Elegie na smrt Stanislava Vydry,

Elegie na smrt Stanislava Vydry, 3. prosince 1804 zemřelého.
Co tak smutně, jako hrana, zvučí Přes ty zimní roviny? Proč ten vítr úpěnlivý hučí Tam od Pražské doliny? Zvuk to smrti! Vydry více není! Zarmoucená vlast to lká, Vydry není! Ach, to v bolestění Opětuje duše má. Těžce, žalostivě stará vzdychá Máti Akademie; Shaslať její slávy čásť nelichá: Vydra její nežije. 13 Smutkem kryté, dějí, spolu stojí Božské její podoby;1) V chrámu Páně tkví ten Janus dvojí, Čtyry řádů způsoby. Teskná, vzácná, opět vystavená Pocto muže velkého, Od přátelské lásky posvěcená, Dcero žele pravého! Svědkyně ty proudů výmluvnosti, Slzys téci spatřila, V něžto Vydru plná klopotnosti Láska k mistru vylila. Dnes zas pláčem obor ušlechtilý Polévá tě žalostným; Neb co Vydrovi byl Šteplink milý, To byl Vydra milým svým. Vydry není! Zamklo ticho losné Ústa pravdy hájící; – Nebije to srdce nebenosné, Spí ta hlava myslící. Vydry není! ustal k nebeskému Rozpalovať umění,2) V němž se krásná muži srdnatému Stkvěla hvězda spasení. 1) Naráží se na kastrum, které Šteplinkovi nebožtíku schvalně vzděláno bylo, čtyry fakulty neboli řády umění představující. Vydra výbornou řeč tenkrát svému učiteli držel. 2) Posluchači jeho vědí dobře, jak o mathematice smýšlel. 14 O vy, jenž jste od úst k ústům z něho Božské pravdy píjeli, Pravte, také-li jste podobného Učitele viděli? Vy, jimž srdce k srdci jeho lnula Užším poutem milosti: Dobré duše! Vás-tě neminula Střela trpké žalosti! – Otec žákům, dobrý pastýř stádu, Vlasti žil, ne sobě sám, Odpusť hano, žil i svému řádu,3) Bohu žil i Uměnám. Bez lichvy všem světlo učenosti Jako slunce vzněcoval; 4) A kdy statkem přispěť nemohl dosti, Srdce s chudým zděloval. Šťastný v práci, stav se kmetem činy, Zůstal dítě celostí; Nic mu od ohně, nic od neviny Neubylo starostí. 3) Jesuitou býti sobě po celý život za největší milost a štěstí pokládal. Co pastýř duchovní se osvědčil v Jeníkově, a častým onde i onde kázaním. Vyšla kázaní jeho v Praze u Herrla 1799. 4) Sprostý, ať nedím chudý život veda, nikdy obyčejných repeticí z platu nedával.
15 Svévolnému světské zloby rohu Ctnostné prsy v odpor dal; Mládež vodil ku pravdě a Bohu, Které v srdci schovával. Již ho není! Větre, věj to k Hradu Osiřelé Králové; 5) Usvadnul štěp plodný z toho sadu, Kde se rodí Čechové. 6) Věj to k Brnu, Praslovanů sídlu, Toť ho ctností krmilo, 7) Věj to k města Klatovského bydlu, Jenž ho Musám světilo. TamTam, kde Jičín u hor zasněžený, Dones tento truchlý žel, Kvěl, že umřel jeho druhdy ctěný Prvotinný učitel. Ale na ta pole Jeníkova Úpěj žele klopotem, Jemuť svatá láska jinochova Byla v smrti životem. 5) V Hradci Králové se narodil l. 1741 dne 13. listopadu. Tam také u Jesuitů mezi r. 1750–57 na gymnasium studoval. 6) Balbin, Orličný, Kocín a jiní. 7) V Brně po dvě léta byl v noviciatu; v Klatovech též dvě léta pěkným uměním se učil; v Jičíně co magister na gymnasium své učitelství počal.
16 Strašný mor své vztřásal křídlo černé Nad tou smutnou planinou; Pastýř padl, mřelo stádo věrné, Zbírala smrt kořisť svou. Kdo se ujme stáda zsiřalého, Kdo ty mrtvé pochová? Který Kurcij nedbav žití svého V jámu smrti život dá? – Vydra k stádu hrdinsky se váží, Chce se ztratiť za jiné, Avšak dobrý Anděl jemu stráží, Vydra v smrti nezhyne. Jemu nehledaný řetěz zlatý Strojí Akademie; Praha kanovnický plamen svatý O čelo mu ovije. 8) Zdeť půl věku slavně od úst jeho Plynul pravdy libý zvuk, Jinocha jej, muže, starce ctného Slyšel otec, syn i vnuk. Dlouho střídmost muže ocelila, Neznal literátů mdlob: Až předc starost sílu olomila, Bylť mu ach! též cílem hrob. 8) Roku 1800 vyvolily ho Pražské vysoké školy za rektora; snažením pak senátu akademického byl kanovníkem u Všech svatých.
