Lenora.
(Z Bürgera.)
Lenora divě za šera
Se ze sna vyrazila:
„Vilíme, kde jsi? – nevěra,
Či smrt tě zachvátila?”
On na Bělohrad u voji
S Laudonem táhnul ku boji,
A nepsal milé k zprávě,
Zda z boje vyšel zdrávě.
Když pak udatní plukové
Se dosti naválčili,
A smíření mocnářové
Mír svatý učinili:
Tu vznikne ples a zpěvu hluk,
A bubnů chřest, a ciňků zvuk,
A listím ozdobené
Se vojsko domů žene.
A převšady a odevšad
Jde valem vše a stěží;
A buď on stár, a buď on mlad,
Vstříc plukům ryčným běží;
98
Tam slyšeť otce, manžela,
Tu chotě vítať z vesela:
Lenora čeká mnoho,
A vítať nemá koho.
I ptá se tam zde každého,
A zbíhá celé řady;
Než nikdo nezná milého,
A nikdo neví rady;
A když pak přejdou plukové,
Tu vrané vlasy sobě rve,
Tu hrozné ryky plodí,
A vztekle sebou hodí.
I běží matka k děvčeti:
„Kéž Pánbůh smiluje se!
Mé milé dítě, co je ti?”
A od země ji vznese.
„„Co pryč je matko, to je tam!
Pryč se světa, jeť lest a klam!
Bůh nezná smilování,
Ach, ouve mého lkání!”” –
„Smiluj se Pánbůh, otec náš;
Onť dobře dělá námi.
Ach! pomodli se otčenáš,
Bůh dobrý bude s námi.” –
„„O matko, matko, klam a lest!
Ne, mnou co dělá, dobré jest:
Dost jsem se namodlila;
O, nač by prosba byla?”” –
99
„Bůh, dobrý otec, uslyší,
Kdy dítě mu se koří,
Jdi, přijmi svátost nejvyšší,
Ta žalost v tobě zmoří.” –
„„O matko, co zde zahoří,
To svátost žádná nezmoří,
Ach, žádná svátost, máti,
Znik mrtvým nemůž dáti.”” –
„Což, ať ten svodník šalebný
Kams do Turek se pustil?
Pro nový sňatek svatebný
Snad své se víry spustil?
Nech, dítě, muže vrtkého,
On zisku dojde špatného,
Kdy duše těla zbude,
Ten klam ho páliť bude.” –
„„Co pryč je, matko, to je tam,
Co pryč je, po tom veta!
Jen smrt je zisk můj, svět je klam –
Kéž neznala jsem světa!
Ha, zmiz ty tělo v hrob a prach,
A kryj tě hrůza, noc a strach!
Bůh nezná smilování,
Ach, ouve mého lkání.”” –
„Ach nesuď z toho bezpráví
To strastné, Bože, robě!
Co slina kane, rozpráví,
Ach, nebuď vinno tobě!
100
O dítě, zanech kvílení,
A pomni na své spasení,
Ať duše aspoň svého
Má chotě nebeského.” –
„„O matko! co je spasení?
O matko, co je peklo?
S ním, s ním je v pekle spasení,
A bez Vilíma peklo.
O, zmiz ty tělo v hrob a prach,
A kryj tě hrůza, noc a strach!
Tam, kde ho není, žíti,
I v nebi nechci býti.”” –
Tak zoufalost se vztěkala
Skrz její mozk a žíly,
A proti Bohu reptala
Hůř, hůře každou chvíli;
A tloukla prsy zavilé,
Až zašlo slunce spanilé,
A v zlatém po obloze
Až jely hvězdy voze.
A venku, slyš! to dupy dup!
Co koňský cupe dusot;
A chřestem ssedne v domu vstup,
A staví jezdec klusot.
Pak u vrat počne kruh a hřeb
Jen zticha, zlehka klepy klep!
A skrze vrata na to
Je slyšeť slova tato:
101
„Vpusť, pusť mě milá milenko!
I bděla-lis, či spala?
Máš smích či hoře, panenko?
I zdalis o mne dbala?” –
„„Vilíme, ty? – tak pozdě k nám? –
Ba hoře, milý, hoře mám,
A kvílím bez pomoci.
I odkud jedeš v noci?””
„My sedláme jen v půlnoci,
Až z Uher jedu k tobě:
Dřív jsem ti nemoh’ spomoci,
Teď vezmu tebe k sobě.” –
„„Ach, pojď sem, dítě medové,
Skrz chrastí fičí větrové,
Pojď, pojď sem, zlatý hochu,
V mých rukou okřej trochu!”” –
„Ať fičí bouře větrova,
Ať fičí, fouká, věje,
Kůň hrabe, břinká podkova,
Tu nedobře se děje.
Pojď, kasej, vzchop, a na mého
Vyšvihni se na vraného:
Sto mil tě v ryčném plesu
Dnes v chotí lůže vnesu.” –
„„Ach, dnes sto mil? – dnes dívčinu
Donese kůň tam rúčí?
