Eloisa Abelardovi.1)

Eloisa Abelardovi.1)
V té hloubi samotnosti, vážném obývání, Kde jenom bohomyslné bydlí rozjímání, A kde melancholie v sobě trudná kvílí, Kam v žilách děvy svaté tato bouře cílí? Proč duch můj sobě ráje krom té poustky tvoří, Proč oheň dávnozhaslý v tomto srdci hoří? Toť ještě, ještě láska! – Abelarda jméno Vždy ještě od Eloisy celováním ctěno. O strastné, drahé jméno! zůstaň nezjevené, A nevstup na rty svatým tichem zpečetěné. 1)Abelard a Eloisa žili v dvanáctém století, byvše dvě přeznamenité osoby věku svého z strany umění a krásy; ale nic jich tak v známost neuvedlo, jako nešťastná jejich láska. Po mnohém neštěstí jdouce do klášterů rozdílných, obětovali ostatek dnů svých nábožnosti. Mnoho let po tom rozloučení list Abelardův, daný jistému příteli a obsahující příběh jejich neštěstí, dostal se do rukou citedlné Eloise. List ten probudil znova všecku lásku její a podal příčiny povědomým psaním, jsoucím přeživé vyobrazení půtky mezi ctností a láskou. Výborný Pope, básníř anglický, přítomné psaní, vytáhv je na díle z dotčených, vyhotovil mistrně, kteréž tuto v třináctisložném verši z angličiny vyložené se podává.
78 Měj schované je srdce pod tím krytem strojným, Kde k němu pocit žije s citem bohabojným; Ty nepiš má ho ruko – jižtě předce psáno – I budiž tedy vámi slzy vymazáno, Nešťastná Eloisa darmo odporuje, Vždy srdce velí psáti, ruka následuje. Zdi nelítostné! v jichžto strašné mrákotnosti Jsou pokající vzdechy, volné truchlivosti; Vy od kolenou svatých skály vyklečené, Vy jeskyně a sluje trním vyježené! Vy svatyně, kde panny bledotvářné bdějí, Vy svatí, jichžto sochy slzami se stkvějí! Jsem studenou a tichou jak vy učiněna, Však předce zapomnělá nejsem do kamena. Ne všecko nebes, pokud Abelarda stává, Vždy přirozenost zbojná srdce půl mu dává. Půst, modlitby a slzy po léta tekoucí To srdce nestavily urputně tlukoucí. Hned jak, se chvějíc, psaní tvé jsem otevřela, Má bolest jménem známým všecka obnověla. O jméno věčně smutné! věčně drahé jméno, Vždys ode mne jen lkáním, pláčem vysloveno. Ba trnu, kolikráte mé jen vlastní přijde, Že něco odporného brzy za ním vyjde. Tu slzavýma očma z řádky řádku stíhám, A smutnou protivenství rozmanitost zbíhám; Ach potom, hoříc, cítím, ve květu že vadnu, A ve klášteru tmavém osiřelá chřadnu. Kde ohně nepovolné zbožnost přísná dusí, Kde drahý cti a lásky plamen hasnouť musí, 79 A předce piš, piš všecko! radost jeť vše znáti, A radost moci hořem ohlas hoři dáti. To mně i strast i lidé dali nejlítější: I zdaž ty Abelarde bylby ukrutnější? Jsou slzy jmění moje, nech ať plači tebe, Chce láska oběť míti, již by bralo nebe. Těm uslzeným očím není více přáno, Čísť, plakať, to jest všecko, co jim v světě dáno. Přej tedy částky hoře, dej to potěšení! přej mi více, dejž mi všecko zarmoucení. Psáť naučilo nebe nejprv nešťastníky, Buď zahnané neb jaté kterés milovníky; Jeť psaní živo, mluví, duchem lásky dýše, Pronáší horké city, jako tenten, kdo píše. Co nesmí jeviť dívka, psaní vypravuje, Vymlouvá stud, a celé srdce vyjevuje; Dvou duší rozmlouvání sladce pojí spolu, A nese povzdechnutí od Indusu k polu. Víš, že má první láska bez úhony byla, An pod přátelství jménem plameny své kryla. Já jenom ctila v tobě tvora andělského, A sličný jakýs výplyv ducha všekrásného. Tvé usměvavé oči, mírně vzhlédajíce, Se stkvěly libým