí.
On chvátne je v tlapy zuřivě velmi.
Řva vyvstane lev,
A všecko ztiší jeho hněv;
123
V kolo divé
Vraždy chtivé
Rozhostí se líté šelmy.
Tu od zábradla dolu smekne
Se rukavička s ruky pěkné,
Padne mezi dravce dva,
Tygra a lva.
I dí Vojslavu z uštipečna
Kunhuta slečna:
„Nu, pane rytíři! když lásku máte,
“JakouJakou každé chvíle mi přisáháte,
“RukavičkuRukavičku mi zvedněte!”
A rytíř skokem chvíle té
Rychle v strašný okol sběhne,
Zmužilými pojda kroky
Mezi lítých netvor boky
Po ztrátě se směle sehne.
A s hrůzou na to podívání
Hledí zemanky a páni.
A rytíř klidně
Rukavičku přinese.
Tu chvála z úst všech ozve se,
Ale laskavě a vlídně –
Došel k radostnému cíli –
Šlechtična oň jeví píli.
On kydv jí rukavičku řek:
„To pro mne, dámo, špatný vděk!”
A opustil ji po tu chvíli.
124
Messiáš.
(Z Pope.)
Umění Sálemské! vzácnější počněte píseň:
Vyšší jsou ke věcem příhodné tony nebeským.
Obmešené studénky a stínů prochlady lesních,
Snářství Parnaské, i obecné Pindovy Músy
Dél nemohou mě těšiť. – O přijď a nadchni ty hlas můj,
Jímž rety posvátné rozpáleny Isaiáše!
Takto prorok božský zpíval, vytržen ve budoucnost:
Počneť Panna divem, porodí syna v čistotě panna.
Ej vyniká proutek z kořenů odrostaje Isai,
Květ jeho posvátný vznešenou v nebi vůni vysílá.
Odpočinouc duch nadvětrný na jeho stane větví,
A vrcholek jeho pak holubička osedne tajemná.
Sem rosu nektarovou, vy nebesné hůry vydejte,
A v tichu příjemném povlovným spěchněte deštěm.
Zrostlina ta silný bude lík churavým a nemocným,
Záštita před bouří, a v úpalu ochlada horkém.
Pojdeť bezpraví všeliké, dávný zhyne ouklad:
Spravedlnost vrátí se a svou zase vyzdviže váhu;
Nad světy opět mír ratolístku vztáhne olivnou,
A s nebe sestoupí v bílém k zemi rouše nevinnost.
Plyňte na kvap časové, žádoucí vzejdi to jitro!
Přijď na svět spasitedlné, přijď nemluvně! naroď se.
Tobě libá nejrannější nese příroda kvítí,
Tobě ty příjemné vonné jaro zápachy dýmá.
Viz, hlavu jak sklání vysokou k tobě sláva Libanská.
Viz, plesají na horách shybujíc lesy výšiny valné,
Vyvstává vonný z nízkého i Sáronu oblak,
125
A květný v oběť Karmél v nebe vůně vydává.
Slyš v truchlé veselý hlas pustině: Cesty hotovte!
Bůh, Bůh se blíží: Bůh, Bůh ty pahorky hudebné
Opětují a hučí to skály, že blízko je božstvo.
Ejhle! přijímá zem jej od nebe nakloněného!
Sniž horo se všeliká, doly zhůru povýšeny buďte,
Sehněte své hlavy cedry a kloňte se; měkněte skály,
Ustupte prudké řeky, ej Spasitel se blíží,
Zvěstovaný Spasitel zpěvy dávných po věky věštců.
Slyšte hluší, a slepí prohlédněte! On s oka sejme
Husté tmy a vydá na slepou zřítedlnici světlo.
Onť jest, on jenž zatvořené hlasu průduchy zjasní,
A povelí, by nová nabytý sluch kouzlila hudba.
