Oldřich a Božena.
Víš ty, kde selskou děvici
Vzal kníže za ženu?
Proč Peruc ves, a studnici
Tam zovou Boženu?
Své vlasti neznaje běh,
I jsi-li ty Čech?
K své zvůli Oldra kníže byl
A pro své trampoty
Kdys v troubu lovčí udeřil,
Tu šlechta s holoty
Se hrne z Postoloprt,
I lovec i chrt.
A hurra! honba v lesině,
A z lesa hlučí v plaň,
A knížeti tu v dědině
Se jeví dražší laň.
I jal se v pocitu stáť,
Se diviť a ptáť:
23
„Hle! peroucí tu děvici
Tam při tom roubení;
O div! v té malé vesnici
Tak pěkné stvoření!
Kdos kvítku v pustině nám,
Jak zváť tebe mám?”
Dí ona: „Slovu Božena.”
A její hled se rděl:
„Ta Božena jest má žena,”
On zase pověděl.
A zeman volně se smál,
Lid v podivu stál.
„O lovče, netrop, kdoskoli,
Si smíchy z prostého,
Jsem dívka veská jakkoli
Však ducha čestného.
Tvůj, Pane, v městě je svět,
Tam květe ti květ.”
„Ho, ho! ty děvo, knížeti
Květ kde chce rozkvětá,
Ty měj mé slovo v paměti,
Bůh zítra více dá.”
Stál zeman do zemi vryt,
Má potěchu lid.
A hurra! honba klopoce
A zmizne v lesině.
O jak se troudí hluboce,
O jak je dívčině!
A zeman jitra se bál,
Však lid jeho přál.
24
„Ať na hrad choť mi vypraví
Dvůr slušný ústrojně,
A knížecí mi oslaví
Trůn žena důstojně.
Kde květe krása i ctnost,
Tam urozenost.“
A z jitra slyš! tu ve vrata
Cos náhle drnčelo,
A stál tu vůz, i od zlata
Se všecko třpytělo.
I vejde družina k ní
A v úkloně dí:
„Svou kníže velí ústrojně
Choť na hrad vypraviť,
Tvá ctnost a krása důstojně
Má trůn mu oslaviť.
Ctí jako urozenost
On krásu a ctnost.
„Změň choti panská prostý šat
V ten stkvostný zlatohlav,
Však na panovný vezmi hrad
Ten tichý, prostý mrav.
Ten tichý prostoty mrav
Jeť nad zlatohlav.
„Vděj na ty zlaté kadeře
To drahé kamení,
Jest jeho leskot krásy tvé
Jen slabé znamení.
Co s krásou rovnané tvou
Demanty, co jsou?
25
„Těch perel mírná jasnota
Tvá ňádra ozdobí:
Jim ctnota tvá i dobrota
Se v ceně podobí.
O pro tvou ctnotu a čest
Co perla, co jest?”
Odína dívka v drahý šat
A v perly, kamení,
A vypravena strojně v hrad
Pro trůnu zkrášení.
Tu, ačtě národu vděk,
Vstal zeman i řek’:
„O kníže! chceš ty – právě-li?
Nám kněžnu selku dáť?
Vždyť páni z panstva brávali,
Svůj k svému má se znáť.
Aj, předky v paměti měj,
A zemana dbej!”
„Ha! ty zemanstvo blahové
Měj ve cti rolní rod!
Ze Stádic tvoji vládcové
Svůj vyvodili plod.
I platí krása i ctnost
Co urozenost.
„Či vezmu cizozemkyni,
A v hřívu lepík dám,
Bych zjednal vrahům vůdkyni,
Bič strojil Čechům vám?
Lép kněžnu z národu míť,
Než z ciziny vzíť.”
26
A ulovené dívčině
Dal kníže korunu,
A byla prostá Čechyně
Hle! sláva na trůnu.
I plésal vysoko lid.
Byl s zemany klid.
Víš nyní, kde tu dívčici
Jal kníže za ženu,
Proč Peruc ves a studnici
Tam zovou Boženu?
Své vlasti poznaje běh,
Tak jedno jsi Čech!