bleskem, jak dvě nebes svíce. Tvých zpěvů poslouchalo nebe potěšené, A od úst pravdy božské vzněly okrášené. Což divno, z úst-li takých pohlo naučení, A vidíno mi, láska že nic zlého není. Než brzo smysly ducha podmanily sobě, Ne anděl, ale člověk již mi kochán v tobě. 80 Jen v mrákotě a vzdálí svatých rozkoš vidím, A jim, jež pro tě tratím, nebe nezávidím. Jak mnohokrát jsem řekla, slyšíc o svátosti, Buď proklat každý zákon, leč žeť od milosti. Neb milost ráda volná v poutech nemá zniku, A vztáhnouc lehká křídla, zapoletí v mžiku. Ať čest, ať drahé zboží za manželkou chodí, Ať spanilé jí činy svatou pověsť rodí, Předc ohni pravé lásky vše to ustupuje, Česť, pověsť, drahé zboží láska převyšuje. Když podněty se její zlehčí prostopášně, Bůh žehravý na pomstu vdechuje ty vášně, A velí smrtedlníkům oklamaným lkáti. Jenž více chtěli v lásce, nežli lásku, bráti. Byť sám Pán světa velký zlíbil tvora svého, Předc pohrdla bych světem, jím i trůnem jeho; I císaře své ruky nehodným bych mněla, Jen svého milého bych milenkou býť chtěla. Neb jest-li nad milenku jméno svobodnější, To u tebe nech najdu, jméno nejmilejší. O štěstí! kdy dvou duší milou najíť shodu, Když zákon přirozenost, láska za svobodu: Tu plno potom všecko, mající i jměné, Tu žádným srdce prázdné tužbám vystavené, A myšlénka se míle jedna s druhou schází, A každá z prsí žádost obapolně vchází. Toť blahost, to je štěstí, pokud jen zde jaké, A to já s Abelardem jednou měla také. Ach jaká nyní změna! strach to nesměřený! Tu v poutech, v krvi leží milý obnažený! 81 Kdež byla Eloisa, že ni hlas, ni ruce, Ni dýka její kruté překazila muce? Syrovče stůj! ó ustaň krvavé té rány, Za stejnou vinu buďte stejné tresty dány. Ustávám, hanbou, vztekem jsouci uchvácená, Nech styd a slzy mluví slova zamlčená. Zapomněls na tu smutnou, na tu slavnou chvíli, Když u oltářních stupňů jsme co oběť tkvíli? Zapomněls, kterak tehdáž jsem se naslzela, Když v mladém, horkém věku svět jsem opouštěla? Já ke studeným ústům svatou roušku zvedla, An oltáře se třásly, světla vůkol bledla. Svým nebe nad vítězstvím stálo v pochybnosti, A svatým byly sliby plny podivnosti. I k hrozné přistoupivši obětnici blíže, Jen na tebe jsem zřela, nevidoucí kříže. Mé láska, ne-li zbožnost, byla povolání, Tvé lásky ztráta jest mi všeho postrádání. Přijď! oko tvé a slovo bolest mou ukojí, Vždyť ve tvé moci stává tato blahost dvojí. Nech ještě k tvým se prsím rozkochaná viji, Nech ještě ze tvých očí libé jedy piji: Dej k srdci přitulené na rtou tvých se chvíti, Co můžeš dej – co zbývá, nechej mi se sníti. Ach ne, ne! uč mne šetřiť jiných kratochvílí, Dej, ať mé hříšné oči jiných krasot pílí. Ty stav mi v celé kráse vysloněné nebe, By pro Boha má duše opustila tebe. Ach, měj své aspoň milé stádo na paměti, Tvých vlastních rukou štipky, modliteb tvých děti, 82 Jenž vyjdouc v květu žití s toho světa zloty Šli, kam jsi kynul, do hor, na poušť, do samoty. Tys zbudil ty zdi svaté, samota se smála, A ráj znikl přerozkošný, pustina kde stála. Tu stkvělých obětnicí, tímtím, což dědiť mělo, Sirůbě plakající, krásiť nevidělo, A stříbrné sochy mroucích od lakomců dané Nechlácholily nikdý nebe rozhněvané; Brž prostí příbytkové, dílo pobožnosti, Tu vznějí k tvůrci hlasem chvály, povděčnosti. Zde, jenž nás vězí věčně, mezi zdmi pustými, V těch mechovatých chrámích, s věžmi vysokými, Kde