Zazpívá si němý, a chromý svou odvrha berlu
Počne si poskakovať jelenem; bude reptu a lkání
Neslýcháno potom, s všeliké slza setřena tváři,
A spiata v pouto železné smrt, i rány pocítí
Věčné vrah pekel ukrutný. Jak v péči je dobrý
O svůj brav pastýř, veda jej, kde jasno povětří,
A svíží kde pastva, hledá ztracených a na dráhu
Navracuje bludné, dnem jich střeže a v noci chrání,
Outličká do náruči své jehňátka pojímá,
Svou i krmí je rukou a na svém pěstuje klíně:
Veškeru tak píli strážnou člověčenstvo pozajme
Otce věků příštích; tuť víc proti národu národ
Nevstane ukrutný, nezdvihne se k bitvě bojovník,
Niž pole okrývať bude blyštícími se mečmi,
Ni k vzteku trouba budiť kovová: skuje v nakřivený srp
Sudlice neplatná, široký meč v rádlo se skončí.
Vzrostou hustě paláce: synem dokoná se radostným
Krátkověký započal co otec. Bude réva potomkům
Dávati chlad; ruka, jenž obilí sela, táž bude žíti.
126
V poušti neúrodné uvidí růsť lílie pastýř.
S obdivením uvidí zelenost povstávati náhlou:
V pustině vyprahlé hlučných vody uslyše spádů
Ustrne se podivem. TamTam, kde v rozpuklině skalní
Lítá bydlela saň, chvěje teď se v rozdechu větrů
Tresť zelená, vysoký plyne tam jako výlevy rákos.
Písečné, pusté doly, smutné jindy trniště,
Sosna nyní ztepilá a sličný zkrášluje pušpan.
Ustupují květným bezlisté chrastiny palmám,
Myrtě i vonné hloh škodný. Bude ovce a vlk se
Na zeleném spolu pásati oupoře; tygra i parda
Na řetězích z kvítí povedou pacholátka maličká.
S býkem u jedněch již bude lev se scházeti jeslí,
Neškodný poutníkovi had paty lízati prašné;
Dítě neostavené baziliška a ještěra pstrého
Uchvátí, ano se zeleným se zabývati leskem,
A s jazykem jeho rozdvojeným bude bez škody hráti.
Povstaň věncovaný světlem ó Sáleme mocný,
Povstaň, a spanilé hlavy již pozdvihni a vzhlédni.
Valná ejhle! potomstva dvorů tvých prostoru krášlí,
Ejhle! hrnou se davem od všech stran u věku příštím
Nezrození dosavád synové, dcery: žíti mající,
S žádostí čekajíce nebes! Viz národy státi
U bran tvých, v tvém světle chodiť, v tvém poklonu chrámě
Skládati. Ejhle popatř, tvoje jak obětnice jasné
Od nice pokloněných jsoucí obklíčeny králů
Kouří se zbytkem Sabejské ourody jarní.
Tobě se rozkvětají Idumejské hájiny vonné,
A na horách Offír žeřavé zlata símě se leskne.
Otvírá nebe jiskřící široké svoje brány.
Výlevy dnů lije nad hlavu tvou; již slunce zanedbá
Pozlacovať rána, splňovať též Cynthia roh svůj
127
Ustane stříbrný, brž ve tvé svrchovanější
Pojde paprsky: jeden výlev bude slávy, jeden lesk
Nemračný dvory okryje tvé. Samo svítiti světlo
Pozjevené bude a věčný Boha den bude dnem tvým!
Vyschnou vláhy jezer, vymizí nebe v způsobě dýmu,
Skály se v prach sesují, hory pak rozpuštěny pojdou.
Zůstane však slovo Páně nepohnuto, i s požehnáním.
Věčnéť své panství, Messiáš tvůj král bude věčně.
