Elegie na hrobkách veských.
(Podlé anglického P. Graye.)
Den dokonává, na klekání zvoní,
Brav bečí, k stáji tíhna povlovně;
Mdlý rolník s pole k domovu se kloní,
A zůstavuje svět ten tmám a mně.
Kraj stkvoucí soumrakem se zasmušuje,
A v hoře ticho slavné přebývá:
Jen bžučný chrobák vážně poletuje,
A ospánlivě ovčín zavznívá;
Jen z oné věže pusté, obmešené
Tam děsná sova strašně běduje,
Že chodec, jenž se pozdě domů žene,
Ji v starém, hrozném sídle burcuje.
V tom smutném jilmoví a smrčí stínu,
Kdež suchopární strmí rovové,
Tu věčně, v ouzkém chladné země klínu,
Spí dědiny té sprostí otcové.
67
Jich povonného jitra hlahol zvučný,
Zpěv lastovčí se střechy slaměné,
Kur pění jasné, ohlas trouby hlučný,
Víc nevyvolá z chyže prstěné.
Jim v plápolavém prsku pilná žena
Víc neostará jídla k večerou,
Ni dítky, obsypané o kolena,
K jich celování víc se poderou.
Jak mnoho síjí srpem zprostírali,
Co potřeli hruď zpurných rozvorem,
Jak vesele svůj potah v pole hnali,
Co padlo lesů pod jich toporem.
O, važ jich sobě práce, pýcho tvrdá!
Cti klidné štěstí stavu nízkého;
A ty, ač skrovný, prostý, velkost hrdá!
Slyš, bez posměchu, život chudého,
Pych rodu zpupný, moc i povýšení,
Čest, bohatství i sličnou podobu
Své jisté čeká jednou porušení;
Krok slávy vede přímo do hrobu.
Ty chloubo! odpusť, že jich nízké rovy
Jsou bez vítězných, slavných znamení,
Že nevzní chvála výtečnými slovy
Skrz valná, zvučná chrámu sklepení.
Popelník stkvostný, socha oživená,
Zdaž opět ducha tělu navrátí?
Zda prachu život čest dá roztroubená,
A pochlebenstvím smrt se odvrátí?
68
Snad mnohé srdce v tyto hroby kleslo,
Jenž božským ohněm druhdy hořelo,
A rámě hodno, aby berlu neslo,
Neb lyře rozkoš plodiť velelo.
Než před nimi svůj Musa poklad zlatý,
List dávní zkušenosti skrývala,
Jich oheň nouze udusila svatý,
A vtipu znikať zima nedala.
Jak mnohý kámen, jako hvězda stkvoucí,
Se oku tají v mořské hlubině,
Jak mnohý kvítek, nadarmo se pstroucí,
Svou ambrou dýchá v pusté krajině!
Tu mnohý, jehož blažší vedla strana,
Thurn obce odpočívá hrdinný;
Tu mnohý leží němý Rokycana,
A Žižka, krví Českou nevinný.
Jim osud nedal soudy v uzdu bráti,
Skrz oheň téci na nepřítele;
Svou zprávou blahé obce viděť zráti,
A vládu svou čísť lidu na čele.
Avšak, jak skrovné byly jejich ctnosti,
Tak malé byly jejich ouhony;
Střev nezavírali svých outrpnosti,
A netřeli se mečem na trony.
Jich srdce tajná pravda nesvírala,
Tvář nezhrzela studu líčidlem,
Jich rozkoši a pýše nedýmala
K své hanbě Musa žádným kadidlem.
69
Než, podál od měst bláznového zvyku,
Vždy skrovné v srdci tužby chovali,
A v chladném stranném dolu, bez povyku,
Pout žití svého tíše konali.
Teď chatrní, míjející obrazové
Jich kostí od svévole hlídají,
A neučení, sprostní náhrobkové
Slz daně na pocestném žádají.
Jen věk a jména (chválu pomlčeci)
Tu neumělá Musa napsala,
A, umírať jich syny poučeci,
Text mnohý svatý z písma přidala,
Kdož rád, jsa v loupež němé nepaměti,
Ten sladký, teskný život postrádá,
Kdož, maje z toho světa vycházeti,
Dél krásy jeho zříti nežádá?
Duch z těla jdoucí hledá utrpení,
A oko, v sloupu, slzí přítele;
V svém ještě hrobu volá přirození,
A oheň náš v svém žije popele. –
Ty, jehož lyra v žádné ctěným době
Tu sprostou píseň mrtvým vydala,
Snad kdyby, kdo jsi? při tvém trudná hrobě
Se kterás duše dobrá optala,
Dí pastýř šedivý tak o svém losu:
„Hned za šera ho bylo vídati,
An rychlým krokem potíraje rosu
Tam na vrch kvapil slunce vítati.
70
„TamTam, kde se buk ten kývá nahrbený,
Své staré dvorně vina kořeny,
Se chladívával vedrem umrtvený,
A na ty stříbrné zhlídal prameny.
„TeďTeď s hrdým bloudil usmíváním v lese,
Cos z fantasie tvorné šeptaje,
Teď smutný, bledý, těžkou hlavu věse,
Chřad, nad psotou neb láskou zoufaje.
„DneDne jednoho se u milého búčku
Mé po něm oko darmo točilo,
I druhý den ho více u potůčku
Ni na vrchu, ni v háji nebylo.
„PakPak z jitra, úpějíce zarmouceně,
Ho nesli k hrobkám naší dědiny.
Čti sobě jeho nápis na kameně,
Tam u té věkovité trniny”:
Nápis.
Tu, jehož štěstí, sláva nepoznala,
Spí v tmavém země lůnu mládenec;
Jím, ač byl sprostý, Musa nehrdala,
A melancholie byl milenec.
Měl dobré srdce, ducha upřímého,upřímného,
A za to Boha odplatitele;
Dal chudým, co měl – slzu oka svého,
Dal jemu Bůh, co žádal – přítele.
71
V tu svatou skrýši nenahlédej mnoho,
Co jeho křehkost a co byla čest:
Toť obé trna složil před trůn toho,
Jenž milým jemu otcem, Bohem jest.