pod sklepením vážným noc se ve dne šíří, A temná jenom okna slavným světlem žíří, Tvých očí paprskové radost prostírali, A spanilou dny slávou míle zjasňovali. Teď zmizel pokoj z každé božské tváři sličné, Jest vše zde bledý smutek, slzy ustavičné. Hle, kterak jiných proseb hledám k přemlouvání, (Klam zamilovaného bližních milování!) Avšak, proč jiných proseb hledám v strastné psotě? Přijď, vrať mi otce, bratra, přítele i chotě! Ach přijď, a vděk ten učiň dceři, sestře, robě, Neb milence své, jménu, jenž má všecka v sobě! Ty tmavé sosny, které na té skále čnějí, A v dutém větru hučíc vysoko se chvějí; Ty bludné proudy, které z dolin vyblyskují, Ty jeskyně, co toků hrkot opětují; Ti větrové, co lkajíc v stromích umírají, Ta jezera, co čřícím větrem drkotají: To vše víc nezpomáhá mé zamyšlenosti, A neuspává dívky snářské obraznosti, 83 Brž ve mrákotných hájích, v slujích zatemnělých, V hlubokohlučných síních, v hrobkách osamělých Melancholie sedí, jejíž pohled sivý Smrtedlné stele ticho, poklid kornoutlivý. Přítomnost její mračná všecko zasmucuje, I zelenost i kvítí vůkol zacloňuje, A výlevům tekoucím dává zvuk temnější, A v šedé lesy dychá hrůzy šedivější. A předce věčně, věčně mám zde obývati, Toť smutný důkaz lásky, že zná poslouchati. Smrt, smrt z té pevné vazby dá jen vyniknouti, Pak studený můj popel má zde spočinouti; Zde křehkosti své celé, všechněch ohňů zbýti, A čekať zde, až smísiť s tvým se bude smíti. Ach nešťastnice! darmo chotí Páně sluješ, Ty otrokyni lásky v sobě pociťuješ. O přispěj Bůh! – Než odkud k Bohu odvolání, Jest ono z pobožnosti čili od zoufání? Zde, čistota kam mrazná poukryt se zašla, Pro ohně zakázané láska oltář našla; Co měla bych, to nelze; proč mám, nelítostím! Pro milovníka teskním, pro hřích nežalostím. Hřích vidím svůj, však hořím znova u vidění, A klnouc staré, žádám nových potěšení. Teď k nebi hledíc plači minulého činu, Teď, zpomenouci tebe, kleji na nevinu. Z všech protivenství, která milovnici mučí, Nejhoršíť ono, když se zapomínať učí. O kterak citu nezbyť, hříchu pominouti, Jak kochať bezpravníka, bezpraví klnouti? 84 Jak rozmilý ten předmět loučiť od páchání, Neb kterak oddělovať lásku od pokání? Dáť výhost náklonnosti – píle přenešťastná! An duše celá hnutá, bodená a strastná! Než taková se duše v poklidu zas vidí, Jak často pomiluje, často nenávidí; Jak často doufá, zoufá, tiší se i vzpíná, Přetvaří, hrdá, – všecko, jen ne zapomíná. Nech však ji pojme nebe, hned se rozplamení, Hned všecka bude v citu, všecka v vytržení! O, uč mne nad přírodu povyšovať sebe, Uč odříkať se lásky, života i tebe. Nech čitedlné mé srdce Bohem samým bíti, Jen toho můžeš soka, následníka míti. Vestálce neouhonné šťastná plynou léta; Jsouc světu zapomněna, zapomene světa; Pověčné jasno svítí z její duše ctnostné, A nebe prosby její slyší nežádostné; Půl věku vezme práce, půl jí vezme lůže, Poslušné 2) majíc spání, bdít i plakať může. V ní vášeň nezabouří, tužby nezaplanou, Jsou k potěše jí slzy, vzdechy k nebi vanonvanou; Ji milost osvěcuj září nejjasnější, A andělé jí šepcí sny nejlahodnější. Jen pro ni nevadnoucí rajská růže zkvetá, A peruť Serafínská božský zápach metá. Jí jenom slibný prsten ženich připravuje, Jí bělorouchých panen hejno prozpěvuje. Pak zvukem harf nebeských milenka umírá, A viděním dnů věčných život svůj zavírá. 2)Jak znamení dá.