Urozenému Pánu
Fr. Xav. Tvrdému,
gub. radě v král. Českém
Kdyby, že Nestorovou hoden
Jsi radou spravovať senáty,
Volal veliký Tebe César
Tam v patera národu město;
Kdyby, že Témidě posvěcen,
Skalina v moři, nechvěješ se
U právu, podáno ti vésti
Národova výkvětu soudy:
Kdekoli, ó mohutá svojím
Veleochranu! nevzdaluj se,
Nazývati kdež Tebe otce
Zvykli umění vyvolenci.
Hluboko nad mízením stonav
Jazyku, mravu i pravosti,
Přemysla, Jiřího památky,
Slávie i názvu libého,
128
Na Tebe, na skalinu tvrdou
Genius Čechie vzdělány
Volil měti, navzdoru záští,
Zárody nového potomstva.
Do věku podporo nám trvej!
Dokavad hlaholí Slovansko,
Tvrdého velebno a vážno
Vzníti u potomka bude jmě.
Z anthologie řecké.
1) Slepý a chromý.
Na plece pojma slepý žebrák žebráka chromého
Vet nese: půjčuje on zrak druhu, druh mu nohy.
2) Safin nápis na hrobu rybáře.
Postavil aj, zde rybáři otec Pelagonu Meniskus
Veslo a vrš, života trudna památku jeho.
3) Na obraz Filoktéta.
Známe Filoktéta; v první naň vzíraje pohled
Každý rychle vidí traplivou srdce žalost.
Částka jeho hlavy má zježené vlasy; část ode poutce
Kštíci nosí surové barvy mu kostrbatou.
Kůže plná vrásek se vidí, a všecka vyzáblá,
A skoro, žeť vyschlá, moh’ namakať by rukou.
Ustydlé slzy vyplakaných mu zříti na víkách,
Náramné patrnou známku bolesti jeho.
129
4) Na obraz pěkné krajiny.
Čí je to pěknořadé stromoví, pastýři? – Olívy
Pallady jsou: vinný kmen se vine Bromiu.
Ti klasové? – Démétery. Čí a jakého to božstva
Kvítí? – Hérino tu, růženy tam Pafie.
Páne milý! neračiž své píšťaly dávať ode rtů,
Ozvěna v ouporu tom najde se jistě také.
5) K slavíku ulovenou kobylku do hnízda nesoucímu.
Attyčane stredný, zpěvavou uchvátě kobylku
Ty zpěvavý za pokrm ptenci nepernu 1) neseš:
Pěvkyni sám ty pěvec, letavý blaholepno 2) letadlo,
Zárovnou letník letnici, hosti ty host.
Rychle ji pusť ubohou, i neníť zapodobno ni právno
Pěsnolibými pojíť ústami pěsnolibým.
6) Břicho.
O břicho nestoudné! pro tě mastihuba spolujedlý
Líbezné svobody právo za jíchu prodá.
7) Tancíř.
Pleskonosý Niobi když tancuje Memfis a Dafni,
Jak z kameneť Niobi, jak z dřeva Dafni vede.
1) Ptáčku neopeřenému.
2) Blahou lepotu mající.
130
Čarodějnický učedlník
(Z Göthe)
Posléz jednou kouzedlníku
Událo se z domu jíti!
Nyní bude učedlníku
Duchy jeho k vůli míti;
Slovo mistra všaké,
Zvyk i skutky znám,
Mocí duchů také
Čáry udělám.
Skoky, skoky
Ku potoku!
Vědro k boku!
Aby vody
Valným, plným tekly tokem,
V koupel daly hojné brody.
Nyní pojď sem, starý chvoste!
Za pacholka byl jsi dlouho;
Vezmi na se ruby prosté,
Buď mi k vůli věrný slouho!
V hoře nasaď hlavu,
Dole nohy měj!
Běhej, co jsi v stavu,
Vody nalévej!
Skoky, skoky
Ku potoku!
Vědro k boku!
131
Aby vody
Valným, plným tekly tokem,
V koupel daly hojné brody.
Věru, hleďte! dolů spěchá
Ku potoku, hony skoky!