Aj, jedenáctou hodinu
Již zvon na věži hučí.”” –
102
„Hle měsíc svítí, jasnotě!
My s duchy jedem v klopotě:
Oč že ty v té hodině
Jsi v lůži nevěstině!” –
„„Kde ložnice, kde, jaká tvá?
Kde, jaké lůžko tvoje?”” –
„Jen malá, tichá, daleká;
Šest desk a deštky dvoje!”
„„Dost volná?”” – „Dost! ty rychle pojď,
Kasej se, vzchop, na kůň se hoď!”
Host k hosti hned se sbéře,
A do kořen jsou dvéře.
I kasá, vzchopí, švihne se
Na koně holka prudce,
A vůkol jezdce obnese
Své liliové ruce.
A rykem, rykem, hopy hop!
Kůň cválá mžitkou na sta stop,
A jezdce dál unáší,
Až zem se ohněm práší.
A v pravo, v levo valem vzad
Vše míjelo, kde jeli;
Jak letěl les, a sad a hrad!
Jak duté mosty hřměly!
„Strach dívčině? – i jasnotě!
My s duchy jedem v klopotě.
Strach dívčině-li z duchů?” –
„„Ach ne! – i nechej duchů!””
103
Nač medle je ten hluk a zvuk?
Co vyje sejc tu dobu?
Slyš zvonu zvuk, a zpěvu hluk:
„To tělo nesme k hrobu” –
A, nesa rakev na marách,
K nim průvod s tělem blíže táh’;
Zpěv jeho k poslouchání,
Co žabí křehotání.
„V půl noci tělo pohřběte
Vy v zvuku, hluku, plesu;
Ať sobě tělo děvčete
Já v chotí lože vnesu.
Pojď zpěvče s kůrem! přitřešti!
A svatební mi zavřešti!
Spoj, pope, s ženou muže,
Než lehnem v chotí lůže!” –
Dost zvuku! – máry zaletí –
A jedva okem kyne,
Hned rykem, rykem v zápětí
Se vše to za ním line.
A dál a dále hopy hop!
Kůň cválá mžitkou na sta stop,
A jezdce dál unáší,
Až zem se ohněm práší.
Jak letí v pravo, na levo,
Aj pole, role, sady!
A v levo, v pravo, na levo
Vsi, zámky, města, hrady!
104
„Strach dívčině? – i jasnotě!
My s duchy jedem v klopotě!
Strach dívčině-li z duchů?” –
„„Ach, nechej, nechej duchů!””
A hle! a hle! tu na kole
Půlzjevná v září bledé,
Ta luza vůkol dozvole
Si ryčný tanec vede.
„Sem, sem ty luzo! za mnou pojď!
Sem, skoky pojď, a sebou hoď!
A když se sňatky počnou,
Hop! tancuj rykem skočnou!” –
A luza s kola prask a prask!
Se hrne za ním chřestem,
Jak kdyby chrastím vichr třask,
A šustěl suchým klestem.
A dál a dále hopy hop!
Kůň cválá mžitkou na sta stop,
A jezdce dál unáší,
Až zem se ohněm práší.
Jak letí všecko stranami,
Co pod hvězdnou jest září;
I samo nebe s hvězdami
Jak letí před jich tváří! –
„Strach dívčině? – i jasnotě!
My s duchy jedem v klopotě!
Strach dívčině-li z duchů?” –
„„Ach, v pokoji nech duchů!””
105
„Ha, vraný!” pějí kourové –
„Čas kvapí neustále –
Již vanou ranní větrové –
Ha, vraný! cválej dále!” –
Tu, tu se dráha skončila,
Tu dívka chotě nabyla
A s duchy pádem jeli;
„Hle, tu jsme, kde jsme chtěli!”
Pak přímo k vratům klopotá
Co přes závodní hony,
A svižným prutem ztroskotá
I závory i spony.
Dsky břinkotem se rozletí,
On pojav koně v zápětí,
Se po hřbitově řítí,
An jasně měsíc svítí.
A hle, a hle! tu na droby,
Ha, strachem tělo trne
Co troud jsa, s jezdce podoby
Se kyrys dolů hrne;
V leb nahý hlava zmizela,
A zplchala a zlysela,
Jest kostlivec jen z něho,
A kosa v ruce jeho.
I vzpíná se a supá kůň,
Z úst plamenem mu hoří,
A pod nimi se v černou tůň
Zem propadne a zboří.
106
Hluk hučí horem bouřlivý,
Jek ječí dolem strašlivý,
Smrt napíná svou kuši,
Lenora pouští duši.
Hu, hu! teď vůkol duchové
Hop! tančí kolem skočnou;
A tancujíce takové
Ji zpěvy huhlať počnou:
„Snášej! byť srdce ustalo,
Lép, než by Bohu reptalo;
Duch ušel tělu svému,
Bůh milostiv buď jemu.”