85 O což mou bludnou duši jiné baví snění, A zábav neposvátných jiné vytržení! Když koncem každého dne smutné pečlivosti, Což odňato mi pomstou, najdu v obraznosti. Tu svědomí mé usne, příroda má vůli, Tu strastná duše s tebou svou provodí zvůli. O kletá, vzácná hrůza noci vševědoucí! Jak valně smělou rozkoš množí hřích horoucí; Jak duchové mi vábní pouprostraňují, A všeliký znik lásky ve mně probuzují, Tu slyším, vidím tebe, půvabem tvým plynu, A vůkol stínu tvého vřelé rámě vinu. Procitnu; – míjí hlas ten, míjí pohled stkvostný, Utíká rychle stín tvůj, jak ty nelítostný. Já volám živým hlasem; neslyší volání, Prostírám lokty prázdné; zmizí celé zdání. Chci znovu pousnouti, sklesnou oči samy, Vrať mámení se sladké, přijďte drahé klamy! Ach darmo! hroznou pouští, zdá se mi, že jdeme, A pro strast obapolnou hořce bědujeme. Zde pne se bledý břečtan k věži pobořené, Tam čnějí nad hlavami skály nakloněné. Ty, znikna do výsosti, kyneš jíti k sobě, Mrak, vítr a vlny hřmotné nedají mi k tobě. Vykřiknu, vskočím, najdu tentýž pohled smutný, A procit jest mi rovně jako sen ukrutný. Tvůj lepší osud tobě v vlídné zuřivosti Dal chladnou nečitedlnost žele i radosti, Tvůjť život mrtvé ticho, poklid vždycky stálý, V tvých žilách není bouře, plamen se neválí; Co jezeros pokojný, dřív než vicher vstane, 86 Dřív než, an čeří vody, ranní větřík vane. Povlovný, jako snové svaté rozhřešené, A jemný jako nebe zbožným otevřené. Přijď Abelarde! nebo čeho tu se báti? Pochodně Venušina mrtvým nemůž pláti, Utichlo přirození, nábožnost se zpírá, Tys chladný, – Eloisu lásky plamen zžírá. Ach nenadějný plamen! jaký v hrobkách bývá, Kde strastný, mrtvým svítě, popelník zahřívá. O jací pohledové mně se vyjevují! Ty drahé podobizny, kam jdu, následují. Ty se mnou v různém háji, do svatyně chodí, A duši zprzňující kratochvile plodí. Při lampě trávíc jitro, oplakávám tebe, Tvá podoba se loudí mezi mne a nebe. Mním, že jsem v každém hymnu blízka tvého hlasu, A vroucnou pouštím slzu každém při zdrávasu. Když oblak z kadidlnice libé vůně dýmá, A slavný hlučných varhan hlahol duši jímá, Tu slávu jedno hasí na tě pomyšlení, Vše, kněží, svíce, chrámy, před očma se mění; Mé smysly do moře se plamenného nesou, An blýskají oltáře, andělé se třesou. Když tuto rozprostřená ležím v skroušenosti, A z očí cedím slzy rozkochané ctnosti; Když modlím se a trnu, když se v prachu viji, A svítající milost v duši znikať čiji: Přijď, smíš-li, ať tě zříti v celé kráse mohu, Veď rozpor o mé srdce, stoje proti Bohu. 87 Přijď, nech ať v té mé duši celé nebe jasné Tvých jedním pohlednutím loudných očí hasne. Zpět vezmi tuto milost, slzy zarmoucení, Zpět skroušení a lítost, jenž mi platna není, Mne v stany blaženosti vstupující svrhni, Mým pomoz nepřátelům, a mne Boha strhni. Ne! vzdálen, vzdálen budiž, jako světa poly, Buď mezi náma moře, buďte hory, doly! Ach zůstaň, nechoď, nepiš, nepomysli na mne, A co já trpím za tě, netrp i ty za mne. Já dávám tebe z mysli, pouštím z slibu tvého, Ty zapomeň, nenáviz vše, co bylo mého. Nuž s Bohem! pěkné oči, vábná pohlédání, Vy