Zase zpět co šipka jechá,
A tu lije rúčí toky!
Již i po dvakráte!
Jak to natíká!
Ještě jedenkráte,
Stoudev přetíká!
Chvoste, chvoste,
Dosti moku!
Ani kroku
Nejdi znova!
Běda, běda, ach pomozte!
Zapomněl jsem toho slova!
Slova, kterým konečně se
V prvním jeví stavu prostém.
Ach! zas běží, vodu nese,
Kéž pak bude starým chvostem!
Vždycky opět vleče
Vědrem nový brod;
Ach již na mne teče
Příval hrozných vod!
Nelze dlouho
Toho snésti,
Chci tě v pěsti
132
Chvatiť chlape,
Ach, nastojte, ó zlá touho!
Jak se supí, jak se sápe!
O ty zlostný pekelníku!
Má celý dům ztopen býti?
Nevidíš-li z pokojíku
Proud valem ven se líti?
Ďásel chvosta míval!
Nechce slova dbáť.
Chvoste, kterýs býval,
Zůstaň jednou stáť.
Předce nechce
Zloboh státi!
Má se káti!
Já ho schvátím,
A to staré dřevo lehce
Širočinou v dvé rozvrátím.
Již ho zase vidím běžeť!
Jak se na tě vrhu míle,
Hned padouchu budeš ležeť; –
Třeskl topor, padlo číle,
Věru dostal notně!
V dvé je kletý chvost!
Jak mi bylo psotně!
Již jsem leku prost.
Běda, běda!
Oba díly.
Zas tu chvíli
133
Vzhůru vstaly,
Každý z nich co chlap si veda;
Kéž se bozi smilovali!
Oba běží! Co tu vody
Po schodech a pokojíku!
Jaké řeky, jaké brody!
Kde jsi, mistře kouzedlníku?
Ach on právě k tomu.
Mistře, zle je, zle!
Duchů opět z domu
Nepozbudu, hle! –
V koutě stůjte,
Chvosti, chvosti!
Vody dosti.
Má-li díka
Z posluh býti, pozorujte
Jenom mistra kouzedlníka.
Útěcha mysli.
(Z indického podlé anglického přeložení.)
Člověče, uhašuj lakomou žízeň;
Nesytá žádost pouhá trýzeň:
V bohatém statku ctnostna konání
Tvá duše mívej jedno kochání.
Kdož tvá žena jest, kdo tvůj rozenec?
Co je sám ten svět, co ty, jeho plozenec,
134
Ten svět divný, kdež ty obýváš:
Na to, na to, můj brate, ať pomníváš.
Nechlub se rolí, sluhami, mladostí,
Všechnoť časovou mine rychlostí;
Klamy duse Majiny 1), chutnej vědění,
U Brahmy 2) nohou jiskej učení.
Jak rosy krůpěj na lupenu drkotá,
Takto život náš kluzký se motá.
Nikde tu jistoty, nikde stání:
Našeho korábu to po moři plování.
Člověk se rodí, člověk umírá,
Dlouho-li ho život mateře zavírá!
Ty povahu zlostí na světě lituješ;
Proč tedy sobě v tom dolu libuješ?
Jitro se a večer vracovati vídá,
Zima, jaro, den a noc se vždy střídá;
Čas plyne, a život stále uchází,
Naděje věčné vítr přichází.
Nermuť příliš sebe vrahem a druhem,
Synem a pokrevným, válkou, neduhem:
Mysl vždy stejnou sobě-li osobíš,
Tou se jakostí Višnovi podobíš.
1) Maja = bohyně fantasie, neb vlastně mámení (delusio); cf. maju, mane se na mysl.
2) Brahma = bůh nejvyšší Indianů, bytnost lidskou myslí nepostižitedlná, která se ale vyjevuje duchem svým Višnu (t. j. pronikatel).
135
Aj tělo padavé, vlasy osněžené,
Usta holozubá, zraky podkalené;
Starci se berla v ruce zachvívá,
V báni lakomství ale neubývá.
