Oldřich a Božena.

Oldřich a Božena.
Víš ty, kde selskou děvici Vzal kníže za ženu? Proč Peruc ves, a studnici Tam zovou Boženu? Své vlasti neznaje běh, I jsi-li ty Čech? K své zvůli Oldra kníže byl A pro své trampoty Kdys v troubu lovčí udeřil, Tu šlechta s holoty Se hrne z Postoloprt, I lovec i chrt. A hurra! honba v lesině, A z lesa hlučí v plaň, A knížeti tu v dědině Se jeví dražší laň. I jal se v pocitu stáť, Se diviť a ptáť: 23 „Hle! peroucí tu děvici Tam při tom roubení; O div! v té malé vesnici Tak pěkné stvoření! Kdos kvítku v pustině nám, Jak zváť tebe mám?” Dí ona: „Slovu Božena.” A její hled se rděl: „Ta Božena jest má žena,” On zase pověděl. A zeman volně se smál, Lid v podivu stál. „O lovče, netrop, kdoskoli, Si smíchy z prostého, Jsem dívka veská jakkoli Však ducha čestného. Tvůj, Pane, v městě je svět, Tam květe ti květ.” „Ho, ho! ty děvo, knížeti Květ kde chce rozkvětá, Ty měj mé slovo v paměti, Bůh zítra více dá.” Stál zeman do zemi vryt, Má potěchu lid. A hurra! honba klopoce A zmizne v lesině. O jak se troudí hluboce, O jak je dívčině! A zeman jitra se bál, Však lid jeho přál. 24 „Ať na hrad choť mi vypraví Dvůr slušný ústrojně, A knížecí mi oslaví Trůn žena důstojně. Kde květe krása i ctnost, Tam urozenost.“ A z jitra slyš! tu ve vrata Cos náhle drnčelo, A stál tu vůz, i od zlata Se všecko třpytělo. I vejde družina k ní A v úkloně dí: „Svou kníže velí ústrojně Choť na hrad vypraviť, Tvá ctnost a krása důstojně Má trůn mu oslaviť. Ctí jako urozenost On krásu a ctnost. „Změň choti panská prostý šat V ten stkvostný zlatohlav, Však na panovný vezmi hrad Ten tichý, prostý mrav. Ten tichý prostoty mrav Jeť nad zlatohlav. „Vděj na ty zlaté kadeře To drahé kamení, Jest jeho leskot krásy tvé Jen slabé znamení. Co s krásou rovnané tvou Demanty, co jsou? 25 „Těch perel mírná jasnota Tvá ňádra ozdobí: Jim ctnota tvá i dobrota Se v ceně podobí. O pro tvou ctnotu a čest Co perla, co jest?” Odína dívka v drahý šat A v perly, kamení, A vypravena strojně v hrad Pro trůnu zkrášení. Tu, ačtě národu vděk, Vstal zeman i řek’: „O kníže! chceš ty – právě-li? Nám kněžnu selku dáť? Vždyť páni z panstva brávali, Svůj k svému má se znáť. Aj, předky v paměti měj, A zemana dbej!” „Ha! ty zemanstvo blahové Měj ve cti rolní rod! Ze Stádic tvoji vládcové Svůj vyvodili plod. I platí krása i ctnost Co urozenost. „Či vezmu cizozemkyni, A v hřívu lepík dám, Bych zjednal vrahům vůdkyni, Bič strojil Čechům vám? Lép kněžnu z národu míť, Než z ciziny vzíť.” 26 A ulovené dívčině Dal kníže korunu, A byla prostá Čechyně Hle! sláva na trůnu. I plésal vysoko lid. Byl s zemany klid. Víš nyní, kde tu dívčici Jal kníže za ženu, Proč Peruc ves a studnici Tam zovou Boženu? Své vlasti poznaje běh, Tak jedno jsi Čech!