dlouho milovaná, s Bohem! sladká zdání. O jasná nebes lásko! přespanilá ctnosti! O božská nepaměti zemské pečlivosti, Ty naděje květoucí, dcero nebe sličná, Ty, naše nesmrtedlnost, víro ustavičná! Sem vlídní, milí hosté, sem váš pokrok vděčný! Ať vzniknu, ať se octnu tam, kde pokoj věčný. Aj, zde v své Eloisa chyši zarmoucená Tkví, sousedkyně smrti, na hrob zpodepřená. Nejslabším větrů dechem volají duchové, A ze zdi těchto mluví víc než ohlasové. Zde při umírající lampě kdys jsem bděla, An z oné obětnice temná slova zněla: „Pojď sestro! (tak to řeklo, nebo říci zdáno) Pojď, pojdiž smutná sestro, tu ti místo přáno. Já někdy, jak ty, byla teskným hořem spiata, Tenkráte oběť lásky, nyní děva svatá. 88 Zde, zde jsou němí snové, místa všecka tichá, Zde láska nezapláče, žalost nepovzdychá. Tu pověra své sama ohně potracuje, An naše Bůh, ne člověk, mdloby rozhřešuje.” Já jdu, já jdu! připravte nadpovětrné světy Mně růžové své loubí, věkosvíží květy. Já jdu, kde hříšník sobě může oddechnouti, Kde viděť Serafíny čistým ohněm žhnouti. Ty Abelarde! k světla nebeskému městu, (O jen tu smutnou službu!) zlahodni mi cestu. Viz, jak mé rty se třesou, oči v sloupu stojí; A sebeř duši vzdanou Eloisy svojí. Ach ne – stůj při mně zbožný v posvátném oděvu, A chvěje se obnášej hromnicí svou děvu. Hleď k otevřeným očím kříž mi vstavovati, Uč mne, a sám ode mne uč se umírati. Ach potom na svou dívku pohleď milovanou, Nebť potom hleděť na mne žádnou tobě hanou. Viz, kterak míjitedlné růže prší s líce, A v jasných jindy očích dohořívá svíce. Vždy hleď, až každé hnutí dchu i žil mých stane, Až Abelard milován sám býť poustane. O převýmluvná smrti! v tobě spatřujeme, Co, milujíc člověka, za prach milujeme. I potom, když tvé osud zmaří půvabnosti, Ty příčiny mé viny, příčiny radosti; Tvé půtky smrti tobě potěchou se staňte, Sstup jasný na tě oblak, Andělé tě chraňte. Paprsky věčné slávy tebe okrývejte, A láskou mé podobnou svatí objímejte. 89 Kéž jedna spojí hrobka naše strastná jména, A láska má tvou slávou bude uvěčněna! Tuť po věcích, když všecka bolest moje pojde, A toto zbojné srdce utišení dojde. Dva časem milovníci, zaberouce bludně Se k těmto bílým věžím,3) k této stříbrné studně, Své skloníc hlavy budou nad náhrobkem pníti, A obapolně slzy prolévané píti; Pak řeknou zarmouceně, když se vyplakali: „O, kéž my nemilujem, jak ti milovali!” Když budou zpěvy zníti z kůru hlasitého, A povyšovať oběť k chvále všemocného, Tu, uhlédá-li které oko obměkčené Ten kámen, kdež jsou naše ostatky studené: I zbožnost nebi ujme jedno pomyšlení, Ukápne jedna slza, najdouc odpuštění. A jestli v budoucnosti některého věštce Podobný bude osud, by se trápil těžce, A drahná léta smáčel zasmucené líce Pro dívku, kteréž krásy viděť nemá více; O, jestli kdo tak stále, vroucně pomiluje, Ať smutný náš a tklivý příběh vypravuje. Můj pěkným žele zpěvem trudný duch se vztýčí, Ten jej, kdo nejvíc cítí, nejpěkněji zlíčí. 3) Abelard a Eloisa byli chováni v jednom hrobe, nebo pod jedním náhrobkem v klášteře sv. Ducha. On umřel léta 1142, ona 1169.
90