17 Jednak prvé píti jemu dána Číše trpká zkoušení: Zavřína jest jemu jedna brána Lahodného patření. 9) Třikrát našla zima kormoutlivá Starce polousleplého, Ale odpírala duše živá Moci losu hrozného. V sobě osten žele nenadějný Taje stařec výtečný, Vždycky ještě učitel byl stejný, Horlivý a srdečný. Takto ovocem se ušlechťuje. Polou rozštípený břek: Takto u Trafalgar svítězuje Jednoruký Anglův rek. Než, ach! pitá číše přehluboko Znova jeví trpkost svou, Černý pavouk druhé starci oko Zatkal věčnou mrákotou. Neuzří víc lahodného kvítí, Ani krásnou dennici: Jen to vnitřní světlo jemu svítí, V nesměřené temnici. 9) Roku 1799 oslnul na levé okooko. 18 Ještě, slepý stařec, vystupuje Na Parnasskou vrcholi,10) Eyler český, míry vyjevuje Vlastenskými hlaholy. 11). Závidělo však ho nebe světu, Do dna číši trápen duch: Druhý smysl lidský zavřín kmetu, Vzat jest jemu drahý sluch. Již v něm jen ten božský plamen hoří, Jímž se dějem člověky, Ach, i ten již ukrutná smrt moří, Ten i zhasnul na věky. Teď tam leží s smysly zavřenými, Podobizna přesmutná, Nač nám v světě losy nezměnnými Všechněm lidem přijíť má. Včera hvězdy nebe prostranného V hlavě nosil spočtené: Dnes jej zaobejme veškerého Lůžko prstem změřené. Co jest člověk, ten tvor velebený? Prachu bydlitel, a prach! Učený buď, nebo neučený, Smrt jest jeho jistý vrah. 10) Vydal v slepotě své latinské básně. 11) Počátkové aritmetiky od St.Vydry; v Praze 1806.
19 V tomto zimou nyní ztuhlém těle Pěkný oheň bydlíval; V této lepence duch skoumatele Nesmrtedlný myslíval. Již jest tam, kde v lepší jistotnosti Tycho světy zpytuje; Kde Klein měří nebes prostrannosti, Kde můj Strnad obcuje. Již ho ten, jenž nade všecky jiné Byl mu jména svatého, Již ho velký Šteplink k srdci vine, Mistr žáka vděčného. Vstoupil, kam ho silná z země víra Za života vzpínala, Tam se k Stvořiteli všeho míra Duše jeho ubrala. Sčítá slunce, skoumá divné tvory Nedohledných tuto hvězd, Stoupá na planétů nových zbory, Divů nových svědkem jest. Vidí nebe jinák obmezené, Než si je tu končí snář; Vidí živlů svazky utvrzené, Vidí Boha tváří v tvář. – Vy, jenž učitele ztraceného Jinochové kvílíte, Vy ten obal ducha zjasněného Matce zemi vrátíte. 20 Neste k hrobu srdce, jehož schrány Vás v své kryly milosti; Vzhlédne Vydra od nebeské brány Na ten skutek vděčnosti. Dokonejte službu lásky vřelé, Spusťte tělo v tmavý hrob, Potom rakev svého učitele Slzou horkou každý skrop. Každý lkaje nasyp chladné prsti V smutnou poctu duchovi, Muži, vlastenci dvě věnuj hrsti, Třetí učitelovi. Čest ta králům chybí, ač že v žití Krve pro zem nešetří, Nedostane jim se v zemi bytí, Práchnivějí v povětří. Nepláče ho sice smutná vdova, Nekvílí ho vnukové, Pláče hodna však smrt panicova; Plačte vy ho žákové. Plačte vy, jimž sladké příbuzenství V srdci budí čitedlnost, Plač ho každý ctitel člověčenství, Plač ho, komu milá ctnost. A ty, muži svatý, do vzkříšení Odpočívej blahého, Jehož čáka životu i mření Učila tě šťastného. 21 Tamto někdy, Volšan 12) pomíjejepomíjeje, Vzdechne Čechův posledek: Ach, že také muže, bez naděje, Všepotroucí zhubil věk! A když k hrobkám zajde citem hnaný, Snad ten nápis najíť můž: „Od povděčných žáků pochovaný Leží tuto velký muž. „LiniálLiniál a circin praví tobě Jeho umění a ctnost; Jevilť měrou, pronášel i v sobě Dokonalost, upřímnost. „Umřel,Umřel, ale paměť jeho kvete Po veškeren časů běh, Bylť jest dobrý, jakž jich málo v světě, Člověk, pěstoun, kněz a Čech.”