Sedm jezer, osm hor, slunce a bohové,
Ti jenom stálí ve změně časové;
Však ani ty, ani já, ten, onen národ:
To-li dostojný smutku ti zárod? –
V tobě i ve mně stan má Višnu;
Proč-že vypínáš svou duši pyšnu?
V své duši každou duši poznávej,
Sobě nijak sám předku nedávej.
Tak dlouho pachole po hříčce chodí,
Tak dlouho jinocha zase láska vodí,
Tak dlouho kmeta nevrlost souží,
Že dokona žádný Bohu neslouží.
Kůň z Hory.
Česká pověst z IX. století; skládání Herderovo.
Pěkně lskne se oku zlato, stříbro:
Zlato, slunce; stříbro, luna země:
Stkvostná ozdoba i cena všeho,
Všeho, jen ne života a zdraví.
Mocněť vábí leskem; smí jen chudý
Jimi pohrdnouti; než bohatý
Víc jich maje, více po nich touží.
136
Bohatý byl kníže Křezomysl,
Země jeho u prostřed hor Krušných,
Rostly jemu stromy, stříbro, zlato,
Zlatá zrna vylévaly řeky,
Prali mu je chudí ryžovníci.
Ale on hlouběji v horách kopal
Dobývaje z lůna matky země
Zlaté pliky, těžší než on sám byl,
Klada hory v oběť svému bohu.
Než čím víc má, tím mu více chybí.
Ladem leží nezorané rolí,
Národ zaklený v hlubiny hrozné
Ryje zem a vzdychá k svému pánu.
Pán neslyší vzdechu z hloubi země.
Slyší nebe: zatvrzené nebe,
Jako srdce železné jich pána.
Sucho bylo. Ze země vyprahlé
Vstane hlad, vyzáblý hlad a bledý,
Udavuje smutnou, nebohou chudinu.
A pohřbívá do hlubiny země.
Valem, valem hladná i chřadnoucí
Ku knížeti hrne se chudina:
Otče! dej nám chleba, umíráme;
Dej nám chleba, nám i dětem našim.
Nech kopáme rolí místo hory,
Nech bydlíme v chatách místo dolů.
Otče, slyš, ach slyš svých dětí hlasy!
137
I slyšel jich hlasy otec jiný,
Dávno bydlející ve své hoře,
Kde žel jemu často bídy lidu.
Slyšte pověsť divnou! – Jednou večer,
Lech, pro nářek země bolestící,
Často prosiv, darmo prosiv pána,
Chudým pomoc, ve tmách hvězda jasná,
An poslední skyvu rozdal druhům,
Horymíř, v pustině smutný chodil:
„Kam mi jíti?” takto k sobě vece,
„Mám se vrátiť do domu žalosti,
Nyní hladu a smrti obydlí:
Čili – ” Ajta, muž tu náhle stojí,
Stár a vysok; koně v uzdě drží.
Koni zraky jiskřily se bleskem,
Chřípě jeho soptaly mu ohněm;
Kůň byl bílý. Starý muž ten vece:
„Horymíře dobrý, vezmi koně,
Šemík jméno jeho. Jeho jméno
V nouzi volej, bude ti pomocno.
Ale nyní chvátej, zapěň doly;
Z dolů dým se valí, mor to chudým.”
Takto muž, a zjevně před očima
Vešel v horu; zavřela se hora,
Stál kůň očma svítě, rže a hrabe.
S bázní Horymíř ho ujme, hladí:
„Šemíku, nuž jménem zovu tebe,
Ty mně pomoz!” To řka, zhůru na kůň;
Kůň co vítr letí k zlatým dolům,
Řehce dupá, tisíc horních duchů,
Mužíčků a šetků vyjde v pomoc.
138
S hrozným hlukem zapění se zmrsky
V polu noci, luna jasně svítí,
Komoň šipkou letí, nese jeho
Na dvůr světlý, na dvůr Křezomyslův.
Svítá. Horymíř zde, pánu slouží.
Jeho vrazi zprávu přinesouce
Druhého dne teprv přichvátají.
Běda, běda pustošitelovi,
Jenž knížeti svému srdce srazil!
Za něho přátelé věrní prosí:
„Pane, zdali on tu nebyl včera?
Kdo můž letmo tam i tuto býti?
Která za noc ruka zmrsk zapění?”
Všecko darmo. “Umři! zítra umři!”
Svitne jitro, smrti čeká chrabrý,
Svitne v mysl slovo muže z hory:
Šemík jméno jeho. Jeho jméno
V nouzi volej, bude ti pomocno.
„Kníže,” vece, „dříve nežli umru,
Malou radost učiň mi a prosbu.
Nech ať na svém koni, milém druhu,
Projedu se ještě v tomto dvoře.”
Smál se kníže; zamčeny vše brány.
Užij prosby blázen pustošitel.
Ouzkostně Horymír pojde k stáji;
Smutně stojí komoň ohňozraký,
Jakby mluvil: „Zapomněl jsi na mne?”
Zařehotá, vsísti na se daje:
„Šemíku můj, Šemíku, pomoz mi!”
Sotva pronešeno tiché slovo,
U větru jest Šemík; jezdce nesa
139
Přes závory, tamo k jeho hradu,
Tamo kde ho tisíc chrabrých vítá,
Tisíc včel se rojí vůkol matky,
Ale Šemík hlavu kloní smutný,
Mdleje, zraky mu se temně lesknou,
A, o divu! hlas povýše, vece:
„Umříť jest mi, býti v loupež vlkům,
V pokrm býti psům a supům žravým,
Leč mne doprovodíš tamo k hoře,
Bez odtahu. Dílo mé skonáno.”
I vede jej bez odtahu k hoře,
Otevře se hora, muž tu stojí:
Vesele zařehce ohňozraký,
Omlazený komoň. Muž pak vece:
„Blaze tobě, žes učinil právě!
Synům tvým se bude dobře vésti,
Ty slynouti země vyprositel.
Přemysl mi jméno, já jsem Čechům
Prvorodič, první jeho kníže.
Tento komoň jest komoň Libušin,
Na něm ona jezdívá k svým dětem
Pomáhat jim v nouzi.” To pověděv
Ujal koně, i zašel do hory.
140
NA PAMÁTKU
čtyřicetiletého slavného panování J. M. císaře a krále
Františka I.
(Hlasy vlastenců ke dni 1. března 1832.)
Čí to jméno slaví v rozložitém poli,
Kdež bystrý se Dunaj, Pád i Labe pění?
Proč dvakrát paterý národový jazyk
Hymny prozpěvuje k nebi?
Ne k Jordánu to vedl let čtyřikrát deset
Poušti lidstvo prorok: král veliký to vládl
V nívách mlékotokých let čtyřikrát deset,
Sloupem lásky boží krytý.
On před vítězovým neplakal obrazem
Žízní slávy, jinoch: mírolibec, stojí
Bašta svým dědinám, nestrašivý vrahův,
Říše přispořitel svaté.
Číst dlouhým osudem, co plamenem zlato,
Láskou prostomilou k svým plane národům,
Vlastní srdce hotov, káže-li potřeba,
K štěstí obětovať lidu.
Právům posvěcených On zemovladařů
Svítí ke spasení nábřehová věže,
Pevná neskroceným vzdorovať vlnám
Bouřícího se domnění.
141
Proměnným spravujeť žezlem i zákonem
Každou svým, svěřenou sobě bohem, čeleď,
Otcovský velitel, jenž koruny mnohé
Láskou víže pronárodů.
Nábožnost blaženou, cnost nebesům milou,
Sám ctnosti spanilá hvězda, konať velí;
Palmou rájeplodou míru ušlechtilé
Okrývať libuje vědy.
Pod křídlem chovaný, o Čechu! orlovým,
Plesej v den veliký! Darmo sočí vrazi,
Darmo zrádce brojí, odrodilec; tvoje
Zvážil srdce i víru král.
Míšencem pohrdá, národovost cení,
Líbí, jímžto mluvil Václav i Jan, jazyk
Český; jím povinen tys velebiť Jeho,
Jej ti zkvítati On přeje.
Umrlčí tanec.
(Z Göthe.)
Věžník v půl noci se s věže dívá
Na hroby po řadách rovno nakopené;
Světlo měsíček s hůry vylívá,
Mohyly co ve dne stojí ozračené.
Tu hrob se jeden, tu druhý zdvíhá,
Tam žena a tu muž ven se plíhá,
Bílý za sebou vlíknouce oděv.
142
Však tu napíná – tou kratochvílí –
Hnáty vyzáblé rejdům ve kole,
Star, mlad, chud, bohat, on plesu pílí,
Jen vleky nedají tančiť do vole.
Ale že tu bez studu všecko se páše,
Všickni se otřesou, všecky rubáše
Po rovích tu leží v směsku pohozené.
Hnáty se hýbí, bedra se proučí,
Tak kosti o kosti klapou a klepou,
Když pitvorně páry se loučí,
Jako kehdy paličky do taktu tepou.
To věžníku se vidělo směšno;
Tu mu cos šeptnulo do ucha spěšno:
Jdi dolů a jeden si ukradni rubáš.
Zámysl vykoná a v koly dá se,
A honem za dříví se kryje svěcené,
Luna plesům jich radovať zdá se,
Jasně svítíc na hroby zděšené;
Než když se posléz hodina blíží,
Každý v oděvu svém se plíží
A se pod trávník ukryje zelený.
Jen tu jeden z nich cape a klopýtá,
Oděvu hledá a maká všech po rovích,
A oděv nikdež se mu nenaskýtá,
Až ho u výších čenichá věžových.
Darmo hrušiť dvéře chce pěstí,
Jsou svěcené věžníku k štěstí,
A blyští se křížem kovovým.
143
Pokoje nemá a musí šaty míti;
An k rozpaku dlouhé chvíle není,
Námětky uvida po zdech čníti,
S jednoho na druhý se chytá k lezení;
Po stěně gotské vzhůru vstoupá –
Běda věžníkovi! – k oknu se šoupá
Jako dlouhonozí kdy pavouci lezí.
Věžník drkotá, věžník bledne,
Rád by navrátil loktuši proklatou;
V skůře ji mrtvec háčkem zvedne,
Zaplatí krádci měrou on vrchatou.
Luna mračí se a temní skučně,
Uhodí na věži hodina hlučně,
A v dole kostra leží rozhrušená.
144
OBSAH:
Stránka
Spolku dobrodinců3
Spokojenost9
Jeseň11
Rybářská píseň12
Elegie na smrt St. Vydry13
Slavěnka Slavinovi22
Oldřich a Božena23
Zuzana27
Hvězdohra31
Krok33
Jinotajitelka35
Žádostka i Blahodal37
Těžké vybrání41
Létaví mravenci42
Músy-
Nápisové43
Vyučenec Řeků45
Píseň o zvonu47
Radost61
Píseň milostničky65
Zpěv duchů nad vodami66
Elegie na hrobkách veských67
Poslání Karamzi na K*72
Eloisa Abelardovi78
Poustevník91
Selanka Moschova IV97
Na Neobuli-
Leonora98
[245]
stránka
Lazebnice107
Při rozstonání Al Vasilieva121
Rukavička122
Messiáš125
Fr. X. Tvrdému128
Z anthologie řecké129
Čarodějnický učedlník131
Útěcha mysli134
Kůň z Hory136
Na památku 40.letého panování císaře a krále Františka I.141
Umrlčí tanec142
E: kk + pk; 2002
[246]